Expedice 2025: Moravský kras

… slyšíš pouze všudypřítomné hučení vody. Její pach je cítit všude okolo tebe. Tlačí se ti do očí, do nosu i do uší. V ústech máš chuť rybničního bláta. Snažíš se ho s odporem polknout nebo vyplivnout a nadechnout se, ale vdechuješ jen další vodu a bláto s pískem. Třeseš se zimou. Pálivé mravenčení ti šplhá od palců u nohou vzhůru a šíří se do celého tvého zkřehlého těla. V šíji tě mrazí a konečky prstů na rukou začínají mít namodralý nádech barvy zimního šera…

Ne, není třeba se bát, nejedná se o laciný horor odehrávající se uprostřed Pyrenejí. Jedná se o pouhý popis pocitů, který nás doprovázel během podzimní expedice roku 2025. Počasí se poněkud vymklo kontrole, ale my se přesto rozhodli jít takzvaně do rizika a expedici uskutečnit. Plány na pomyslném bojišti se tak měnily jako nálady těhotné ženy, suchý nám zůstal pouze humor a dva fatální defekty v kombinaci s čistě listopadovým počasím nás donutily potupně ukončit expedici o den dříve.

Občas se setkám s názorem, že moje cestopisné příspěvky jsou zbytečně dlouhé. Spíš si myslím, že lidé si zvykli číst jen nadpisy. Mám ve svém počínání tedy na výběr ze dvou variant, buď budu stručnější, nebo budu psát jako přispěvatel bulvárních časopisů a lákat na šokující nadpisy. Volím první variantu (alespoň to zkusím), neboť abych používal titulky typu: „ŠOK! Podchlazený a podnapilý cyklista uprostřed Moravského krasu!“ se mi poněkud příčí.

Plánování podzimní expedice

Hledání vhodné expediční lokality

Z nějakého nepochopitelného pohnutí jsem se rozhodl, že se onoho roku a onoho ročního období opět ujmu pozice lídra expedice a nějaký ten cyklovandr naplánuji sám. Náčelnictví, to je funkce zodpovědná, náročná a nevděčná a náš dvorní plánovač a organizátor Honza si také občas potřebuje odfrknout.

Zprvu jsem oplýval nadšením a byl jsem namotivovaný jako startupista z garáže po přečtení biografie Steva Jobse. Těšil jsem se, jak budu skládat jednotlivé prvky trasy. Propojovat stanovené pilíře stezkami, o nichž nikdo dopředu neví, zda jsou sjízdné, vytypovávat hospůdky, přírodní skvosty a jiná zajímavá místa. Zkrátka krásná filištínská prácička.

Později však moje nadšení postupně chřadlo a chřadlo, až… No až skoro uchřadlo. Uvědomil jsem si totiž, že kočírovat náš opičí cirkus na kolečkách je jen pro otrlé. Otrlé a silné. Možná dokonce pro otrlé, silné a stresu odolné jedince, což mi postupně stále více tanulo na mysli. Navíc jsem ještě neměl žádný plán. Byl jsem ve fázi nula.

Odkud a kam tedy letos na podzim? Ještě v jiterní fázi jásání jsem začal dumat, kam svou výpravu směřovat. Specialita našeho náčelníka Honzy jsou říční toky a já jsem se tak nějak samovolně ustálil na okružních jízdách. Už se mi tato šablona osvědčila v rakouských Korutanech i českých Žďárských vrších (a Železných horách), tak proč se této osvědčené metody nedržet. Navíc si vystačíme s vlastními vozidly, což je velké plus. Každý ušetřený peníz se při dnešní ceně piva hodí.

Trvalo to, ale už to mám!

Otevírám mapy a svým bystrým mnohadioptriovým okem hledám vhodnou lokalitu pro naše počínání. Zkouším klikat orientační propojky tu na Kokořínsku, tu zase v České Kanadě, tu na Třeboňsku a hnedle zase v Českém ráji… Nic z toho mi momentálně nesedí do mojí aktuální nálady. Zhruba někdy v tuto dobu přecházím z fáze „jásání“ do fáze „chřadnutí“. Samé komplikace a nic se nerýsuje, tak jak bych si byl býval představoval. Tam mi chybí kemp, jinde zase všechny okolní penziony ubytovávají „od dvou nocí“ (to je teď taková nová moderní vysírka na tuláky jako jsme my), tamhle je příliš kopců, a onde nejsou zase kopce žádné, málo lesa, moc asfaltu… Pakárna.

Nakonec se kurzor mé myši zastavuje severovýchodně od Brna, v oblasti Drahanské vrchoviny – v CHKO Moravský kras. Chvíli klikám do mapy a ledabyle pospojované trasy začínají pojednou chytat požadovaný tvar. Dokonce se nabízejí i noclehy za vcelku sympatického sledu kempů. „Jupí! Tak to mám rád – bereme stany, ať se zase trochu pochlapíme!“ říkal jsem si… Později jsem pochopil, že moje nadšení z této volby ubytování bylo, vzhledem k počasí, poněkud předčasné.

Krásy krasu Moravského

Jako výchozí a zároveň konečný bod Expedice stanovuji Blansko. Blansko je město sportu. Pochází odsud například Ludvík Daněk, olympijský vítěz a světový rekordman v hodu diskem, dálková plavkyně Yvetta Hlaváčová nebo hokejový mistr světa Roman Meluzín.

I my se rozhodli, mihnout se dějinami tohoto města. Přesuneme se sem vlastními dopravními prostředky – tedy svými auty a kilometráž jednotlivých etap jsem rozvrhl 60; 58; 56 a 27 kilometrů. Plánované celkové převýšení čítá něco málo přes 3000m. Nejsme (ani jsme nikdy nebyli) žádní atleti a na partu vyžraných pupků to není úplně málo.

Výčet přírodních památek a úkazů, tedy krás Krasu Moravského, na které se můžeme těšit je velmi pestrý, ale jmenujme alespoň ty nejznámější. Punkevní údolí, Macocha nebo Alexandrova rozhledna. Zkrátka a dobře možností je mrak a je tedy z čeho vybírat.

Přípravy a sestava

O přípravách na expedici snad tentokrát nebudu ani dlouze hovořit, protože nejslušnější komentář, který mě pro toto zhodnocení napadá, je plný vulgarismů. Na jakoukoliv přípravu jsme se až na výjimky vesměs vydlábli. Tentokrát včetně mě. Takže buď jak buď, nějak to dopadne.

Sestava je víceméně stálá, jen tu a tam někdo dočasně odpadne, ale příště je již zase zpět v partě, neb všichni ví, že kdo nejede, bude ostatními po dobu několika dní neurvale pomlouván. Krasovská sestava jedoucí v prvním vozidle, tedy skupina „A“ jsem já – tedy Milda, Honza, Tomáš, Michal a Jindra. Druhá skupina, tedy skupina „B“, jedoucí v úplně jiném autě a navíc v úplně jiném čase, čítá Milču a Davču. Proč zrovna tato skupina, je skupina „B“, snad vysvětlovat nemusím.

Staňa – nahlášený to člen – z expedice odstupuje na poslední chvíli z důvodu náhlé choroby, ucpaných dutin, zvýšené teploty a nudle u nosu.

Čtvrtek – Den první

Jako hodinky

Ráno prvního dne expedice se probouzíme do krásně slunného jitra. Počasí je takřka letní a i moje nálada začíná být optimistická. Abychom mohli považovat expedici za zahájenou, je nutné se dopravit do Blanska. V 7 hodin ráno nás postupně vyzvedává náš expert na logistiku Tomáš a vyrážíme směr Brno. Kola máme naložena v dodávce již z předchozího dne. Cesta trvá půl druhé hodiny. A bez zásadních komplikací se dostáváme do místa určení přesně na čas.

Květinová děvčata a kombíkový squat

Parkujeme (tedy zatím pouze skupina „A“) na placeném parkovišti u železniční stanice. Tato varianta se nám pro odstavení auta na 4 dny zdá nejbezpečnější. O bezpečnosti však začínáme trochu pochybovat již o pár minut déle. Během oblékání do slušivých přiléhavých elastických kalhot a trikotů, které elegantně zdůrazňují naše oblé křivky, si všímáme zaparkovaného kombíku jen několik parkovacích míst dále od nás.

Nejde si nevšimnout, že kombík neslouží ani tak k ježdění, ke kterému byl zřejmě vyroben, nýbrž k dlouhodobému bydlení, k čemuž jistě vyroben nebyl. V kombíku bivakují dvě ženy, možná dívky. To nelze dostatečně přesně určit. Podle nepořádku a vypálených žlutých fleků od alkoholové moči – v jinak zelené trávě všude okolo, se navíc zdá, že zde děvčata bivakují už nějaký ten pátek.

Probíhá nenápadná diskuze o tom, zda nepřeparkovat vozidlo jinam. Máme totiž strach, že by děvčata mohla opustit svůj kombík 1+0+KK a nastěhovat se do naší dodávky, kde by si jistě rychle dokázala vytvořit 2+1+KK+WC, to celé na druhou, s varnou perníku k tomu. Nakonec mezi nás a squat parkuje ještě několik aut, tak necháváme dodávku na svém místě a doufáme, že s námi přestěhovaná děvčata, odmítajíc opustit naše vozidlo, nepojedou za 4 dny až domů.

Jsme převlečení, kola vyložená a nastrojená, platíme parkovné a jedeme!

Proti směru Punkvy

Na to, že je již 11. září, venku panuje den ryze letní. Informuji skupinu o plánovaném průběhu dne. Od soutoku Punkvy se Svitavou se vydáme proti směru toku Punkvy jejím údolím směrem vzhůru. Okolo Punkevních jeskyní, Sloupsko-Šošůvské jeskyně, až na pomyslný dnešní nejvyšší bod Oborský dvůr. Dále podél Bílé vody na Holštejn, Macochu a Balcarku. V podvečer projedeme přes Roudnické propadání a zakotvíme v Jedovnickém kempu Olšovec.

Všechen tento můj snaživý výčet je samozřejmě zcela zbytečný. Všechny ty, kdož nyní sedí v sedlech, totiž zajímá jen jedna jediná informace – kde a kdy si konečně dáme první točené pivo? Držíce se hesla, že „kdo si pamatuje expedici, ten ji patřičně neprožil“ odpovídám, že první pivo je plánované hned po 7km ve Skalním mlýnu a velím k odjezdu. Každá další vyřčená slova jsou totiž jen hrachem padajícím na zeď.

Po zaznění známého pokynu „Příprava k odjezdu, odjezd!“, kterýžto jsem si vypůjčil od náčelníka Honzy, vyrážíme Punkevním údolím. Jakubovo jezero, nacházející se již za hranicí města, se samo nabídlo jako prostor pro oficiální zahájení expedice. Přejeme si vzájemně bezpečnou cestu, šťastný návrat a jelikož jsme již prakticky mimo silnici pro motorová vozidla, ztvrzujeme expedici půlčíkem hruškového Fernetu.

Skalní mlýn a Punkevní Jeskyně

Do Skalního mlýnu přijíždíme v půl desáté, usedáme na zahrádku místního restauračního zařízení a dopřáváme si slíbené občerstvení ve formě zlatavého moku. Stále pozvolna stoupáme a stoupat budeme ještě zhruba 20km, takže si zasloužíme tento iontový nápoj.

Nikterak se ale nezdržujeme. V Blansku sice bylo na slunci teplo již od samého rána, ale tady v údolí obklopeném skalami je výrazně chladněji. Vracíme se do pedálů, abychom se zahřáli a odbočujeme ve směru modré turistické stezky. Ta nás vede až k Punkevním jeskyním a já vkládám do placu dotaz, zda by byl zájem o exkurzi na lodičkách do těchto jeskyní, jejichž systém je vyvinut v devonských vápencích. Nebyl.

Dobře že tak, protože v Punkevních jeskyních proběhla v roce 2025 oprava škod po povodních spojená s výměnou regulačního stavidla a opravou elektroinstalace. Hladina toku zde byla snížena až o 6 metrů a plavba na lodičkách byla pozastavena, nebo alespoň omezena.

Aniž bychom se zúčastnili zajímavé exkurze, pokračujeme dále. Abychom kompenzovali toto sebevzdělávací ochuzení, podnikáme namátkově drobné speleologické vpády do malých i větších jeskyní a jeskyněk, které obklopují naši trasu. Nezapomínáme také využívat turistické přístřešky k doplnění energie. Při takovýchto vytrvalostních aktivitách, jakou tato expedice bezesporu je, nesmí v batohu chybět první pomoc ve formě housky, tatranky, cukru z hroznu, müslityčinky nebo Fernetu.

Ostravar a expediční Lišaj lihový

Blíží se jedenáctá dopolední a my se vyskytujeme před hotelem Broušek. Plánované to zastávce k posilnění a odpočinku. Na doporučení pana vrchního si objednáváme plnotučný Ostravar a děláme dobře. Pivo je znamenité a je jako křen. Trávíme zde zhruba hodinku v družném hovoru a komunikujme se skupinou „B, abychom určili orientační bod setkání. Mezitím Honza objevuje na zídce housenku velkou jak ukazovák a probíhá diskuze nad určením tohoto tvora. Podle ostnu u zadečku usuzujeme, že by to mohl být Lišaj. Ale jaký? Používáme umělou inteligenci a dozvídáme se, že že se jedná o Lišaje lihového…

Počkat, tu bude nějaký renonc, ne? Nedokonalá AI měla asi na mysli Lišaje lipového, ale to už pro nás nyní nemá valný význam, protože lihový k nám sedne lépe a navíc s námi kamarád Lišaj sedí v hospodě u stolu. Nebohý tvor má tedy smůlu. Tenhle konkrétní je originál a bude navždy lihový…

Do nitra Sloupsko-Šošůvské jeskyně

Občerstveni vyrážíme na prohlídku přístupné jeskyně Sloupsko-Šošůvské a na místo ponoru Sloupského potoka kamsi do nitra země. Speleologický zážitek je jedinečný a silný. Genius loci, který vás provází na každém kroku je až překvapivě silný. Když se soustředíte a podaří se vám na chvilku vytěsnit všechnu tu civilizaci okolo, jistě uslyšíte některý z pradávných zvuků, který v těchto místech zůstal uvězněn mezi stěnami navěky.

O 300 metrů výše – Oborský dvůr

V nejvyšším dnešním bodě, který je vzdálen od výchozího bodu 300 výškových metrů, se ocitáme zhruba ve 14:30. Dokonce se nám podařilo na chvíli vyprostit z nepříjemného sevření asfaltových cest a užít si trochu podmáčené hlíny a hrabanky. Dovedla nás sem modrá turistická. Ta se line přesně tak jak to máme rádi. Bez lidí, bez silnic, bez komerčních masňáckých vymožeností. Jedinou vymožeností, navíc masňáckou – jsme tu my. Cesta příjemně plyne okolo potoku Luha, okolo Vlčí skály a doprovodí nás až na Oborský dvůr. Zde uhýbáme na stezku červenou.

Niva a plná expediční sestava

S pokorou hledíme na červenou směrovku, jelikož se nám dnes poprvé obrací směr z jízdy nahoru, na jízdu dolů. Stoupání bylo sice pozvolné a příjemné, ale úhel jsme drželi již dost dlouho a zasloužíme si tuto příjemnou změnu.

Sjíždíme až do obce Niva, kde nás dojíždějí na svých ultralightech sprinteři Milča s Davčou. Mají ultralight kola, ultralight výbavu a ultralight obsah brašen, kde dle mého ledacos chybí. Místo srazu je před prodejnou COOP a my tak využíváme její služby a doplňujeme špajzky až po okraj. K mému údivu si nikdo nenese žádného lahváče, ale vidím samý banán, energetickou minerálku a proteinové tyčky. Stává se z nás sportovní tým se vším co k tomu patří. Asi…

Holštejn a sedm zelených

Tak asi ne! Už jsem měl chvilku strach, že si budeme příště vařit elektrolytický/sacharidový mruk jako Michal Ozogán, ale vše je naštěstí v pořádku. Kopírujíc Molenburský potok a později od Baldovce Bílou vodu, ocitáme se ve vsi Holštejn. Zde nás čeká spása ve formě Hospůdky Pod Hradem a navíc s útulnou zahrádkou. Hrad sice zatím nevidíme, ani ho nikdo moc nehledá, zato baštíme oběd, až nám tváře růžoví a polykáme škopek za škopkem. Už jsme zase v té naší staré dobré expediční formě a Ozogánův elektrolytický elixír nás tím pádem zatím neohrožuje.

Místo toho David posílá do placu 7 zelených tajtrdlíků, protože byl ve skupině „B“ a cítí se ochuzen o to, co jsme my ve skupině „A“ již jistě stihli zkonzumovat. Neodmítáme.

Macocha

Když jsme sytí, pokrčujeme tedy k hradu Holštejn, respektive k jeho zřícenině. Nezbylo tu z něho moc, abychom se tu nějak dlouze zdržovali. Dělám selfíčko a rovnou se necháváme červenou turistickou stezkou vést směrem k naší nejznámější propasti u nás. V Ostrově u Macochy odbočujeme na zelenou a přes Jandourkovy závrty rovnou k Macoše. V podstatě se ocitáme na místě kde jsme již dnes byli, jen o 150 metrů výše. Výhled na propast je monumentální.

Cenosillicaphobia v Roudnickém propadání

Po návratu na červenou turistickou stezku projíždíme okolo jeskyně Balcarka do Krasovského údolí, z něhož se musíme vydrápat z posledních sil do obce Krasová. Stezka je v některých místech podmáčená, rozblácená a strmá, takže musíme občas tlačit. I to k našim expedicím nezřídka patří a my se za to nikterak nestydíme. Tedy alespoň většina. Jsou mezi námi stále i tací, kteří raději pojdou bídnou smrtí, než by ostudně sundaly nohy z pedálů.

Když přijíždíme do Jedovnice, v panice zjišťujeme, že bude velký problém najít takhle po sezoně hospodu, kde se vaří. Skoro je i problém najít hospodu, kde se čepuje pivo a je otevřená. A když tak maximálně do 21 hodin. Zjišťoval jsem jestli neexistuje oficiální název pro strach ze zavřené hospody a umělá inteligence mi sdělila toto:

„Oficiální lékařský název pro strach ze zavřené hospody neexistuje, ale v lidové tvořivosti a hospodském folklóru se pro něj ujal vtipný pseudo-vědecký název cenosillicaphobia. Tento pojem původně vznikl složením řeckých slov jako strach z prázdné sklenice piva (z kenos = prázdný a glass/silica = sklo), ale pivaři ho často rozšiřují právě na úzkost z toho, že dorazí k oblíbenému podniku a ten bude mít zavřeno.„

Zkratka do kempu

Touto, zatím neoficiální, fobií trpíme všichni do jednoho a jelikož se máme ještě nahlásit v kempu, postavit stany a dát si sprchu, vynecháváme bohužel Roudnické propadání a sypeme to hlava nehlava do kempu, abychom stihli večeři a zaslouženou odměnu.

Stíháme to všechno tak říkajíc na knop. Velice mne však překvapila nedostupnost a jakási zbídačenost jinde tak běžných služeb. Ať už v kempu samotném, nebo přilehlých (i odlehlých) restauračních zařízení. Přišlo mi to všechno jako drobné plivnutí hlenu do tváře. Je po sezoně, já mám nahrabáno, tak táhni cizáku odkud jsi přijel. Jinde bych to asi pochopil, ale Jedovnice je poměrně vyhlášená díky svým singletrailům. Má tu stabilní základnu a ohromný kemp, takže bych předpokládal nějaké základní služby i ve všední den z kraje září, kdy se jedou vykempit konečně i ti, kdož s nadšením poslali své ratolesti mezi zdi vzdělávacích ústavů. Jenže v kempu kde nic, tu nic.

LookingPub & GangWear

U Šedýho vlka – zavřeno, restaurace Jacht – zavřeno, restaurace Partyzánka – zavřeno. Vyrážíme tedy spěšně do vzdálenější restaurace U Hastrmana. Tam je otevřeno a někteří si objednávají pivo. Jenže se ukazuje, že se zde už nevaří. V tu chvíli propadá Tomáš hluboké a temné depresi. Hovořit s hladovým michelinským inspektorem, to je něco jako hladit nasraného rosomáka proti srsti. Řešení se ale přeci jenom nachází. Tom zvedá telefon a jedná.

Asi ve třetí obtelefonované hospodě nám byli ochotni poskytnout před osmou večerní hodinou sedm (!) večeří. 7 večeří, 21 piv a 14 panáků – tedy útrata zhruba za 3 litry – už asi není pro každého dostačující kšeft. Tomáš s Michalem tedy vyráží směr centrum města zabrat stůl do hospody, kde nám bylo přislíbeno jídlo. My ostatní dopijeme a dorazíme za nimi.

Usedáme k pivu. Po celodenní jízdě je dobré i špatné pivo a my se moc nežinýrujeme. Ještě před jídlem slavnostně obdarovávám své soukmenovce darem největším. Vlastnoručně vyráběným stylovým náramkem, který nám vytváří a jasně definuje příslušnost ke Gangu. Jelikož jsem je tvořil já společně s přítelkyní a s našimi dětmi, jakožto pokus o jejich řemeslný rozvoj v době prázdnin, nemají tyto náramky úplně gangsterský vizuál. Alespoň nám zjemní naše drsné vzezření. Jako známka punku by se to ale brát mohlo. V dnešní době jednotného faceliftu jak u děvčat, tak i u chlapců – určitě.

Šláftruňk a prach a bída U Šedého vlka

Po návratu z města zjišťujeme, že se v naší nepřítomnosti otevřel bar U Šedýho vlka. Bylo tu prázdno jako v kostele po poslední mši. Objednali jsme si tedy ještě jedno odporné pivo přímo v kempu a jelikož bylo potřeba něčím ho zapít, dožadovali jsme se panáků. V zásobě už však nebyla taková láhev, která by vydala na sedm stejných kořalek. Nakonec jsme řekli, ať nás něčím překvapí. Dostali jsme nějaké zbytky ve formě sedmi různých alkoholických nápojů. Každý něco popadl, vypil a šlo se spát.

Na závěr už jen data k dnešní jízdě:

Pátek – Den druhý

Ráno, klepání na vrátka a zatrolené počasí

Již při budíčku o šesté ráno je patrné, že se nám počasí výrazně zhoršuje. Není to pro nás překvapení, na dnešní den bylo hlášeno drobné mrholení. Tohle však vypadá na vydatný déšť. Trasa na dnešní den navíc převyšuje tu z předchozího dne co do kilometrů, tak i do výškových metrů.

První ranní cesta však vede do umýváren k pravidelné vnější i vnitřní hygieně. Umývárny jsou ale zavřené, protože probíhá úklid. V dosti nezvyklé době, řekl bych. Stepuje nás přede dveřmi asi deset zoufalců, a to nekonečně dlouhých 30 minut. Všichni s hovnem v zatáčce. Proklínám tento kemp a zároveň doufám, že uvnitř, vzhledem k velikosti kempu, bude alespoň tolik kabinek, kolik je venku zadržovačů, jinak pro někoho z nás dnešní den nezačne nejlépe.

Po otevření dveří se všichni rveme dovnitř jak důchodci do Kauflandu, když je cukr v akci. Všichni se ale tváříme, jako že nemáme kam spěchat. Kabinky spočítat nestihnu, ale jsem mezi těmi, kdo si ráno nepokazí šrapnelem na textilu a to mi docela přidá na náladě.

Mysleli jsme si, že stany stihneme zabalit ještě než spustí nebeské kohoutky, ale díky uprděné frontě před umývárnou jsme to nestihli. Tedy až na pár jedinců, kteří se již těšili na plechovku k snídani a prohodili si ranní priority. Nic naplat, stany balíme vesměs takzvaně „cugrunt durch“. Takový hezký český výraz na to máme. Jen Milča nebalí a po očku vykukuje ze svého microstanu na padající déšť.

Ti kteří balili zavčasu již hodují pod jedním z místních opuštěných přístřešků, které nejspíš ještě před týdnem sloužily jako posezení k otevřenému kiosku. V nabídce je klasika. Makovec, dunajská klobása, majka, ledová káva, Bobík a pivo.

Už je to jedno, vajíčka a prosseco

Část z nás potřebuje doplnit špajzky pro případ nouze nejvyšší a musíme ještě vyrazit do obce nakoupit. K naší velké radosti potkáváme po cestě k vietnamskému prodejci malý zázrak ve formě cukrárny. A nejen že je cukrárna otevřena, ale také nás vítá poutač s nápisem „Snídaně“. Okamžitě zastavujeme, ignorujeme stanovený výjezd, páč stejně leje jako z konve a opíráme kola o zeď. Ačkoliv jsme se před cukrárnou domluvili, že si dáme kávu a vajíčka, objednáváme si prosecco. To se tak občas člověku stane, kór když je na dovolené (tedy na expedici), ale na kávu a vajíčka nakonec došlo samozřejmě také.

Ve chvíli, kdy máme téměř dopito, dojedeno a zaplaceno, zjevuje se v cukrárně i Milča. A objednává si totéž co my. Vajíčka, kávu a prosecco – objednávka minimálně na 30 minut. My však již nečekáme, toto zdržení už nelze být, vzhledem k plánu, akceptováno a Milča nás bude muset dohnat.

Vracíme se do kempu, vyzvedáváme zbytek výpravy a vydávám se na cestu. Když se někdo ptá, kde je Milan, odpovídám že snídá prosecco a velím k odjezdu. Autorita vedoucího funguje a všichni vyráží za mnou.

I vodník by byl v depresi

Stejně tak jako platí, že bohatá nevěsta je vždycky lepší než chudá, zrovna tak platí, že počasí je vždycky lepší slunečné, než deštivé. Na kole to pak platí dvojnásob. Máme sice za ta léta již výbavu poctivou, ale setrvalé chlejstání vody do obličeje shora i zdola, to vám na náladě nepřidá.

Hned po pár kilometrech upravuji trasu a místo kouzelné lesní pěšiny podél Podomského potoka volím raději turistickou zelenou štěrkovku. Pěšina podél potoku totiž sama potok připomíná a to máme teprve ráno. Šlapeme vstříc všem útrapám a zatím si ještě držíme dobrou náladu a doufáme ve zlepšení počasí. Ultralighti bez blatníků – a jsou to stále titíž – mudrují, že si příště nějaký ten blatníček už musí pořídit, když s náčelníkem plánujeme expedice pouze do deště. My co se za blatník nestydíme, se máme přece jen o něco pohodlněji.

Když nás pak po čase dohání Milča, schytává to – né náčelník – ale Davča. Že prý na něho mohl počkat alespoň on. Byla to ode mě taková drobná ukázka moci. Čistě z pozice vedoucího výpravy samozřejmě. Pro týmové fungování výpravy je nebytné, aby všichni věděli, že šest na jednoho zkrátka čekat nebude. Nejedná-li se o něco závažného, ale toto byla čistá prokrastinace. Na druhou stranu jsme nepochyboval, že nás Milča brzy dojede, je na tom po fyzické stránce velmi dobře a má rád výzvy.

Krásenko, cyklobar a morální doping

Přes Senetářov se dostáváme do obce Krásenko, kde je samoobslužný cyklobar. Zkoumal jsem tuto zastávku už při plánování trasy a pan majitel to má krásně vymyšlené, zpracované a nachystané. Skříňky, šuplíčky, nápoje, chlazené nápoje i možnost samopřípravy nápojů horkých. Bohužel je ale zavřeno.

Taková věc, už nás ani nerozčílí. Využíváme alespoň místo s lavičkami ke krátké pauze a posilňujeme se z vlastních zásob. Taháme svačinky a jelikož je zima, že by si i rus vzal svetr, taháme placatku. Zrovna když rozléváme po půlkách, otevře se brána a přichází nás uvítat pan majitel. Z leknutí mu nabízíme také šťopičku, ale kouká na nás divně a mluví něco o brzkém ránu. Nakonec praví, že jestli chceme pivo, ať počkáme, že narazí sud. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec pochopil jak se věci mají. Chtěli jsme sice tentokrát hrnek horkého čaje, ale kdo ví kdy bude další příležitost, že?

Dáváme si tedy v té zatracené zimě zatraceně studené pivo a je nám zatraceně dobře.

Plískanice ve Vojenském újezdu

Po této zastávce, která člověka sice potěšila, ale příliš nezahřála, naskakujeme zpět do pedálů a zahříváme se tedy vlastními silami. Po požití mizíme rovnou v lese. Chvilku mrholí, chvilku lije jako z konve, ale prší v podstatě bez přestání. Máme natrasováno po hranici Vojenského újezdu Březina, kde budeme kopírovat tok potoku Malá Haná, následně pak Velká Haná.

Dešti se daří smývat každé nadšení z okolních krás a nedovolí nám se nikde pořádně zastavit a pokochat se krajinou, která nás v údolí vůkol obklopuje. K udržení rozumné tělesné teploty je lepší šlapat a držet tělo v tempu. Následujících 20km tedy zastavujeme pouze na pár rychlých fotografií a jedeme zase dál. Nejbližší cíl je nasnadě. Vyškov, hospoda a horká polévka.

Od Benešů do azylu v Sokolovně

S jazykem na vestě a s pískem nepříjemně vrzajícím mezi půlkami přijíždíme do Vyškova. Respektive pouze na jeho kraj.  Máme zde předem vytypovanou restauraci k obědu a to restauraci u Benešů. Jenže jak už to tak bohužel poslední roky bývá, hospoda je zavřená, ačkoliv internet a mapy.cz hovoří jinak. Dnes si nemůžete plánovat pauzy podle hospod na mapách. Padají jak hrušky. Jedna za druhou, druhá za třetí a nebere to konce.

Nějaký náhodný pocestný nám radí restauraci Sokolovna. Vědomi si toho, v jakém stavu se nacházíme, sundáváme ze sebe před hospodou veškeré zablácené oblečení, které na sobě máme. Necháváme ho pověšené na kolech před hospodou. Tohle rozhodně nikdo krást nebude.

Když nás vidí milá paní servírka, místo aby nás hubovala, hned nám nabízí teplou polévku, abychom si prohřáli těla. Aniž by byť jen protočila očka, vytírá za námi podlahu, ačkoliv jsme se snažili odmočit a odbahnit jak jen to bylo možné. Polévky dostáváme plnou mísu a každý tak máme dvě, někdo i tři porce. Polévka je skvělá a horká a abychom to s tím zahříváním nepřehnali, dáváme si studené pivo. A oběd. K tomu ještě zákusek. A další pivo. Morálka se nám pozvolna dostává do normálu a sušíme si vše co sušit lze.

První daň na Chocholíku aneb Honza hraje prim

Musím nyní jednat, jak by náčelník jednat měl a velím k návratu na cestu. Co bychom taky asi dělali další hodinu v hospodě, když venku v lese co chvíli tak hezky prší. Pravda je však taková, že obloha se celkem hezky protrhává a možná ustanou i pravidelně se opakující přeháňky. Cesty jsou však rozmočené a blátivé.

Jsme v téměř přesné polovině dnešní trasy a máme před sebou ještě 30 km. Je třeba zmínit, že těch horších. Alespoň co se výškového profilu týče. Budeme stoupat a začneme rozhlednou na Chocholíku.

Před hospodou na sebe opět navlékáme zablácené nepromoky, protože radar stále ještě pravděpodobnost přeháněk ukazuje. Jsou sice rychlé, ale zato vydatné. Mizíme z města rovnou na polní cestu. Rozhledna je asi 5km od nás a samozřejmě stojí na kopci, takže tlačíme plná břicha na vrchol.

Pohádka první – O Janovi a kovovém hadovi

Kola propláchnutá tryskající vodou a blátem si vybírají svou první daň. Zatím nevíme, že ne poslední. Honza ve výšlapu na vrchol trhá těsně před rozhlednou řetěz, který postrádá jakékoliv mazivo. Náčelníka nepřekvapí žádná nenadálá událost. Je jak kapesní MacGyver, z obsahu brašen dokáže hravě složit další kolo i se sajdkárou. (Pokud nevíte, kdo byl MacGyver, zeptejte se rodičů nebo prarodičů.) Najít tedy nýtovačku na řetěz a gumové rukavice, aby se neumazal, je otázkou vteřin. Místo defektu si vybral dobře, má na opravu k dispozici lavičku a výhled věru pohádkový.

Během toho, co Honza opravuje řetěz, poskytujeme mu pomocné rady, o které nestojí a vůbec mu nabízíme všeobecnou podporu všeho druhu. Jen ruku k dílu nikdo přiložit nechce, aby se moc neumazal. Jelikož je Honza gentleman, neposílá nás přímo do patřičných míst, ale na ochoz rozhledny. Tam vzápětí šplhá za námi na společné foto.

Na vyhlídce jsou krásně vidět okolní přeháňky. Jednak ty, co už nás spláchly a druhak ty, které se nás teprve spláchnout chystají.

Pohádka druhá – O Janově mizejícím plášti

Zde je potřeba ještě zmínit, že Honza je expert na spoustu již zmíněných věcí v pozitivním významu. Tento charakterový líc má však i svůj rub. Honza je totiž i expert na ztrácení věcí. Pokud jsou mezi vámi tací, kteří četli i předchozí cestopisy, tak víte, že jednou je to kanárkově žlutá větrovka v Rakousku, podruhé pak rukavice někde na Doubravě. A to nemluvím o zrcátku a tachometru a tak dále…

Ani letos Honza nezklamal a někde v lesích při další vydatné přeháňce, začíná postrádat poměrně drahou bundu do deště. Ta s velkou pravděpodobností zůstala v Restauraci Sokolovna ve Vyškově. Vracet se nikomu nechce a to ani Honzovi. Nezbývá, než do restaurace zavolat a doptat se, zda se bunda našla. Bunda se našla a je personálem restaurace převzata do úschovy s možností vyzvednutí někdy v budoucnu. Honzovi bude asi trochu zima, ale bunda jak zmizela, tak se opět objeví.

Rakovecké údolí a Kudlanka nábožná

Když se dostáváme na hranici Přírodního parku Rakovecké údolí, je asi půl čtvrté odpoledne, a my máme nad hlavou více azurové než mlhavě šedé barvy. I přesto však drobně měním trasu pro stoupání tímto údolím a volím zpevněnou cestu. Lesní pěšina naučné stezky PP Rakoveckého údolí pravděpodobně bude podmáčená stejně jako ty ostatní. Vzhledem k tomu, že spíme ve stanech a jsme durch – zejména obuv čvachtá a voní po rybníku, volím cestu menšího odporu.

Kocháme se krásným údolím, když v tom přede mnou Honza brzdí, jako kdyby v trávě zmerčil nedopitý tuzemák. Brzdím také. Koneckonců nemám na výběr, jinak bychom zbytek výpravy jeli na tandemu. Navíc, co kdyby tam opravdu byl ten nedopitý tuzemák? Honza sesedá z kola, jásá a nadšený něco loví v trávě. Nejsem sice žádný entomolog, ale k mému ohromnému překvapení poznávám tvora, který mu sedí na dlani. Nikdy jsem ho však naživo neviděl. Kudlanka nábožná.

Jsme natolik rozněžnělí tímto hmyzím predátorem, že se nám až zastesklo po manželkách a družkách. Chvilku mi trvá, než popadnu aparát, abych tento výjev zdokumentoval. Mezitím se kudlanka samohybně přesouvá po Honzovi. Konkrétně směrem z jeho dlaně k jeho hlavě. Fotím na poslední chvíli. Po cvaknutí závěrky začíná být Honza z tvora poněkud nervózní, řekl bych až panický, a vrací ho zpět odkud ho sebral.

Piknik ve stínu lípy

Rakovecké údolí evidentně není přírodní památkou pro nic za nic. Malé přírodovědné okénko máme tedy za sebou a můžeme opět do sedel. Proplouváme zbytkem tohoto krásného koutku země a v obci Bukovina nás mile překvapuje malý, ale zcela otevřený koloniál Včela.

Využíváme těchto neplánovaných služeb a nakupujeme sportovní výživu ve formě tlačenky a piva. Vše rovnou konzumujeme na lavičce pod mohutným stromem a máme radost, že se můžeme nažrat a nalábat i jinde než na plánovaných zastávkách.

Neuvěřitelné Křtiny

Po páté hodině odpolední přijíždíme na místo našeho noclehu. V kempu Křtiny máme domluvené ubytování, ačkoliv je již po sezoně a kemp se zdá být opuštěný. Volám provoznímu a ten mi do telefonu sděluje, že nás za chvíli přijede ubytovat. Mezitím volá Lukáš, že je v autě, má namířeno za námi a odjede s námi poslední dva dny expedice.

Za několik minut pan provozní skutečně dorazí, předává nám klíče od brány a čip a vpouští nás do areálu. Obloha je konečně zase modrá a rozlehlý kemp nám nabízí spoustu skvělého placu pro stanování, sloupky s elektřinou, abychom dobili powerbanky, kameru a telefony. Máme i dost místa pro rozvěšení a vysušení oblečení. Dokonce je zde takové malé vyžití ve formě bazénu, který je nám krom sociálek k dispozici. Jen pro nás. Nikdo jiný tu není. Tuto možnost nechce nikdo promeškat.

Dovolím si drobnou vsuvku. Pokud bych měl tuto expedici plánovat znovu, zvolil bych variantu, že bychom i minulou noc strávili v tomto kempu. Jedovnice a Křtiny jsou od sebe vzdálené 6km, tedy asi 20 minut jízdy a dnešní den bychom mohli jet na lehko. Kemp je oplocený, hlídaný a věřím, že i pod kamerami. Všechny ponechané věci by tu jeden den zůstali v bezpečí. Kvalita kempů je totiž nesrovnatelná.

Rychle rozbíjíme tábor, aby nám alespoň trochu proschly stany v posledních paprscích slunce a ještě než se vydáme na večeři, skáčeme do bazénu. Voda je sice studená, že by v ní zmrzla i ryba, ale potřebujeme po dnešním náročném dni trochu relaxace.

Strojíme se do civilu, na cestu si dáváme po půlčíku a vyrážíme do města na večeři.

Večeře na zámku a WhiskeyBear

Máme na výběr ze dvou restaurací. Nakonec dle našeho michelinského inspektora Toma, volíme Zámeckou restauraci Křtiny. Restauraci u Farlíků necháme na jindy. Jídlo je dobré a pivo také. Mezitím dorazil Lukáš a navýšil počet členů expedice o jedna směrem do plusu na číselné ose.

Přišel právě včas, aby s námi poblahopřál Milčovi k jeho jubileu, jehož oslavu musel nedávno zrušit a my tak ještě neměli pořádnou příležitost předat mu hromadný prezent. Nadšení a radost z daru jsou patrné. Dostal od nás poukaz na seskok s padákem a výraz jeho tváře zachycený na fotografii mluví za vše.

V restauraci zavírají brzo, navíc se sem moc nehodíme. Popravdě, osobně bych dal přednost tomu koupit si 15dkg vlašáku a zbaštit ho v kempu na kameni. Vracíme se tedy loudavým krokem zpět do kempu. Spát se nám ještě úplně nechce. Přestože je zima, ještě živě diskutujeme mezi stany. Michal zpestří rozpravu tím, že začne rozdávat bonbony s omáčkou a do stanu se odebere až ve chvíli, kdy už nejsou ani bonbony, ani omáčka.

Než zavřu oko, sumíruji ještě v rychlosti čísla pro deník:

Sobota – Den třetí

Vstáváme vesměs se svítáním v šest hodin ráno. Večerní radost z toho, jak se nám nakonec vyčasilo, je při ranním pohledu na meteoradar tatam. Valí se na nás trvalý déšť a bude nejspíš stálý. Už ne pouze přeháňky jako včera. Tohle bude horší. A výhled na zítřek – tedy na 4 den expedice je už spíše na kajak. Hlavně má výrazně klesnout teplota. Při jízdě na kole v dešti je 20°C a 13°C vskutku propastný rozdíl.

V sedm hodin balíme stany, abychom je stihli schovat před deštěm. Myjeme kola vodou z hadice (jež tu je pro tento účel zřízena) od nánosů včerejšího bahna a mažeme řetězy, abychom předešli takovému typu defektu, jenž postihl včera Honzu. Oblékáme se rovnou do nepromoků, protože vzdálenost deštivých mračen se již počítá na minuty. Až na zmíněného Honzu, který má svou nepromokavou bundu ve Vyškově.

Jeho nářky o tom jak pro promokne a ochoří obměkčí Davida. Ten mu půjčuje svou záložní voděodolnou větrovku. Je sice slabá, ale lepší než nic. Alespoň ho udrží v relativním suchu. My ostatní děláme že nic v rezervě nemáme, protože máme strach, že by to Honza někde zapomněl. Zkoumám naposled ještě různé aplikace na předpověď počasí, ale všechny mi ukazují stejný model. Lijáky.

Ranní změna plánu

Nedělám to s lehkým srdcem a nemám z toho radost. Hodiny, dny ba dokonce týdny plánování, obvolávání, zařizování a těšení. Ale někdy je potřeba umět uznat, že to dál nemá valný smysl. Z moci mi svěřené všemi fotry bez dozoru svolávám poradu, abych všem oznámil, že pokud se v následujících dvou hodinách předpověď zásadně nezmění, což neočekávám, mám v plánu ukončit expedici o den dříve.

Nikdo mi neodporuje, protože každý ví, co se na nás ženě, na jak je to dlouho a že před tím není kam utéct. Navrhuji projet půlku dnešní trasy. Tedy k Malé Macoše, navštívit Alexandrovu rozhlednu a sjet odtud dolů do Adamova. Následně jsme měli původně pokračovat dolů na Brno, projet dalších 30 km Moravského Krasu a přespat ve Veverské Bítýšce. My však v Adamově plánovanou trasu opustíme a vyrazíme hlavním tahem přímo na Blansko, kde máme vozidla.

Po všeobecném odsouhlasení mého návrhu snídáme z vlastních chudých zásob. Na kola nasedáme s prvními těžkými deštivými kapkami bubnujícími nám o přilby.

Malá Macocha? Vážně?

Propast Malá Macocha je od nás zhruba 6km. Je to do kopce a jsme za to svým způsobem rádi. Prší, je zima jak v zadnici Dědy Mráze, tak se alespoň zahřejeme. Od Křtin jedeme po červené turistické stezce S.K. Neumanna do Babic nad Svitavou. A zde, přátelé, zde je! Malá Macocha v celé své kráse! Je pravda, že malá je dost. Dokonce tolik, že jsme ji museli i chvilku hledat v mlází. Když jsme ji konečně našli, nechtěli jsme tomu ani věřit a v čirém zoufalství, způsobeném útrapami spojenými s počasím, jsme propukli v hromadný záchvat smíchu.

Definice slova propast zní: „Propast je přírodní propadlina v zemském povrchu s velmi prudkými, strmými stěnami.“ Nuže, propast to asi bude, ale pojmenovávat kdejaký dolík, navíc po naší největší propasti, to asi nebylo nutné… Máme díky tomu však veselou fotografii.

Defekt č.2, kurvadrát!

Při odjezdu od této bohem zapomenuté propasti dochází ve skupině k dalšímu, v pořadí druhému defektu. Nazval jsem ho lidově kurvadrát. Protože jsem poprvé viděl přehazovačku namotanou v drátech zadního kola, navíc se zvukovým doprovodem „kurva!“. Výraz snad v této situaci nebyl ani sprostý. Byl to jen nejvyšší stupeň od „achjo“. Michalovi přehazovačku do výpletu zahnal napružený klicek při jízdě po zarostlé pěšině od Malé Macochy.

Stát se to mně, vyhodnotil bych to jako defekt, tzv. fatální a šel bych s kolem na rameni na vlak. Michalův autobus však něco váží a nosit ho na rameni na vlak se mu nechce. Jestliže jsem o několik odstavců dříve mluvil o honzově výbavě jako o výbavě MacGyvera, tak Michal má zase MacGyverovy schopnosti.

Loví multifunkční nářadí (legenda praví, že když se narodil, měl toto nářadí již v ruce, sám se odstřihl od pupeční šňůry a levou rukou si podvázal pupík!) a ulehá do bláta pod kolo. Jak už je při takových situacích zvykem, všichni se srocují okolo a radí. Já to dokumentuji. Až do chvíle, kdy se nedobrovolně účastním vyšetření gumovou rukavicí.

Ač se to zprvu jevilo jako nemožné, do patnácti minut je autobus v provozuschopném stavu a dokonce řadí. I když ne v plném rozsahu, ale buďme rádi za ty dary. Smekám před tímto Michalovým zákrokem. A myslím tím ten první zákrok…

Alexandrova rozhledna

Odbočujeme na modrou turistickou stezku, která je součástí místního okruhu Býčí skála a mírným sklonem stoupáme až k Alexandrově rozhledně. Z ní se nám naskýtá krásný výhled a Adamov máme jako na dlani.

Šutrovaná, Dřínová, Downhill a 3. defekt

Výhledy jsou to krásné, ale my pokračujeme v krasojízdě. Jak je z fotek patrné, počasí nemá tendenci se v následujících hodinách zlepšit. Dohoda je taková, že sjedeme do údolí a dvanáctá v Adamově rozhodne. Sjezd nás čeká výživný. Budeme traverzovat svahem na němž stojí rozhledna. Ponejprv po zelené, tzv. Šutrované stezce, poté v plné rychlosti hezky na koleno a ostrá klopenka doprava na žlutou, tzv. Dřínovou stezku.

Sešup je to dlouhý, má asi 5km. Povrch je nestabilní, kamenitý, vymletý valící se vodou a místy připomíná potok. Voda cáká z nebe, od vlastních kol, a když neudržujete rozumnou vzdálenost, chytáte rozstřikované bláto, vodu a písek i od všech ostatních, kdo se pohybují před vámi nebo vedle vás.

Někde těsně před vjezdem do Adamova zabírám do pedálů a cítím nepříjemné lupnutí. Vibraci, která prozvoní celým rámem. Zastavuji, pátrám a musím konstatovat, že čestným držitelem 3. defektu se stávám já sám. Ořech v hajzlu. Ořech, tedy volnoběžné těleso je vehement, který drží kazetu s ozubenými koly.

Technická vysvětlivka pro „ořech v hajzlu“

Když tento vehement praskne, nebo se poškodí, kolo obvykle ztrácí svou základní funkci přenosu síly a mohou nastat dvě situace:

Mně osud vylosoval situaci č. 2 a mám z kola furtošlap. Tohle nedá dohromady ani jeden z našich MacGyverů. Můžu ale částečně jet. A nemám ani moc na výběr. Vzhledem k tomu, že nyní už není moc prostoru pro diskuzi, víme že tímto expedice definitivně končí a nabíráme jednomyslně směr Blansko. Snad to těch posledních 10km vydrží.

Odjezd z Blanska do Hlinska zkratkou přes Vyškov

Abychom nestrádali, stavujeme se ještě v Blansku na jídlo do Hungry Bear Restaurace. Dopřáváme si vydatné teplé jídlo i s polévkou. Krom řidičů si ještě dáváme i poslední pivo a připíjíme na expedici.

Čtvrtým a posledním defektem, který už na pranic nemá vliv, je nakonec ztráta podrážek mých treter. Tři dny v mokru už tyto botky nevydržely. U auta pak kontrolujeme podivný zvuk při startování, ale pátý defekt se nakonec nekoná. Smrad, který po nastartování zamořil auto nezpůsobily ani squaterky (jež jsme v nákladním prostoru auta nenašli), ani jiná zásadní technická závada na vozidle. Nejspíš se pouze vypaloval filtr pevných částic. Nic nám již nebrání v tom, abychom po 15 hodině opustili Blansko a na večeři byli doma.

Jedem zkratkou přes Vyškov. Je to sice delší, zato horší cesta, ale museli jsme vyhovět Honzově prosbám o vyzvednutí bundy. Tak se i stalo. Bunda se vrátila svému spokojenému majiteli a pohádka tak dostala svůj šťastný konec. Honza na revanš kupuje v restauraci piva z místního pivovaru a v hodnocení přidává restauraci 5 zasloužených hvězd.

Ve Vyškově jsme rovnou nakoupili i dárky dětem a manželkám a družkám burčák v dvoulitrových lahvích. Bylo jich dost a celou cestu, kdy jsem spokojeně podřimoval v autě, jsem poslouchal pravidelné odfukování lahví s vinným nápojem.

Rekapitulace 3 dne expedice:

Závěr

Pomyslný den čtvrtý

Pokud by se nedej bože někdy v budoucnu stalo, že se najdou nám podobní jedinci, vezmou si z nás inspiraci a budou chtít použít naši trasu, přikládám i plánek na poslední den expedice. Ten, který jsme my museli z mnoha výše popsaných důvodů vynechat. GPX soubory samozřejmě najdete ke stažení v příslušné sekci „GPX“.

Poděkování

Nezbývá než poděkovat všem vám, kdo jste obětovali 30 minut svého cenného času a dočetli až sem. Pevně doufám, že jste se inspirovali, zasmáli – třeba i škodolibě, případně si alespoň trochu oddychli.

Ačkoliv se expedice může jevit jako nevydařená, není tomu tak. Člověk se určitým způsobem trochu posune, dostane se mimo komfortní zónu a trošku se otrká. Dojde i k určitému obroušení hran, pro příště ví co vydrží, nebo kde má mezery ve výbavě. Vše co nás dnes sráží na kolena, využijeme zítra ve svůj prospěch. Expedice proběhla, i když jinak, než bylo v plánu. Nejhorší by bylo zůstat sedět doma na gauči.

Milda

Článek Expedice 2025: Moravský kras se nejdříve objevil na Fotři bez dozoru.

Tentokrát to bude jinak!

… aneb, pro jednou opustíme říční toky

Se skromností sobě vlastní bych hned na začátku rád zmínil, že kompletního plánování a následné realizace Expedice 2024: Okolo Žďárských vrchů a Železných hor jsem se zhostil já sám. Jak by řekl český génius Jára Cimrman, jehož Stopu jsme během této expedice navštívili: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Netřeba však slov obdivu, neb spravedlivý trest za tento dobrý skutek se dostavil velmi záhy. O tom však až později. Nejdříve bych, s dovolením, přiblížil útrapy mého plánování.

Plán této trasy jsem si zhotovil „do foroty“ na počátku roku 23 a vědom si toho, že na něj dřív nebo později dojde řada, uložil jsem jej do šuplíku. A řada na něj skutečně přišla. Již na podzim roku 24. Byl jsem za to rád, neb jsem se chtěl přede všemi pochlapit a znovu všem ukázat, že jsem i já opanován obdobným umem, jako náš náčelník Honza, jehož jsem pro tentokrát sesadil z jeho trůnu.

Hlavním stavebním pilířem mého plánování, byla snaha zbavit nás prvku časově i finančně zatěžující přepravy těl a bicyklů z místa „A“ do místa „B“ a posléze z místa „C“ zpět do místa „A“. Chtěl jsem tedy naplánovat 4 denní okružní jízdu, která bude začínat i končit doma. Tím bylo rozhodnuto, že o řeku se pro tentokrát jednat nebude, a to i z toho důvodu, že řeky jsou Honzova parketa a já mu do nich nehodlám fušovat.

Okružní jízda

Ono se to plánování lehko řekne. Jednou ale jedem čtyři, příště nás jede devět. Plánovat dopravu a noclehy je občas oříšek. Když budeme mít okruh – ideálně z domova zpět domů, tak nám odpadne doprava posádky buď z domu na start, nebo z cíle domů. V nejlepším možném případě – obojí. Jenže okružní jízda v dosahu domova přináší ta rizika, že se nevyhnete úsekům, kterými jste předtím už stokrát jeli. Nebo pojedete málo záživnou krajinou, jen proto, abyste nejeli zpět po stejné cestě a stejnými dědinami.

A přece se mi podařilo naplánovat okruh, který by nás měl zabavit na 4 dny a 3 noci. Dle výpočetního algoritmu map.cz odjezdíme zhruba 220km a nastoupáme 2900 (3600 dle GPX Studia, což odpovídá realitě) výškových metrů v nádherné krajině Žďárských vrchů a Železných hor. Překvapivě se však celou trasu nevzdálíme od krbu domova na víc než 25km. Vzdušnou čarou samozřejmě. To nám poskytne dostatek jistoty a klidu pro případ, že by někdo musel z jakýchkoliv důvodů přerušit vandr a odporoučet se (resp. nechat se odporoučet) domů. Zároveň se zde ale nabízí i možnost připojit se k expedici později v jejím průběhu. Což – jak se ukázalo – bylo hojně využito.

Výsledná celková trasa tedy vypadala takto:

Účastníci a poloúčastníci

Jelikož bylo nutno předem domluvit ubytování na tři noci po penzionech a apartmánech, bylo opět dohodnuto, respektive mnou nařízeno, že se bude vybírat nevratná záloha 1000 Kč. Jako bič na prokrastinující členy byla použita i lest. Kdo zaplatí zálohu jako poslední, musí se vykoupit lahví tvrdého alkoholu. Tím bylo docíleno, že zálohy od všech 8 účastníků přišly v rozmezí několika málo dnů a ten poslední tak ani nemusel být penalizován.

Bohužel nemohu poskytnout hromadnou fotku, kde jsme zcela všichni, neboť dva členové předem oznámili, že se různých důvodů připojí až druhý den. Mezitím se ovšem stalo, že jeden člen expedice musel z důvodu choroby a nastupující horečky výpravu ukončit ještě během dne prvního. Posledního dne zase dva spěchající členové ukončili expedici dříve a vydali se k domovu mimo nadefinovanou trasu. Týdny dlouhé plánování expedice je vskutku nevděčná řehole a ne vždy ji všichni dostatečně docení. O to více si vážím času, který do nás náčelník Honza již několik let vkládá. Volím tedy obrázek, kde je nás v danou chvíli nejvíce. Na vyhlídce Sokolohrady nad údolím Doubravy.

Zleva: Milda. Honza, Milča, David, Michal, Staňa a Tom

Jedna věc se však stala poprvé. Když jsem začal při pravidelné čtvrteční schůzi líčit průběh prvního dne, konkrétně absolutní absenci hospod, restaurací a barů, začali se někteří jedinci dožadovat vrácení nevratné zálohy řka, že nikam nejedou, že to bude jen o kolech. Což je pravda a bylo tak i zcela nekompromisně zamýšleno. Zálohu 1000,- korun jsem byl ochotný vrátit pouze pod symbolickým storno poplatkem – tisíc korun českých.

Motivace, trénink, vytrvalost

Navzdory všeobecné trudomyslnosti z náročné a abstinující trasy, jsem se snažil ostatní dlouhodobě a s předstihem nadšeně motivovat a upozorňovat na to, že jsme zlenivěli, expedice se staly bohémskými a až hrabalovsky pábitelskými. Jakože víc kecáme než konáme a pak se to na tomto blogu snažíme ještě více zveličit a přikrášlit. Zdůrazňoval jsem, že hodlám k následující, čili této expedici, přistoupit zcela jinak. Je potřeba si opět začít dávat do těla. Před expedicí se věnovat tréninku, během ní pak ubrat na pivu, přidat na šlapání do pedálů, nevozit se pouze z kopce, ale občas se i zapotit do nějakého stoupání. Varovných signálů a pomyslných zdvižených prstů jsem myslím vyslal víc než dost.

Abych však nasbíral i nějaké plusové body u kamarádů, vydal jsem se v předvečer prvního dne expedice po plánované trase autem a následně pěšky do lesů mezi divokou zvěř, abych na 15 kilometru ukryl do lesní studánky 8 plechovek s pivem. Studánka se nachází v Přírodní památce Bučina na Spáleném kopci. Jaké bylo však moje zklamání, když jsem zjistil, že ve studánce není ani slza vody. Strouha také suchá, voda nikde. Piva mám vychlazená z lednice, snad si tedy udrží rozumnou teplotu až do následujícího dopoledne. Zapíchl jsem tedy osm Ostravarů Mustang do bláta na dně studánky a vydal se s pocitem dobrého skutku k domovu.

Čtvrtek – první den expedice

Výjezd a ryk fanoušků

Večer a pro jistotu ještě ráno jsem naposledy zhodnotil výhled počasí a definitivně se rozhodl vyhodit z výbavy nepromoky. Činím tak s určitým sebezapřením, protože naše expedice bývají na déšť dosti bohaté a nepromokavé oblečení a návleky jsou většinou to první, co jdu balit. Déšť však, dle Klary, skutečně v následujících dnech nehrozí. Dokonce to spíš vypadá, že bude až zbytečně velké teplo. To je oproti minulým výjezdům milá změna.

Ve výjezdovém bodu – u areálu bývalé Ety v Hlinsku se postupně seskupují matadoři našich expedic. Já – z boží vůle protentokrát náčelník Milda, Honza, Milan vulgo Staňa, Tom, Jindra a David.

Stáváme se slavnými. Víme to a nikterak nás to nepřekvapuje. Takových uskupení, jako jsou Fotři bez dozoru, je jako šafránu. Neb jim dozor většinou brzo zatne tipec. Svou slávu si užíváme. Nejsme tudíž v rozpacích, že nás na start naší expedice přijde vyprovodit věrný dav fanoušků a obdivovatelů. Konkrétně se jednalo o kamaráda Martina, který okolo nás zrovna projížděl do Irského Ballyhaunisu, švagra Honzu, který si byl pouze uložit pár věcí do sklepa a Milana vulgo Milču, stálého to člena, který se připojí k expedici až následujícího dopoledne.

Zrovna tak přislíbil připojení k expedičnímu týmu i Michal, ovšem až v odpoledních hodinách.

Není brašna jako brašna

Již neprobíhá žádné zdlouhavé ladění bagáže, protože všichni již mají svou výbavu tak říkajíc zajetou. Jen Staňa si na mé doporučení koupil novou brašnu. Podsedlovku s Harnessem od Acepac. A že jestli bych mu na to mrknul, že mu tam nesedí tak hezky jako mně. Vyrážím tedy na pomoc a zjišťuji, že paní v obchodě Staňovi prodala sice Harness pod sedlo, ale k němu mu dala vak určený pro řídítkový Harness. S tím nic nezmohu. Nicméně Acepac má tolik upevňovacích prvků, že v podsedlovém Harnessu nakonec drží i řídítkový vak. Paní je trubka, ale Staňa to s tím odjet dokáže.

Náklad piv a kam s ním

Moje strašení o tom, že – a to zejména – první den bude minimální možnost návštěvy nějakého restauračního zařízení, způsobilo paniku. Ta měla za následek, že několik kamarádu třímalo v igelitce nebo v batožině piva pro osm lidí. Přestože nás toho rána vyjíždí pouze 6. Abychom si prý mohli dát jedno alespoň před výjezdem, když už jinde nebude možnost.

Jedno jsme si tedy na posilněnou dali, ale z dovezených plechovek moc neubylo. Dobrák od kosti Staňa se nabídl, že má v batohu dost místa, že může něco dočasně vzít. Nacpali jsme mu do něj asi 16 piv v plechu a poděkovali mu za ochotu.

Kam dáme 8 Ostravarů píchnutých v bahně lesní studánky, u které budeme do hodinky, to zatím netuším a mlčím o tom.

Za mohutného ryku všech našich věrných, halasného troubení dětských trumpetek a cinkání mého zvonku, vyrážíme v ústrety našemu novému dobrodružství. Je 5. září 8:30 ráno a naše expedice začíná. Těšíme se jak zloději na tmu.

Pramen Chrudimky, půlčík a visatec

V počátečním počtu 6 kusů startujeme do nejnáročnějšího dne celé expedice. Hned po několika desítkách metrech odbočujeme zkraťákem k Ratajským rybníkům, abychom se vyhnuli silnici. Hodnota asfaltu na dnešní 60km trase je asi 8km, což je vynikající poměr. Zkraťák vede takzvanou Posranou uličkou, jenž si u mne vysloužila tento hanlivý název z toho důvodu, že většina pejskařů ze sídliště vyráží venčit své mazlíčky právě touto pěšinou vedoucí do luk, polí a lesů. Bohužel mají za to, že zde již po svém psíkovi nemusí sbírat jeho exkrementy. Člověk tedy musí být ve střehu, řádně kličkovat a manévrovat, protože pokud máte hrubší vzorek, můžete si hovno poslat až do huby.

U Ratajských rybníků jsme již v přírodě. Svítí slunce a je teplo. Na obloze ani mráček, což si užíváme. Všichni jedeme v krátkých rukávech. Stoupáme a stoupat budeme ostatně celý den. Někdy více, někdy méně. Nabírat výškové metry budeme nyní asi 15 km. Míjíme Čertovinu, Dědovou a Filipov, kde se napojujeme na zelenou turistickou stezku, abychom se poprvé zastavili u Filipovského pramene řeky Chrudimky.

Jsme zvyklí dát si ve výchozím bodě, což bývá většinou pramen řeky, na počest naší expedice oslavného půlčíka. A pak již nepřestat… Jako výchozí bod se tedy sám nabídl pramen řeky Chrudimky. Staňa využívá situace a zbavuje se zhruba třetiny piv v jeho batohu. První pivo jsme již každý nechali v kopci, proč si tedy nedat další. Sedíme u nezapáleného ohniště a nálada je přátelská a veselá.

Posilněni a odpočinuti pokračujeme okolo nejvyššího vrcholu Železných hor, nazvaného U oběšeného. Tento vrchol z časových důvodů zcela nedosahujeme, ale lehce jej objíždíme. Poskytnu tedy alespoň snímky pořízené o několik týdnů dříve, při mapování trasy.

Studánka pro Mustanga

Od Přírodní památky – U Tučkovy hájenky pokračujeme dále ve stínu lesa po zelené stezce. Konečně jedeme také chvilku z kopce a dáváme tak odpočinout nohám. Setrvačný pohyb končí u turistického rozcestníku Míšek, kdy musíme opět do prudkého stoupání, které nás posléze dovede až k přístřešku se studánkou.

Ano je to ona vyschlá studánka, kde jsem včera večer s nasazením života zanechal osm Ostravarů Mustang píchnutých v blátě. Moje snažení přišlo však zcela vniveč a zdá se, že většina expedičníků tímto nektarem zcela pohrdá. Otevírají se pouze dvě piva, která se nechávají kolovat a zbylých šest opět končí u Stani v batohu. To už se Staňa začíná trochu cukat, ale vysvětlujeme mu, že se na to musí dívat jako na trénink se zátěží, a že jestli chce dál jezdit vyjížďky s naším šampionem Milčou, jistě to v budoucnu ocení. Vyvézt je na Lucký vrch pro něj bude vlastně taková sportovní výzva.

Od studánky sjíždíme z kopce do osady Čachnov, kde mám v itineráři poznačené Občerstvení Čtvrtá kolej. Zaplať bůh mají zavřeno a my můžeme pokračovat dále do Pusté Kamenice, kde už opět výrazně stoupáme. Na vlakové zastávce na konci obce začíná modrá turistická stezka, která nás povede krásným rozlehlým smrkovým lesem, podél potoku Šonava, až do Pusté Rybné. Krajina již začíná mít více kopcovitý charakter, kopce jsou více příkré než u nás a je vidět, že se již nacházíme poblíž Jimramova.

Uphill na Lucák

Pustá Rybná je půvabná vesnička plná krásných chalup a člověk tak může potěšit oko a posbírat nějakou tu inspiraci na vlastní zahrádku. Sluníčko je v plné síle a přesto, že je září, užíváme si ryze letního počasí.

Zde v Rybné končí modrá turistická stezka, po které jsme se přijeli a na Lucký vrch nás nyní dovede stezka červená. Červená barva nás jak známo upozorňuje jak na délku trasy, tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Při pohledu do mapy na sled vrstevnic je jasné, že zde nás červená upozorňuje na větší převýšení na relativně krátkém úseku. Konkrétně se na 3,5 kilometrech vyškrábeme z 599 na 739 metrů vysoký Lucký vrch. Nicméně není to dnes to nejnáročnější, co nás čeká, čekají nás dva výrazně složitější výšlapy. Jedeme statečně. Pokud mé oko správně zaznamenalo, nikdo kolo netlačí a všichni poctivě stojí v pedálech.

Lucký vrch, vejce a příznaky nemoci

Přestože se Tom, náš Michelinský inspektor, snažil telefonicky donutit majitele chaty, aby nelenil, podpořil turistiku a sport a přijel nám mimo standardní otevírací dobu poskytnout útěchu ve formě točeného piva a jídla, otevření restaurace jsme se nedočkali. Tušili jsme to již dopředu a připravili se na to, že dnes se bude obědvat z vlastních zásob.

Piv má Staňa v báglu tolik, že bychom je mohli rozdávat a jídlo má každý svoje. Využíváme tedy přístřešek u jediné Horské chaty na Vysočině, obsazujeme ho a začínáme tahat standardní pokrmy, které se běžně vozí s sebou na švih. To znamená nějaký ten řízek v chlebu, paštika a podobně.

Překvapuje mne Honza, který začíná z brašen tahat kompletní catering. Bohužel jen pro sebe, což mi přijde sobecké a nekolegiální. Nechybí jakýsi lámankový chléb, v dózičce hrudka másla k namazání (nedivil bych se, kdyby byla Honzou vlastnoručně stlučená), v další dózičce čerstvá rajčátka a v poslední dóze několik uvařených vajec. Inu, jaké si to uděláš, takové to máš.

Zato Jindra je nějaký nemluvný a odmítá jídlo, pivo i rum. Jasný případ pro vyšetření gerontopsychiatrem, zda nejde o bulimii, či anorexii. To se mi ale u Jindrových 110 kilogramů jateční váhy moc nezdá. Jestlipak ho nezmohlo stoupání, nebo neschvátila nemoc?

Nechávám úvahy plavat, běžím udělat pár dokumentačních fotografií pro cestopis, dám sušit propocené svršky na slunko a jdu se věnovat jídlu, pivu a kořalce.

Po necelé hodince obědové pauzy usedáme do sedel našich hliníkových či karbonových ořů. Čeká nás rychlý vrstevnicový sešup po žluté turistické stezce do obce Telecí. Musíme zdolávat překážky ve formě popadaných stromů, v lukách se pak stezka trochu ztrácí a v lesích zase slouží jako malý ilegálek pro místní downhillové nadšence. Alespoň dle několika dropů, které cestou míjíme.

DH Telecí

S maximálním sebezapřením se jim vyhýbám, neb s naloženým kolem se skáče jen jednou – poprvé a zároveň naposled. I tak to ale nestačí k tomu, abych se nevytřel jako kapr v rákosí. Zaznamenaje prudkou levou odbočku mezi stromy až na poslední chvíli, stihnu jen zvolat na jezdce za mnou „bacha, tady vlevo!“ a trhám řídítky daným směrem.

Trénované povolení přední brzdy (neb kola se musí točit), nadlehčení řídítek, aby kolo snáze zdolalo odpor případných nerovností v zatáčce a poposunutí těžiště vyšpulením prdelního svalstva směrem za sedlo a nad zadní kolo se nezdaří. Přesně v tomto místě je totiž ukurtovaná 8 litrová podsedlová brašna, na kterou jsem v daný okamžik kurvadrát pozapomněl. V tu chvíli již vím, že těžiště neposunu dostatečně daleko, že přední kolo se silničním slikem již nebude mít potřebnou adhezi a na travním porostu půjde do smyku a já přes řídítka. To co mi v pikosekundě proběhne hlavou, se v druhé pikosekundě uskuteční. Kolo, kolmo smýkané ke směru jízdy po trávě, se následně v lesní hrabance hryže o jakýsi kořen, který si – již sbalený v parakotoulu s tretrami vycuknutými z pedálů – v letu prohlížím z dostatečně blízké vzdálenosti. To vše s pocitem, že jsem věděl, že to zákonitě musí přijít.

Rychle vstávám, dělám jakože nic, ale byl jsem již spatřen a prozrazen ostatním jezdcům posměšnými výkřiky těch, co byli nejblíž a hodnotícími mou potupnou situaci. Nicméně pád to byl ukázkový, natrénovaný léty praxe a díky tomu je kolo i tělo bez jakékoliv újmy.

Nanuk, Matouš a Landrát

V Telecím v místní Jednotě máme jednu z mála možností zakoupit nějaký ten proviant, tak si pro jistotu kousek zajíždíme a doplňujeme špajzky. Pivo nebereme, těch má Staňa v báglu ještě litry. Vévodí nanuky a čokoládové tyčinky, neb ze sebe v kopcovitém terénu slušně vypalujeme cukry. Slunce pere tak, že se u Jednoty musíme schovávat ve stínu a já musím polehávající družstvo nutit k opětovnému výjezdu.

Čas letí a my máme to nejhorší teprve před sebou. Nejdříve se musíme dostat z Telecího. Cesta je nekompromisní a vede kolmo na vrstevnice mezi dva kopce – Matoušův a Landrátský. Stoupání je příkré, bolavé a na výhni. Někteří jedinci, včetně mě, raději slézají a kola tlačí. Lepší je nemachrovat a pošetřit sílu, neb za kopcem se nám v dáli rýsuje další meta – Buchtův kopec, neboli Buchťák. Nejdříve však musíme prudce klesnout přes Maděru a Mrhov do Krásného, abychom mohli zase prudce stoupat.

Šroubek a druhý výtěr

Někde u vrcholu kopce Na Lunáku zastavujeme k odpočinku a Honza náhle zjišťuje, že mu tretra zůstává v pedálu a nechce vycvaknout. To budou povolené šroubky kufru, říkám. Po různorodém škubání nohou musí Honza nohou z boty ven. A vskutku. Jeden šroubek uvolněný, druhý pryč. Odpočíváme, Honza opravuje tretru.

Po rychlém vyřešení situace dále stoupáme až k jedné z vyhlídek a zjišťujeme, proč se Krásné, jmenuje Krásné. Jistě podle pohádkových výhledů všude okolo, které fotografie nevystihne ani z poloviny. Nechá se to vnímat jako taková malá odměna za tu dřinu.

Je potřeba také zmínit i to, že někde v těchto místech se vytřel i Tomáš, když v dobré víře bláhově zvedl svůj služební telefon. Přesně v tuto chvíli mu však přední kolo chytilo jednu stopu od traktoru a zadní kolo tu druhou. Kdo zažil takovouto situaci, tak ví, že není jednoduché ji ukočírovat. Pokud u toho máte telefon na uchu, vaše šance se snižují na pouhé minimum. nemohlo to skončit jinak, než v leže a na zemi a odnesl to člověk na konci aparátu, neb mu Tom ještě zamotaný v kole vyčinil, proč mu do prdele volají, když má dovolenou!

Krev, pot, nářek a Buchťák

Stoupání z Telecího nám ubralo dost sil a v pelotonu se začíná remcat. Nedivím se, sám toho začínám mít plné vinty. Bohužel jsem jediný, kdo ví co nás ještě čeká a čuji problémy a komplikace, které jistě brzy nastanou. Z 550 metrů do 813 metrů výškových. Ještě, že se nikdo neobtěžuje číst předem předkládaný itinerář, protože bych asi dostal kamenem do hlavy již při brífinku v hospodě. Ačkoliv ono to stejně na mapě nevypadá tak, jako když jste v půli kopce a chce se vám plakat.

Uklidňuji všechny, že dáme už jen dva kopečky a budeme v místě noclehu. Dáme si jídlo a točené pivo a bude nám dobře. Lhal jsem jako Rudé právo, protože o tom zda bude hospoda v Zubří otevřená, či ne, jsem neměl v tuto chvíli ani tucha.

Začínám mít pocit, že jsem v plánování trochu přestřelil, ale tvářím se odhodlaně a plný sil, abych ostatním dodal na morálce a náladě. Vysvětluji, že jsem zahrnul do tohoto výjezdu variantu po žluté stezce, která je sice o něco delší, má asi 6km, ale není tak příkrá. Zelená je sice kratší, ale zkoušel jsem ji vyjet před lety nalehko a i tak jsem pohořel a musel tlačit. Pokud to mám nyní porovnat, nevím co bylo větší zlo.

Poslední tři kilometry na vrchol Buchtova kopce už se nese ve vysloveně nenávistné náladě. Nikdo moc nemluví, všichni se potí, jsme rudí a navíc nám zmizel Jindra. Od něho dostávám před vrcholem kopce zprávu, že jeho tělo je nejspíš schváceno chorobou, a že musí opustit expedici. Vydává se tedy jiným směrem nežli my a vrací se domů. Žádám ho, aby mi dal vědět, až bude v bezpečí domova, abych ho neměl na svědomí. Pokud možno písemně a podepsané vlastní krví.

Když je již před námi mezi stromy občas k zahlédnutí radarová věž, konstatuje Tomáš zcela suše památnou větu, která se jistě zapíše do historie našeho společenstva. Teď už to není daleko, teď už je to jen vysoko.

V čase necelých 15ti hodin se ocitáme na vrcholu Buchtova kopce neboli Buchťáku. Mlčky usedáme do přístřešku pro turisty a taháme Staňovi z batohu piva a odměňujeme se. Chvíli trvá, než začneme mluvit a vnímat výhled, který se nám naskýtá z této osmistovky, na jejímž vrcholu ční budova Řízení letového provozu s radarovou věží. Staňa se dušuje, že je schopný zařídit prohlídku interiéru budovy. Věříme mu, ale nikdo na to nemá moc náladu, takže to odkládáme na neurčito. Buchťák si tímto vysloužil čestné místo v našem Top10 nejnepříjemnějších úseků. Směle se tak může měřit se stoupáním na Pyšolec během Expedice: Řeka Svratka, s výšlapem k Weissensee při Expedici: Korutany nebo stoupáním na Kraví Horu během Expedice: Řeka Oslava.

Pro zajímavost bych si dovolil zmínit, že toto až horské prostředí bylo využito například při natáčení půvabné pohádky Obušku z pytle ven s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Více na www.filmovamista.cz.

Sněžné a zatrolená Vříšť

V 15:30 jsme nuceni znovu nasednout na kola a vyrazit. Zbývá nám sice už jen 17km, ale profil trasy se moc měnit nebude a ještě nás nějaké to převýšení čeká. Sil už je poskrovnu, což je možná k vidění i z fotografií. Vydáváme se po červené turistické stezce směrem na Sněžné. Jedná se o moc pěkný trail, nicméně člověk musí být ve střehu a neustále na brzdách. Odpočinek se nekoná, jedeme ve stoje, pružíme v kolenou a váha jde na ruce. Dole ve Sněžném, jsme stejně zhuntovaní, jako když jsme se vydrápali na Buchťák.

Zastavujeme se na limču a na cucnakláděvčokoládě v místním obchůdku a vyrážíme do Vříště, která je co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Toto je jediná hospoda na trase, která je ve všední den otevřená a my si tak dopřejeme teplé jídlo a ještě stihneme za světla dojet k nocovišti.

Jaké je však naše překvapení, když dorazíme k hostinci a marně lomcujeme klikou zamčených dveří. Otevírací doba na dveřích se výrazně liší od otevírací doby uvedené na internetu. Hostinec zavřel před hodinou. Šlaka!

Jsem si vědom toho, že toto je poslední pomyslný hřebík do rakve. Morálka se rozpadá a moje pozice náčelníka je tím zcela dehonestována. Nikdo už nemluví, nefotí, úsměvy na tváři jsou strnulé. Všichni jen čumíme jak svatí z Orloje.

Nic naplat, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Velím k okamžitému návratu na trasu a morálku do kolektivu již tlačím silou. Nevyšlo to zde, vyjde to jinde. Však ještě mám pár es v rukávu a vím, že v Zubří u rekreačního střediska je do 20h otevřen kiosek s občerstvením. Asi tam nebude vepřo-knedlo-zelo, ale i langoš zvedne náladu.

Rezignace na Bohdalci

Ačkoliv se kopec Bohdalec snažím podjet, převýšení opět vyhrává nad našimi silami. Nikdo se mnou dvakrát moc nemluví, dokonce i David si začíná pomlaskávat, což je u něj jasná známka toho, že mu není něco úplně po chuti. Mám alespoň možnost dát echo do RS Zubří, v kolik hodin přijedeme. Dozvídám se že středisko je zcela prázdné, a že máme nechystané dvě chatky, jak bylo dohodnuto. Aby tam za námi nikdo nemusel letět, domlouváme se na skrýši, kde budou nechané klíče. Alespoň něco se daří.

Když se konečně vymaníme z lesa Bohdalce a dostaneme se do obce Odranec, rezignuji a rozhoduji se, že osekám poslední část trasy, abych předešel nebezpečí, které mi již bezprostředně hrozilo od za mnou jedoucí přesily. Se slzou v oku vynechávám vyhlídku Metodka nad osadou Koníkov, vyhlídku Kamenici na Roženecké Paseky a co mě mrzí nejvíc, vynechávám i Památník zastřelení vlka na Vysočině.

Z Odrance tedy velím k ústupu a jedeme po silnic přímo na Koníkov a pod Koníkovem se napojujeme na modrou turistickou stezku, která nás dovede k Zuberskému Rybníku, kde se nachází areál RS ZO OS KOVO ŽĎAS. Název poněkud krkolomně debilní, ale místo naštěstí krásné a útulné. Neváháme, okolo areálu pouze projíždíme a míříme přímo ke kiosku na pivo, než ho v osm hodin zavřou.

Kiosek ovšem vypadá, že je zavřený již od devadesátek a piva ani jídla se zde evidentně nedočkáme. Další rána pod žebro pro některé jedince. Je tedy rozhodnuto, že se pojedeme ubytovat, osprchovat a vydáme se do vsi. Třeba budeme mít štěstí a bude otevřená hospoda.

Rybník, Zubr, pivo a klid na duši

V liduprázdném areálu jdu na jistotu pro klíče do předem domluvené skrýše. Ty však nenacházím. Kleji. Volám paní recepční, ta to nezvedá. Kleji znovu a sprostě. Smráká se a chce se mi opět plakat. Dnes již po několikáté.

Vzpomenu si, že jsem dostal kontakt ještě na jakéhosi správce. Hledám jeho číslo v mailu, nacházím ho a volám. Pán to naštěstí zvedá. Vysvětluji mu situaci se skrýší a nyní je to on kdo kleje – a rovnou sprostě. Máme vydržet, přijede hned jak si najde odvoz, neb už se dal v hospodě do piva. Zcela uhranut touto větou již nic jiného už nevnímám a oznamuji ostatním, že ve vsi je nejspíš otevřená knajpa, To bylo nějaké radosti, to bylo nějakého těšení.

Zatím co čekám na pána, ostatní naskáčou do rybníka a chladí zdevastovaná těla, která jsou upečená a strhaná z celodenní dřiny. Pán přijíždí s omluvou vcelku brzy a potvrzuje nám, že hospoda je otevřená, ale jídlo, že si prý každý většinou nachystá doma a bere si ho sebou. Což je roztomilé. Od Covidu se mílovými kroky vracíme zpět na stromy. Snad prý kdyby nám stačily hranolky a rozmražená pizza. Nevysvětluji mu, že potřebujeme k večeři hlavně točené pivo a rum, odemykám a pádím rovnou do sprchy.

Hospůdka je malá, zahrádka je z kopce, ale nám se na ní podaří zabrat stůl a to nám dnes již ke štěstí stačí. Nevadí nám ani to, že sedíme nakřivo. Objednáváme si piva a limonády, abychom zahnali žízeň a doplnili cukry. Někteří jdou i do hranolek a mražené Pizzy.

Když jdeme s Honzou pro rundu k výčepu, potkáváme se s panem správcem a chvilku hovoříme. Poté mi u výčepu Honza povídá, „objednej dědkovi taky panáka“, načež pravím, že „nasrat, že ubytování stojí raketu a ještě ty trable s klíčema“. „Jen mu ho objednej“, nedá se Honza, „uvidíš, že nám to votočí“. A měl recht. Otočili jsme si to ještě asi třikrát. My po jedné, on po pěti štamprličkách.

S dvaadvacátou zavírací hodinou opouštíme spokojení hospodu. Po příchodu k chatce bereme ještě vlastní zásoby ze Staňova báglu a dalších dvacet minut vágusíme u rybníku jak staří trampové. Nakonec ten první den dopadl dobře…

Pátek – druhý den expedice

Budíček, koupačka a snídaně

Po včerejším protýraném dni se budíme s úsměvem na rtech. Restaurační zařízení v Zubří dodalo večer všem členům na morálce. Těla jsou odpočinutá díky velmi příjemnému ubytování v dvoupatrových zděných chatkách. Nakonec by nám sice stačila pouze jedna, bohužel věštit z křišťálové koule neumím a měnit ubytování na poslední chvíli kvůli změně počtu expedičníků, aby člověk ušetřil mrzký peníz, není příliš fér. Alespoň jsme měli všichni dostatek prostoru a pohodlí a mohli tak načerpat tolik potřebné síly.

Druhého dne před sebou máme poněkud jednodušší etapu expedice. Počasí je opět na tričko hned od rána a cesta nabízí i možnost zastávek s adekvátní kulturou.

Vstáváme po šesté hodině ranní. Vodníci hned z rána skáčou do Zuberského rybníku, jiní – třeba já – se raději cpou plechovkou tuňáka. David zvolil nějaký spešl sportovní proteinový pokrm, který postupně na talíři tuhne v konzistenci připomínající kamení. Jestli se to takhle zdrcne i v něm, tak ať při něm stojí všichni svatí.

Stopa Járy Cimrman, Vávrova skála a katarze v Maršovicích

Po osmé hodině jsme všichni sbaleni a najedeni. Vracíme klíče panu správci, na kterého zřejmě neměla večerní rumová přestřelka tak blahodárný vliv jako na nás. Omlouval se za svůj pozdní příjezd, že se mu špatně spalo, že těch rumů asi bylo moc. Odvětil jsem, jestli jich spíš nebylo málo a dohodli jsme se, že až zde budeme zase někdy spát, tak to vyzkoušíme a uvidíme.

Loučíme se s velmi příjemným ubytováním na samotě a vydáváme se po vytýčené trase vstříc novému dni a novým zážitkům.

První meta dnešní etapy se nachází pouhé 2km od místa, z něhož ráno vyjíždíme. Jakožto milovník humoru, zejména pak humoru cimrmanovského – dvojice Svěrák-Smoljak, jsem si nemohl dovolit minout toto místo bez povšimnutí. Objezdili jsme již kus světa, stejně jako náš slavný světoběžník, myslitel, vynálezce, filozof a gynekolog samouk – Jára Cimrman. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se naše stopy prolnou. Stalo se tak a naše stopa se se Stopou Járy Cimrmana protnula na 49°58`57″ severní šířky a 16°12`66″ východní délky. Budiž tomuto okamžiku třikrát sláva. Sláva, sláva, sláva!

S pocitem, že do nás vstoupil nepatrný kousek mistrova génia, odjíždíme od tohoto milého památníku zelenou „národní stezkou – Po stopách posledního vlka“, která nás po dalších 2km dovede k Přírodní památce Vávrova skála. Jedná se vskutku o nevšední skalní útvar, který byste zde tak úplně nečekali a jistě stojí za prohlídku, ocitnete-li se někde poblíž.

My už se však nemůžeme dočkat snídaně, která byla naplánována a tučným písmem vyznačena v itineráři. Na periferii Nového Města na Moravě se jakožto jeho součást nachází obec Maršovice. Což není úplně důležité. Důležité je, že se zde nachází krásný Hotel Maršovská Rychta, mají otevřeno, mají točenou Plzeň a mají dokonce hotovou horkou polévku. Co víc si může alkoholik amatér po ránu přát.

Nejprve nás ale čeká velice ostrý sešup do obce Pohledec, kde mi cyklokompjůtr ukazuje pro naložené kolo nezvyklou rychlost 78,5 km/h. Je vidět, že váhu jsem rozložil naprosto vyváženě a aerodynamika je jak od leteckého inženýra. Přejíždím ovšem odbočku a musíme se vracet.

Hrneme se do hotelu jako bychom týden nežrali. Zahrádka je prázdná a v selském duchu. V okamžiku je u nás velmi milá servírka, objednáváme si pivo a horkou polévku a mně je jasné, že odsud tuhle bandu hned tak nedostanu. Užíváme si excelentní relax, který jen občas naruší něčí dušení se nudlí z polévky, když se v nestřežené chvíli nechá vylekat řvaním páva.

Traily NMNM, kopce-a-nic-než-kopce, Žďár

Během dopoledne nezaznamenávám do svého příručního poznámkového bloku již žádný zásadní zážitek, který by stál za podrobnější rozbor. Po Maršovickém hodování se dostavil pocit zadostiučinění. Ten však netrval dlouho.

Ačkoliv byl druhý den expedice avizovaný jakožto odpočinkový, alespoň oproti dni prvnímu, nevyhneme se kopcovité krajině Nového Města na Moravě. Příjezd k vyhlášenému areálu Vysočina Aréna, kde se koná MS v biatlonu a kde je i několik lesních trailů, byl relativně snadný. Dokonce jsem kousek jednoho trailu do trasy zakomponoval a my se tak mohli povozit jako praví bajkeři. Vyškrábat se z Arény na horizont, abychom mohli pokračovat směr Žďár, již ovšem tak snadné nebylo. Kopce nejsou sice dlouhé, jsou ale příkré a já jsem díky tomu opět začal přicházet o kamarády. Minimálně dočasně.

Nicméně, držíce se hesla, že co nejde vyjet, lze vytlačit, zdoláváme i tuto překážku a do cíle dnešního oběda se dostáváme již relativně snadno, Dokonce se nám podaří natrefit i zajímavou modrou stezku, na kterou se napojujeme ve Lhotce. Jedná se o pěšinu zcela vyhovující našemu vkusu, umu i tužbám. Louky se střídají s lesy a potoky s rybníčky. Srdce každého vandráka zde musí zaplesat.

Řízek, chlebíček a Plzeň

Před Žďárem nad Sázavou navazujeme telefonický kontakt s půlexpedičníkem Milčou. Půlexpedičníkem proto, že se k expedici přidal pozdě, a aby toho nebylo málo, opustil ji předčasně. Sdělujeme mu, že plán je následující. Oběd za hubičku v jídelně Vesna nad náměstím a poté pivo tam, kde budou čepovat plzeňské.

Milča nás dojíždí ještě na zahrádce před Vesnou, kde se cpeme různými lahůdkovými pochutinami jako je řízek, smažák, ptáček a podobně. Já si dal navrch i chlebíček a colu. Není to sice žádný Grandrestaurant pana Septima, ale řízek s bramborem za osm pětek splní svůj účel zcela dokonale.

Milča však chytil tempíčko a chce jet. Oznamujeme mu, že se ulil z největšího vejmrdu celé expedice, tak ať neorganizuje, a že teď po jídle se jede v první řadě na pivo. Tak se i stalo. Přesunujeme se na druhou stranu náměstí, necháváme do sebe opírat sluneční paprsky a odpočíváme. Milča trpí, ale statečně čeká.

Koukaje u piva do mapy navrhuji, že bychom se nyní mohli kousnout a ujet následujících cca 20km na jeden zátah, dát s i pivo v Račíně a poté se cuknout opět na jeden zátah až do cíle v Bílku. Zde máme zamluvený nocleh v penzionu se zahradou, pergolou, grilem a bazénem. Sám sebe se nyní se slzou v koutku oka ptám, kde jsou ty naše časy ve stanech, kdy jsme nadávali na masňáky…

Projeli jsme bez zastávky Žďárem. přes Rozštípenou skálu a Šlakhamr. Zde jsem původně chtěl společnou fotku s kamarády, ale bohužel mi už žádní nezbyli. Poskytuji tedy fotografii v reportážním stylu a bez lidí.

Za Šlakhmarem se ocitáme u hraničního kamene. Tento hraniční kámen připomíná hranici Ditrichštejnského žďárského panství, která byla zároveň hranicí Čech a Moravy. Odtud po červené přes vrchol Peperek do Velké Losenice a z ní po žluté stezce až do mezizastávky v Račíně.

A opravdu, kousli jsme se vzorně a prakticky bez zastávek jsme dojeli až do zmíněné obce. V Račíně jsme se bohužel kousli také a stala se nám zde taková nemilá věc – jak by řekl Švejk: že jsme pili jedno pivo za druhým. Do toho se nosily limonády na doplnění cukru a řízky a palačinky se zmrzlinou na doplnění energie.

Pili jsme, dokud fungoval přísun na zahrádku. Když přísun z neznámého důvodu ustal, neudržel Honza svou mamutí žízeň na uzdě a vydal se do hospody sjednat nám spravedlnost na nebohém číšníkovi… Ten pak celý vykulený přišel s dalšími pivy a s omluvou a přísun byl opět obnoven. Obsah vět, která zazněla z Honzových úst směrem k číšníkovým uším zůstanou raději navždy v Račíně.

Poslední kilometry, kohout plaší smrt a další člen do týmu

Sedělo by se vskutku dobře, to nemohu říct. Naše dnešní cesta má ale svůj cíl až o 25 km dále. Nezbývá než ukončit vcelku příjemné posezení, nasednout na kola vrátit se na zelenou turistickou stezku, která nás svým značením vede lesem přes Synkův kopec a Ranská jezírka až k Rybníku Řeka. Zde vynecháváme pit point, odbočujeme bez zastavení na žlutou turistickou a jedeme přímo do Ždírce do Albertu, pro nezbytný proviant na večer.

Večer se bude hodovat, neb v penzionu máme pouze pro sebe zahradu a k tomu jako bonus pergolu s grilem a bazén. Nakupujeme ve velkém vše co se dá uvést. Buřty, pivo, salámy, pivo, sýry, pivo, pečivo, pivo, brambůrky, pivo a kořalku.

U Albertu nás dojíždí poslední opozdilec naší expedice Michal a my se tak dostáváme do našeho letošního maxima 7 členů.

Na posledních sedmi kilometrech po červené stezce máme však ještě jednu důležitou – kulturně vzdělávací zastávku. Jedná se o minipivovar v Sobíňově. Pivo si nese symbol kohouta ve znaku, což je mi sympatické, neb kohout, krom toho že plaší smrt, byl vždy i symbolem mužské odvahy, hrdosti a plodnosti. Což zřetelně vystihuje ryzí charakter Fotrů bez dozoru. Přijíždíme v 17:30 a zabíráme si jeden ze tří stolů.

Osobně mi pivo dvakrát moc nechutná, ale ostatním ano, takže toto hodnocení nechám na někom, kdo tomu rozumí a pije pro chuť. Já piji pro efekt. Dávám si dvě, abych zjistil, zda druhé nebude lepší. Nebylo. Pivovar a restaurace je vlastně rodinný domek s venkovním sezením a plátěným altánem. Je zde veselo, štamgasti jsou hovorní. Děláme si srandu z dědků na elektrokolech a dědci na elektrokolech si dělají srandu z nás. Z důvodu atmosféry hodnotím tuto zastávku kladně a to i přes to, že jsem si na pivu příliš nepochutnal.

Bílek, penzion Oáza a dýně

Penzion Oáza v Bílku je na konci vesnice a provozuje ho milá paní v letech. Paní nás provede garáží a stodolou, aby nám ukázala, kam si dát kola, poté nás zavede do příslušných pokojů, kde se máme ubytovat, ukáže nám společnou kuchyňku a sociálky a prozradí nám, že je zde ubytován ještě manželský pár, čímž nám decentně naznačí, že bychom se podle toho měli chovat.

Všichni jsou nedočkaví osvěžující sprchy a civilu, proto zde většinu tlupy zanecháváme a ven na prohlídku pokračujeme s paní jen já a Michal. Paní nám ukáže kde je bazén, pergola, ohniště a krb. Jdeme pomalu, neb paní se pohybuje jen za pomocí berliček. Když již není nic, co by nám paní vysvětlila, koukne na nás a se slovy – vy jste takový svalnatí chlapci – nás táhne k hnojišti. Na hnojišti sedí tři dýně o velikosti malého automobilu a paní nás prosí, zda bychom je mohli vyhodit z hnojiště ven.

Hledám madla a zjišťuji, že dýně madla nemá a není tedy za co chytit. To však nevadí Michalovi, který nedbá na mou logistickou rozvahu a svírá dýni do svých mamutích pracek a tlačí ji na mě. Přebírám dýni a s pocitem, že pod ní potupně zhynu ji pokládám na zem. Překvapivě v celku. Stejný postup opakujeme i u dvou zbývajících dýní. Paní je spokojená, my máme vyhřezlé plotýnky a můžeme jít také do sprchy.

Hodování, Brontosauři a bazén

Když se konečně prostřídáme ve sprchách, kde se pode mnou nebezpečně zhoupne nepřišroubovaná mísa, se scházíme u stolu a začíná hodnocení druhého – poměrně nenáročného dne expedice. Finální kilometráž je něco okolo 66km a 800 výškových metrů. Není to úplně k chlubení, nicméně zadarmo to nebylo a navíc po náročném včerejšku bylo třeba trochu odpočinku. Všichni se mnou už zase mluví, neb náročný start v okolí NMNM je již zapomenut, a já mám radost, že se den vyvedl, vše jsme stihli a vybrané ubytování je přívětivé.

Ponejprv si užíváme plátěný altán u rybníka, jemuž chybí střecha, protože ji v létě odnesl vítr. S přicházejícím soumrakem však vylétají od rybníka komáři a my se proto uchylujeme do pergoly, kde zažehneme oheň. Na muzice se většinou neshodneme a tak se, po několika slovních přestřelkách, vybičování alkoholem a ohněm v krbu, shodneme snad jen nad táborovými písněmi Brontosaurů a ztichlým Bílkem nakonec zazní trojhlasným kánonem Tulácký ráno.

Před spaním ještě několik nadšenců naskáče do bazénu a jde se na kutě…

Sobota – třetí den expedice

Třetí den expedice bude opět patřit k těm náročnějším a po prvním – možná až příliš náročném – dni mám trochu lufta z udržení morálky. Jsme v Bílku, takže si po zelené stezce nadjedeme Údolí řeky Doubravy, vystoupáme na Barovice, následuje vodní nádrž Seč, Hedvičino údolí u Třemošnice a podél řeky Chrudimky až do Nasavrk. Celkové denní převýšení bude opět okolo 1100 výškových metrů.

Fontána pre Janko

Vstáváme po šesté hodině, abychom měli dost času na výjezd bez zbytečných stresů. Únava se již začíná vepisovat do našich obličejů a včerejší sedánek pouze prohloubil reliéf vrásek, aby tím podtrhl vizuální stránku náročnosti expedice.

Zrovna když mířím na ranní očistu vnějšího i vnitřního traktu, vylézá právě z oné koupelny, kde se pode mnou včera nebezpečně zhoupla mísa, Honza. Čerstvě osprchovaný s vyvalenými kukadly stojí ve dveřích, kape mu z vlasů voda a něco mumlá. Jsem po včerejším pivu v tlaku a nemám čas ani na „dobré ráno“. Pouze tedy procházím (dost možná proklusávám až probíhám) a mířím do druhé koupelny.

Teprve až když se vracím a potkávám Honzu stále na stejném místě, navíc stále mokrého, přeji dobré jitro. Dávám se s Honzou do hovoru a zjišťuji, že mísa, která se se mnou předchozího dne nebezpečně zhoupla, se před několika okamžiky s Honzou bezpečně utrhla. Upadám v záchvat smíchu, protože teprve nyní mi dochází, že na kost mokrý Honza ve sprše ještě nebyl, neb je zpola oblečený. S převráceným záchodem se utrhla přívodní hadička na vodu a způsobila krásnou fontánu a bidet v jednom. Než Honza stihl vypnout vodu na příslušném místě, byl durch a koupelna pod vodou. Jsem mrtvý smíchy, děkuji všem pohanským bohům, že se to nestalo mně a uvažuji nad tím, že do tohoto penzionu už také nemůžeme.

Odcházím tuto veselou událost předat do širšího povědomí, aby neupadla v zapomnění a hlavně, abychom se ráno poveselili všichni. Krom Honzy ovšem. Zbytek zmuchlané tlupy nacházím ve společné kuchyňce, kde náš dvorní kuchař Michal krájí špek a míchá vejce. Pro každého 6 kousků. Pro jistotu. Abychom na těch kolech moc nezchudli.

Hordeolum

U snídaně si Tom neustále muldí oko, které vůbec nevypadá zdravě. Slzí a je rudé jak Zemanovo trenky. Sestavujeme diagnostické konzilium a jakožto náčelník vynáším verdikt. Jedná se o hordeolum, tedy ječné zrno. Zvažujeme drobný chirurgický zákrok víčkem od plechovky, ale když se užuž schyluje k první incizi, tedy odbornému řezu improvizovaným skalpelem, zhatí tuto sebevzdělávací činnost Honza, který se vytasí s očními kapkami. Konzilium se tedy shodne pro tuto nedestruktivní léčbu, i když si já osobně myslím, že je to trochu škoda a víčko od plechovky balím pro jistotu s sebou.

Ukazuje se však, že Tom není schopen dvou komplementárně souvisejících akcí, tedy kápnout si sám do oka a zároveň oko nechat v otevřeném stavu. Musí mu tedy být odborně nakapáno námi do oka i do strojku. Zbývá už jen nakapat do strojků i nám ostatním, abychom touto alkoholovou dezinfekcí zabránili šíření bakteriální infekce a vyrážíme balit a nakládat kola.

První defekt na nultém kilometru a plný batoh piv

Jak si tak balíme kola, zjišťuje Milča, že má prázdné zadní kolo. V domnění, že se jedná o pouhý únik vzduchu, zkouší kolo pouze nahustit. Společnost nám opět dělá pes majitelky penzionu a s ním i nezaměnitelný pach namoklého cirkusu.

Když už je Milča zcela vyčerpaný pumpováním pohotovostní hustilkou, smiřuje se s tím, že kolo musí dolů a duše ven. Bohužel pro něj je Milča zvyklý jezdit ve stylu „ultralight“, takže nemá ani lepení, ani náhradní duši a ani montpáky. Milča vlastně nemá nic. A pokud patříš k pěti věrným čtenářům našeho cestopisného blogu, tak jistě víš z předchozích vstupů, že takovéto parazitování na dobře připravených kamarádech se trestá rundou pro všechny za každý kus zapůjčené výbavy. Tady to bude Milču stát jako celý nový výplet.

Každý tedy poskytuje to co má a s radostí tak navyšujeme Milčův dluh vůči nám. Mezitím na sebe nenápadně upozorňuje Staňa s tím, že má stále, respektive opět v batohu hromadu plechovek s pivem. Jeho batoh byl totiž znovu naplněn tím, co zbylo z předchozího večera. Opět mu děkujeme za jeho ochotu vést to na zádech s sebou s tím, že hospody jsou zavřené, a že mu při nejbližší příležitosti batoh odlehčíme.

Doubrava, Mariánské údolí a Libice

Po dlouhé půlhodině servisních činností, kdy se Milčovi za boha nedaří nasadit plášť do zámků na ráfku, vyrážíme na cestu. Milan bohužel mírně vlnivým pohybem do stran.

Bílek opouštíme dle plánu po zelené turistické stezce, která nás dovede až k zřícenině hradu z 15. století s názvem Sokolohrady. Pořizuji fotografie, čímž zdržuji, ale je mi to jedno. Dokumentace je zásadní pro tvorbu tohoto cestopisu.

Pod azurovou oblohou, která předpovídá vedro po celý den, pokračujeme až k odbočce na Točitý vír, kde sestoupáme dolů do údolí Doubravy. Tedy do úseku, který je již relativně sjízdný. Odtud se lesní cestou přes Mariánské údolí dostáváme až do Libice nad Doubravou.

Zde zastavujeme u otevřené bývalé Jednoty, která je dnes pod vedením vietnamského obchodníka. Naplňujeme špajzky proviantem a neodoláme chlazeným plechovkám piva z lednice. Když to vidí Staňa, ptá se nás, jestli nejsme kreténi, proč si kupujeme plechovková piva, když jich má plný batoh. V odpovědi se mu dostane, že to co má na zádech je „teplý jak chcanky“, a „že by bylo dobré, kdyby si pro příště pořídil na záda nějaký aku chladící systém, když už nám chce vozit piva“.

Když chceme siknout plechovky hned před vietnamcem u konťáků jak papriky z poslední čtyřky, napadá Milana překvapivě dobrá myšlenka, že jsme kousek od Restaurace u Bambuchů. V tuto hodinu bude nejspíš zavřeno, ale můžeme si tam aspoň sednou na lavičku. Souhlasíme, že lavička bude lepší než obrubník u kontejneru a popojíždíme o několik desítek metrů.

Bambuch a Plzeň vs. Rychtář

Usedáme tedy před vyhlášenou hospůdkou, kterou jsme již v minulosti několikrát navštívili a všímáme si, že ačkoliv není ještě otvíračka, dveře jsou dokořán. Milča nelení a jde se nenápadně dotázat, zda by se na čepu nenašlo půl tuctu piv pro žíznivé pocestné. Obsluha je neuvěřitelně milá a ochotná a přestože hospoda otvírá až za hodinu, je nám přislíben lahodný žlutý mok. Když nám ho číšník s úsměvem nese, oznamuje nám, že už bude možná hotová polévka a zda bychom si dali. Panuje všeobecná shoda, že bychom si dali, ale já začínám pociťovat drobnou nervozitu, protože tato zastávka nebyla v plánu. Čeká nás nepříjemné stoupání na Barovice a bylo by dobré se hnout, dokud není vedro jak v pazderně.

Nicméně mlčím, protože vím, že moc příležitostí k občerstvení se nenaskytne. Když vrchní donese polévky, vyloupne se z hospody neudržovaný rambousek. Takový správný týpek je to a vítaje nás větou „no jo, panáčkům je otvíračka u prdele a kuchař, aby se z toho posral!“ se s námi dává do řeči. Ukazuje se, že je to sám majitel hospody. Je trochu přinasranej, ale je nás dost a vidí, že bude mít kšeft, takže se brzo uklidní. Po chvilce popichování se nás ptá odkud jsme a když pravíme, že z Hlinska, padne mu zrak na naše rozpité Plzeňské pivo. Ptá se, proč chlastáme ten předraženej patok, když má na čepu Rychtáře – hlineckou jedenáctku. Pravíme mu, že to je proto, že si nechceme za jízdy nasrat do elasťáků, ačkoliv dnešní materiály snesou ledacos.

Po chvíli bezvýsledného dohadování o tom, jaké, které nebo čí pivo je lepší se Bambuch rozvášní a oznamuje nám, že když on natočí Rychtáře, tak je lepší jak Plzeň, a že nám jde natočit sedm kousků, abychom se přesvědčili. Pokud mu navíc dáme za pravdu, je ta runda piv na něj. Výzva byla jednohlasně přijata a v téže chvíli mi hodinky vyslaly notifikaci, že si mi opět zvyšuje stresová zátěž.

Než jsme dosrkali vynikající vývar, byl u nás Bambuch s tácem piv. Já nevím jak kdo, ale já tomuto nerozumím. Pivo mi buď chutná, nebo ne. Je ale pravda, že když jsem v jedné ruce třímal Plzeň a v druhé Rychtu natočenou mistrem a na střídačku upíjel, rozdíl byl vskutku minimální. Nejen s vidinou úspory jsem tedy mistrovo počínání uznali a pochválili a nechali tedy tuto rundu na něm.

Uphill č. 2 na Barovice

Další pivo zakazuji a velím k odjezdu. Ačkoliv to dělám nerad, musíme se chvilku pohybovat po silnici, jelikož původně plánovaná stezka lesem je po výřezu a dá se předpokládat, že bude nesjízdná. Na následujících necelých 5 kilometrech pojedeme z nadmořské výšky 400m do 650m. Přeloženo do lidové češtiny, čeká nás krpál jak hovado. A to nemluvím o tom, že už je skoro 11 hodin.

Musíme jet. Rozkládám síly, protože vím co nás čeká. Kopec, hic a další občerstvení bude až na Seči. Mám v záloze ještě kávičku v cukrárně na Klokočově, ale tu si nechávám v rukávu pro všeobecné povzbuzení morálky, která padne na dno během následujícího stoupání.

Je nutno však podotknout, že jedeme statečně serpentinu za serpentinou a vypitá piva jsou vypocená už za deset minut jízdy. Jedem sice ve stínu lesa, ale vzduch je jak ve skleníku a úplně cítím, jak mi pot doslova stříká z každého póru.

Posvícení jako dar z nebes

Po výjezdu na Barovice se nám na samém vrcholku kopce zjevuje rozjařený dav barovických obyvatel. Ačkoliv naše plánovaná trasa vede jinudy, všichni stáčí řídítka k místnímu hřišti, kde se koná jakási oslava. Vidíme stánky, lidé si nosí piva a tácky s masem, talířky s gulášovkou a na nás to má stejný efekt jako rozsvícená žárovka na můru.

Přivítání od barovických je více než vřelé. Jedná se o místní posvícení a ne o nějakou zprofanovanou akci a místní nejspíš nepředpokládali, že se objeví i nějací přespolní. Hned že se máme posadit, pivo se čepuje tam, gulášovka u okénka a za hospodou se točí prase, a že když vydržíme, dostaneme i to. Chybí snad jen dívky v krojích, které by nám na tácu donesly chléb a sůl. Vědom si toho, že to může být na dlouho poslední možnost teplého jídla do žaludku, nic nenamítám a nechávám své druhy posilnit se pivem a gulášovkou. Čekání na prase zamítám, to bychom už neodjeli.

Klokočov, víceboj, prase a palačinka

Je skoro poledne, moje frustrace se prohlubuje, ale s plnými pupky se výrazně zlepšuje nálada ostatních. Alespoň něco. Přemlouvám přesto expedičníky, abychom jeli a jako lákadlo tasím z rukávu trumf o Klokočově, tamní cukrárně u Žofinky, prvotřídní kávě a vynikajících zákuscích. Na to tahle banda nenažranců slyší a my tak můžeme vyrazit.

Nyní už opravdu cítím, jak nám čas šlape na paty. Do cíle je to přes padesát kilometrů a my se neustále jen něčím cpeme. Sám sobě si přikazuji, že to již musím utnout. Dát si v Klokočově kávu a pak na jeden zátah projet Seč, Třemošnici a Hedvičino údolí.

Vyrážíme z Barovic na Křemenici a Chloumek, kde se napojujeme na žlutou turistickou stezku a pod Spálavou odbočujeme na zelenou. Tím se konečně vymaníme ze silniček a ocitáme se znovu na šotolině a lesních cestách, tak jak to máme rádi. V Modletíně zelená končí a my tak pokračujeme po červené. Ocitáme se již v dosahu Sečské nádrže a krajina opět začíná být kopcovitá. Jedem na výhni, neb z místních lesů, nezbylo po řádění brouka vůbec nic. Jen stovky až tisíce pařezů.

Cedule Klokočov. Výborně, dáme si apartní kávičku a pokračujeme v krasojízdě, dokud držíme tempo. Koukám do mapy a hledám Cukrárnu u Žofinky. Leží přímo při trase. Jenže jak se blížíme, už vidím, že je něco jinak, než jak jsem si plánoval. Před cukrárnou davy, za cukrárnou davy, ve dvoře se peče prase, za cukrárnou je naražená bečka. Himlhergotdonrvetr probíhá zde nějaké sportovní klání!

Podoubravský víceboj – 17. ročník

Než se rozkoukám, vidím jen kola položená ve svahu. Půlka z nás je ve frontě na prase, druhá ve frontě na pivo. Snažím se namítat, že jsme si zde měli dát jen rychlou kávu, věneček a jet pryč. Je to marné, kávu a zákusek si prý můžeme dát po pivu a praseti s křenem. Rezignuji a řadím se do fronty.

Akce je to pěkná a nabídka bohatá. Zjišťujeme, že se jedná o jakýsi Podoubravský víceboj a jde již o 17. ročník této místní sportovně-kulturní události. Na soutěžící z několika přilehlých obcí a měst čekalo šest stanovišť, rozmístěných různě po obci, s úkoly jako jsou: střelba ze vzduchovky a luku, hod diskem, chůze na lyžích, hádání tajemství v zavřeném kufru, historie a skládání erbu a nakonec zdravověda. Za tyto úkoly dostávaly týmy body, které se na konci soutěže sečetly, a vyhlásil se vítěz.

Sledujíce probíhající klání se cpeme jako kdybychom měsíc nežrali. Někteří jedinci si jdou pro druhou várku pečeného prasete, jiní si objednávají megapalačinky se zmrzlinou a s ovocem. Obyčejné obžerství. Do toho se nezapomíná nakapat Tomovi do oka, aby na tu všechnu nádheru viděl. Když i já dobaštím vše, co jsem si naobjednal, nacházím většinu tlupy vyvalenou na sluníčku v leže na louce.

Začínám vážně uvažovat o změně trasy. Už se totiž nikam nechce ani mně samotnému. Snědl jsem prase, vypil pivo a kávu a megapalačinku jsem už ani celou nedojedl. Seknu to po modré na Horní Bradlo a rovnou do Nasavrk, kde máme zajištěný nocleh. Zkrátil bych tím trasu tak na třetinu.

Kaňkovky a závod MTB

Nakonec se v nás všech hne svědomí, zvedáme se a vyrážíme na cestu. Původní tempo je však tatam. Nacpaná břicha tlačí, stehny si do nich narážíme a funíme. Dostáváme se po červené až na turistické rozcestí Kubíkovy duby. Zde mám v plánu opustit obě značené stezky a na doporučení se vydat po hřebeni Kaňkových hor.

Po pár metrech však zjišťujeme, že jsme se stali nedobrovolnými účastníky MTB závodu. Jelikož chlapci jedou docela šponu a my jim se svými autobusy poněkud překážíme, velím k návratu na červenou stezku. Jedem cestou, kterou jsem vůbec jet nechtěl a chvilku mi to ubírá na náladě. Cesta je to však zajímavá. 4 kilometrový sešup po rozbité šotolině. Rychlost se zvyšuje a chvilkami se spíš plachtí než jede. Při pomyšlení, že budeme muset znovu vyjet to, co právě sjíždíme, mě drobet mrazí za krkem.

Hedvičino údolí, komprese a Seč

Cesta nás vyplivne až v Třemošnici u zámku, odkud pokračujeme přímo do krásného Hedvičina údolí. Krásné tedy začne být hned jak projedete Bronx na konci Třemošnice a fabriku Kovolis Hedvikov.

Poté už se nám otvírá cesta podél Zlatého potoka Hedvičiným údolím, s mírným bezproblémově sjízdným sklonem směrem nahoru. V době, kdy jsme tam byli my, byl potok téměř vyschlý. O týden později způsobily třídenní vytrvalé deště záplavy po celé republice a podívaná na Zlatý potok musela být zcela jiná.

Vyjíždíme na Kraskově u rybníků Horní a Dolní Peklo. Nyní je na čase vypotit všechna ta pečená prasata, hořká piva a sladké palačinky. Stoupání je dlouhé 5 km a nemilosrdně se ke konci zvedá až k náměstí v obci Seč. Po cestě se Milča zastavuje na benzince a zkouší vyrovnat špatně naskočený plášť v ráfku rychlým natlakováním z kompresoru. Což se nejspíš daří a Milča se po celodenním vlnění veze zase rovně.

Burčák, karbon a čokoláda

V Seči na náměstí se sjíždíme v parku, neb hospodu jsem zakázal, abychom se již nezdržovali. Neuhlídal jsem však, že naproti parku přes ulici je vinotéka a do parku už se nese petka burčáku a sedm kelímků. Nasáváme tedy v parku tento přeslazený patok jak banda bezďáků. Ono jsme tak po celém dni již i cítit, Všudypřítomný pach kyselých okurek už nasládlý smrad burčáku nejspíš nevylepšil a lidé se nám vyhýbají obloukem.

Nenechávám bandu dlouho sedět, burcuji a nutím všechny k pokračování v jízdě. Stále před sebou máme 16km trasy a je již pozdní odpoledne. Za obcí Hořelec u Padrťského Mlýnu hlásí Milča opět defekt na zadním kole. Jedná se o stejné zadní kolo, kde byl plášť nahozený do zámků v ráfku kompresorovým tlakem na 4 atmosféry.

Milča je opět nucen si půjčit veškeré vybavení a novou duši. Ta stará je totiž po délce prořízlá a tudíž neopravitelná. Což je samo o sobě divné. Hledáme tedy příčinu tohoto defektu a zjišťujeme, že karbonový ráfek nejspíš neunesl tlak vzduchu v kompresoru a po délce praskl. Hrana praskliny pak zafungovala jako nůž a řízla duši také pěkně po délce. Jenže co s tím?

Tahám z nářadí elektrikářskou pásku a oblepujeme několikrát kolem dokola celý ráfek, abychom zakryli ostřinu praskliny a zabránili tak dalšímu proříznutí nové duše. Už nám jich totiž moc nezbývá a Milča s nimi musí přestat plýtvat. Zejména když vezmu v potaz, že on sám si žádnou náhradní nevezl a znásilňuje duše jiným.

Plášť Milča fouká na výrazně nižší tlak, aby na ráfku dojel alespoň do dnešního cíle. Ostatní polehávají, baví se na Milčův účet a sem tam mu někdo pomůže. I David chtěl přispět k dalšímu navýšení Milčova dluhu a zapůjčit kus své výbavy, ale nachází ve své brašně pouze katastrofu ve formě rozpuštěné čokoládové Fidorky. Znechuceně vytahuje veškerý obsah, který vypadá jako by se na něm vyřádil velikonoční zajíček. Já využívám nucenou k pauzu k úpravě trasy, protože vidím, že již není v našich silách odjet plánovanou trasu a zároveň se dostat do ubytování ve slíbeném čase.

Nezbytný zkraťák a Boika

Pokračujeme tedy změněnou trasou po silnici přes Bojanov a Vápenici až do Mezisvětí po směru toku řeky Chrudimky. V Mezisvětí se musím od plánované trasy také odklonit a vynechat moc hezký úsek po modré, okolo Křižanovické přehrady. Místo toho pokračujeme po silnici a jedeme přímo na České Lhotice.

Zastávku na rozhledně Boika si však ujít nenecháme a pokocháme se pohledem do krajiny. Po Keltské NS sjíždíme do údolí Debrného potoka, abychom odtud hnedle kola zase tlačili nahoru. Nasavrky, místo našeho noclehu jsou přímo před námi. Je téměř 19 hodin.

Nasavrky, večeře, fotbálek a spát

V Nasavrkách jsem domluvil spaní v Apartmánech Nasavrky. Navíc i městskou garáž pro úschovu kol. Klíče jsou k vyzvednutí na baru v hospodě, takže rovnou zjišťuji, zda se ještě vaří a zda předtím stihneme sprchu. Což je žádoucí s ohledem na všechny v okruhu 15 metrů. Je nám řečeno, že jídlo stihneme, takže se ubytujeme, osprchujeme, nasadíme civil a za chvíli se scházíme dole v hospodě.

Jídlo nám nesou již za šera okolo 20 hodiny. Milča se chabě vykupuje rundou Ginu s tonikem a tváří se u toho, jako by tím měl snad splacený dluh, za využití veškerého vercajku, který s sebou vezeme, a to i včetně mojí náhradní duše. Předpokládáme tedy, že si Milča chce rozložit revanž do několika následujících výprav.

Sedíme a kafráme. Někteří hrají fotbálek o podlézání. Hodujeme až do zavíračky, kdy si na obsluze vynutíme ještě několik lahváčů, protože noc je ještě mladá… Nakonec ale zmáhá únava i mě a znaven odcházím na kutě. Překvapivě pro tentokrát neodcházím poslední.

Neděle – čtvrtý den expedice

Psu ocas nenarovnáš

Probouzíme se do neděle, která je zároveň posledním dnem expedice. Opět je tu ten nastupující tlak všedních starostí. Blížící se práce, děcka, baráky a jiné starosti, kterými si člověk rád vyplňuje život. Ale to všechno musí ještě počkat. I poslední den expedice je dnem plnohodnotným a musí se k němu přistupovat jako k jakémukoliv jinému expedičnímu dni. Ne každý však má takovou morálku, aby zůstal od začátku do konce. Dnes nás čeká Krkanka a Strádovské peklo, lesopark Podhůra a Pietní místo Ležáky.

Snídáme ze zdrojů zatuchlého vietnamského obchůdku na lavičkách hospody, kde jsme večer večeřeli. Každý dle svých chutí, jen chuť na pivo je evidentně společná. Když se konečně vyklubou i ti kdo ponocovali, zahajujeme přípravy k odjezdu. Když nám večer zavřeli hospodu a my si vysomrovali na zahrádku ještě pakl lahváčů, museli jsme chodit močit k plůtku v polostínu lampy hned vedle hospody. Nyní při balení věcí na kolo si všímám, že se jedná o kostel. Inu cesty páně jsou nevyzpytatelné.

Krkanka a duše ve Strádovském pekle

Máme zabaleno a po 8 hodině ranní sedláme bicykly. Hned z náměstí nás stahuje modrá turistická stezka prudkým sešupem do Přírodní rezervace Krkanka. Jedeme podél Debrného potoka a rozrážíme studený ranní vzduch až oči slzí. Až dole v údolí, kde se potok vlévá do Chrudimky, zjišťujeme, že nás dojela půlka.

Honza při jízdě šusem trefuje zadním kolem kámen velikosti kočičí hlavy a cvaká duši o ráfek. Kolo je v mžiku prázdné a prázdná duše tak musí být nahrazena duší novou. Čekáme u Pekelského mlýna. Přesně tam, kde končí Krkanka a začíná Strádovské peklo.

Když je defekt opravený, sjíždíme se opět všichni a pokračujeme ve vyhlídkové jízdě jednou z nejhezčích pasáží řeky Chrudimky. Dostáváme se až ke zřícenině hradu Strádov a pokračujeme kozí stezkou téměř až k elektrárně Práčov.

Tato cesta je však z důvodu elektrárny slepá a na kole ji nelze zdolat. Musíme se tedy vyškrábat do příkrého svahu k chatové osadě Výsonín. Jedná se o charakteristický expediční prvek, srovnatelný zhruba se situací, kdy musíte kolo vynést do sedmého patra paneláku. Chvilka kolektivního nadšení.

Jedem, ať můžeme zase zastavit

Následuje opětovné napojení na modrou turistickou, která vede přes Svídnici a Škrovád. Těsně před plánovanou zastávkou v Baru Kůlna hlásí Honza další defekt obdobného typu jako před necelými pěti kilometry. Opět dvě dírky. Honza, který nechce být ten, kdo během 15 minut dvakrát cvakne duši, se snaží ostatním vnutit příběh o zběsilém útoku zmije.

Ať už je to jakkoliv, jisté je jedno. Došly nám duše. Respektive Honzovi došly duše, protože už jako jediný jezdi na 26″ kole a všichni ostatní již postupně přesedlali na 29″. Takže se jde lepit. Tomáš nabízí Honzovi samolepící záplaty z Decathlonu, neb se s nimi dá duše zalepit velice rychle. Tuto zkušenost mám a přitakávám Tomovi, proti nedůvěřivému Honzovi. Ten dává na nás, aplikuje samolepící záplatu a vrací duši do rámu. Hustí. Stále hustí, až se z toho rosí. Ale kolo netvrdne. Vyndává opět duši z rámu, z duše rve nepřichycenou záplatu z dekáče a se slovy neupřímných díků ji hází po mně a po Tomovi. Následně tahá z vercajku klasické záplaty s klasickým lepením a po dvaceti minutách je připraven k odjezdu.

Kůlna a rozpad společenství

Záhy se ocitáme v Baru Kůlna a dáváme si jednoho raňáka. Vrchní je poněkud nepřívětivý a působí dojmem, že musel vzít na poslední chvíli šichtu za nějakého kolegu. Po ukojení žízně se nechává slyšet Milča, že už zamíří k domovu, protože kluk má fotbal. Termín expedice je daný rok dopředu, takže tomu poněkud nerozumím. Navíc je teprve deset hodin dopoledne. K němu se přidává David, že pojede také, čemuž rozumím o něco lépe, protože jeho pak čeká ještě nezbytná cesta do Prahy.

Řadíme se tedy ještě k jedné poslední společné fotografii pod horolezeckou skálou a výpravu tedy uzavíráme již jen v 5 lidech.

Podhůra, hrádek a švestky u rozhledny

Pokračujeme do Slatiňan, okolo kdysi vyhlášené restaurace Monaco do areálu Podhůra. Jedná se o jakýsi rodinně-volnočasový-turisticko-sportovní lesopark pro rodiny s dětmi. Navštěvujeme Kočičí hrádek a rozhlednu Bára.

U rozhledny je otevřený kiosek a jelikož jsme po čtyřech dnech všichni doslova přecucaní pivem, dáváme si malinovku. To se ukazuje, jako jakési vnitřní vnuknutí, neboť při odjezdu – kde se vzal, tu se vzal – se nám za zády z lesa vynoří policejní Kodiaq. Strážci zákona zde mají evidentně políčeno přesně na takové nenechavce, jako jsme my, kteří žízeň z kola dokáží zahnat jedině pivem.

Ostentativně před nimi dosrkáváme malinovku a raději mizíme v úzkých stezkách lesoparku, aby nám chlapci z nudy nechtěli dát dýchnout.

Oběd a odjezd

Necháváme se lesoparkem vyvrhnout ve Slatiňanech a jelikož se blíží poledne, shodujeme se na tom, že si dáme v restauraci Bonet oběd a vyrazíme k domovu. V Bonetu se jedná o jakýsi stálý průměr, nicméně na výběr z jiných hospod a restaurací prakticky není. Usedáme k volnému stolu na zahrádce a dáváme si jídlo a poslední pivo. Tedy alespoň já.

Ze Slatiňan vyrážíme na Žumberk a odtud po modré turistické stezce přes Miřetice až do Hlinska. Jedná se o 20ti kilometrovou jízdu do kopce a jelikož se již nedá od této expedice čekat nic víc, jedeme tento úsek v podstatě na jeden zátah.

Jedinou zastávkou se nám stane pietní místo Ležáky, kde do sebe dle chuti nasoukáme ještě jedno pivo, či pito a pokračujeme dál.

V okolí Babáků se loučí Staňa a na nádraží v Hlinsku se odklání od pelotonu Honza. Poslední tříčlenná skupina, tedy já, Tom a Michal, uzavíráme expedici v Restauračním zařízení U Tvrze.

Okolo Železných hor a Žďárských vrchů – Ab Initio Ad Finem

Expedice tentokrát vskutku nebyla jednoduchá a já si vážím všech, kteří se této každoroční přátelské taškařice zúčastnili. Vážím si toho, že si dokázali vytvořit prostor a čas v tomto hektickém světě a dokázali strávit 4 dny s partou kamarádů a zažít si opět po nějaké době trochu toho rádoby foglarovského kamarádství. Zejména pak děkuji těm, kdož vydrželi od začátku do konce.

Budiž tato sebekritická a satirická parodie na cestopis námětem všem vám, kdo jste dočetli až sem, protože život je tam venku a je potřeba ho občas chytit za pačesy.

Článek Expedice 2024: Okolo Žďárských vrchů a Železných hor se nejdříve objevil na Fotři bez dozoru.

Kam jedeme, kdo jede a co je to za neznámé řeky

Letos je to již krásných 6 let od naší první expedice. Onehdá před šesti lety to byl Dunaj (ano, dle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost se jedná o rod mužský, vzor stroj) a i letos na jaře zvítězila taktéž řeka, která se stala naším startem, směrem a cílem. Řeka Novohradka je sice poněkud menší než Dunaj, ale zato nám pramení „za barákem“. Aby však byla velikost toku kompenzována, přidal náčelník na cestu zpět ještě říčku Žejbro, kterou pojedeme obráceně, tedy od ústí k prameni. Celá Expedice 2024: Řeka Novohradka a Žejbro, jak to u nás bývá zhusta, byla opět dílem náčelníka Honzy a byla opět vyladěna k dokonalosti.

Trasa expedice

Trasa, která se svou délkou 125 km bude možná leckomu budit úsměv na líci však nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Bude proto samozřejmě podrobena důkladnému rozboru. A ano, kterýkoliv vysekaný sedmdesátikilový gravelista by tuto trasu jistě ujel za odpoledne a na večeři by byl doma. Toho jsme si plně vědomi. Takovým nekulturním a neturistickým chováním však my „fotři“ pohrdáme a z původně plánovaných 2 dnů a 1 noci si trasu rozkládáme do výletních 3 dnů a 2 nocí. A to v kilometráži 30 / 60 / 35 km. To ale stále není vrchol naší pohodlnosti a lenosti, který nás letos z jara postihl.

Z důvodu absence stanových nocovišť na trase jsme byli nuceni (k radosti některých jedinců) naplánovat nocování bez stanů. A píšu-li my, myslím tím samozřejmě náčelníka Honzu. To je doufám jasné.

Kempy žádné, tábořišť také nula a spát na váguse někde v zastávce v devíti lidech je nápadné a skoro bych řekl pohoršující. Spaní tedy bylo domluveno předem – na první noc v turistické ubytovně a na druhou noc v penzionu.

Trasu vedeme – jak už je u nás zvykem – co možná nejvíce kozími stezkami, turistickými cestami a polozapomenutými pěšinami. Kolo tedy často nejde jeti ve standardní poloze, kdy jezdec sedí na kole, nýbrž je nutno pohybovat se obráceně – pro cyklistu netypicky, tedy že kolo vězí na cyklistovi. Přesněji na cyklistovo rameni. Asfalt, i když se mu samozřejmě k naší škodě vyhnout nedá, je pro nás zkrátka sprosté slovo.

Několik informací o řekách

Kdo jel a kdo zaváhal

Co se osazenstva týče, tak nám přibyl jeden člen, jehož jméno je Milan. Tím mi milý Milan hodil vidle do celého mého psaní, jelikož v partě již jednoho Milana máme a já nyní nevím jak je rozliším, neboť se zde na blogu záměrně vyhýbám příjmením. Můj návrh, zda se nechce před odjezdem stavit na matrice také odmítl. Snad mě tedy v průběhu psaní políbí múza a na něco přijdu. Nejvíce nadšený z účasti nového Milana na expedici byl Tomáš, který se díky tomu dostal na časové ose letopočtů našich narození před nového Milana a byl tak po dlouhé době sesazen z postu stařešiny.

Chybělo málo a mohli jsme pokořit hranici 9 expedičníků. Bylo by to bývalo poprvé, co by náš počet díky novému Milanovi byl dvojciferný. Bohužel Filip, který s námi již pár podobných taškařic podnikl se probudil se zhruba ročním zpožděním a chtěl se přidat k jízdě dva dny před startem. Jelikož však do té doby nezareagoval ani na potvrzení účasti, ani na zaslání nevratné zálohy 800,- Kč na netransparentní účet našeho pokladníka Michala a nesplnil tak dvě jednoduché podmínky k účasti, nebyl již z organizačních důvodů k této jarní radovánce bohužel připuštěn. Budiž mu to ponaučením a nám ostatním výstrahou, že náčelník si na hlavu srát nenechá, a že jeho slovo je pevné jak helvétská víra.

Den první, pramen Novohradky

Sraz a poslední dolaďovačky

Devět přihlášených expedičníků, kteří se dostavili v plném počtu, v čistém ošacení, ve střízlivém stavu a ve správný čas do startovního bodu jsou jmenovitě:

Milda, Honza, Tom, Lukáš, nový Milan, David, starý Milan, Michal, Jindra

Na místě srazu jsem nebyl první, což mě dost překvapilo, protože se jednalo o místo mého bydliště. Byl to Michal kdo mne předběhl a já záhy pochopil, že to bylo proto, že do sebe před startem ještě potřeboval převrátit plechovku plzně. To je pochopitelné. Krátce po nás se dostavil náš benjamínek Lukáš, který ještě doladil tlak ve svých pláštích na krásných 3,5 atmosféry. Zhruba do deseti minut jsme již byli všichni. Proběhlo standardní přátelské přivítání slovy „nazdar čuráci“ a vřelé podání rukou. Jindra se pochlubil svou novou akční kamerou, kterou si namontoval na řídítka, aby mohl pořídit videodokumentaci v místech, kde nelze jet s telefonem v ruce, jakožto jsme pořizovali záznamy doposud. Mám z toho radost, protože krom blogu vytvářím z každé expedice ještě i film, který si vždy promítneme okolo Vánoc. Materiálu bude tedy více než běžně. Super!

S úsměvem až do prvního kopce

Není na co čekat, všichni jsou nastoupeni na značkách a čeká se jen na náčelníkův pokyn k odjezdu. Ten byl odtrouben v 16 hodin a 5 minut.

Již na prvním kilometru jsem pochopil, že dokumentovat dění v partě bude tentokrát velký problém, neboť jsme se hned roztáhli asi na půl kilometru délky. Jelikož i tentokrát probíhal výjezd z našeho rodného města, uběhlo prvních 18km bez zásadních zastávek, neboť se nám nenaskytlo k podívané nic nového, co bychom neznali. Dědovou, Krounu a Rychnov jsme profrčeli za necelou třičtvrtěhodinku. Lesní a polní cesty nám dovolily jet v hloučcích a jelikož je předávání informací základ každé vyspělé společnosti, kafrali jsme jak pavlačové báby.

V obci Rychnov se však již dostáváme do krásného mikroregionu Maštale. Pro spoustu cyklistů se jistě nebude jednat o neznámý pojem. Zde v Maštalích je nejen 9 krásných a náročných MTB cyklookruhů, ale již přes 20 let se zde pravidelně jezdí závod CykloMaštale.

My se zde napojujeme na prudce stoupající okruh číslo „5“ a stoupáme vrstevnici za vrstevnicí do velmi, ale velmi prudkého kopce a to po cestě, která již dávno je vším, jen ne cestou. Po zdolání vrcholku sjíždíme neméně prudkým sjezdem do údolí, abychom si mohli vyšlápnout další kopec. Tento kopec se jmenuje Švandovy břímky a pro vysvětlení dodám, břímka jest starý to název pro modřín opadavý.

První pád před prvním pivem

Při sjezdu dolů Jindra padá v hrbolaté zatáčce a ulamuje si držák své nové akční kamery. Zde tedy končí moje radost z vícero materiálu pro film. Žádná akční videa z nové akční kamery si z této expedice nepřivezeme. Jindra však, až na pár zanedbatelných oděrek, zůstal na rozdíl od držáku v jednom kuse a my se tak dostáváme až do obce Martinice. Místní rozhledna „U Marešů“ je totiž v trase náčelníkem vyznačena jako jeden z milníků dnešní trasy.

Součástí areálu s rozhlednou je však také ne úplně neplánované restaurační zařízení „U Marešů“. Usedáme tedy schvácení prvními výškovými metry a jelikož je čas, dáváme s pivo Polička, které je sice sladké jak hovno z nutrie, ale z místního čepu naprosto lahodné. Jen David si objednává pito a jelikož na něho všichni zůstáváme hledět jako hledí tele po první ráně, dostáváme vysvětlení. Kalorická hodnota nealkoholického piva je totiž daleko nižší, než kalorická hodnota piva alkoholického. Po výsměchu, jež nebere konce si David uvědomuje, že v partě, kde je průměrná hmotnost jedince plus mínus 100 kilogramů a nejdietnější jídlo je bůček, s kalorickou tabulkou asi nepochodí.

Nakonec si dává piva dvě. A jelikož mu do kopce vytrávilo, objednává si ještě dva plátky domácí tlačenky s chlebem a cibulí. Toť ke kalorické tabulce, která nás však již tuto expedici neopustila. Zejména tedy Davida ne.

Hospůdka je v krásném místě a je velice útulná. Netrvá tedy dlouho a padají první návrhy, zda bychom zde nemohli zůstat a vykašlat se na kola… Morálka je letos opravdu slabá. Je vlastně rok od roku slabší.

Zatímco si všichni vzpomněli, že mají obrovskou žízeň a musí si dát pivo nebo dvě, tak při odjezdu si ani jeden z nás nevzpomněl, že jsme tady byli hlavně kvůli rozhledně, kterou jsme jaksi opomenuli navštívit.

Pramen Novohradky

Zhruba pět kilometrů od líbezné hospůdky se ještě na území Žďárských vrchů nachází Lubenský les a vněm se ukrývá hlavní bod dnešního dne. Pramen řeky Novohradky. Bohužel se nám ho notnou chvíli nedaří najít, protože všude okolo je jakýsi lesní rákos vysoký až po pupek. Zatímco všechny nekompromisně sají komáři, náčelník pobíhá s GPSkou po rákosovém lese a hledá ono důležité zřídlo. Po nějaké době ho zdárně nachází přesně na druhé straně cesty, než se doposud pohyboval jak indiánský stopař bizonů. Dostat se tam ale s koly je nemožné, protože pramen je obklopený bažinou. Několik z nás utápí své tretry v hlubokém blátě, ale nakonec se šikujeme u kamene, který nám svým vyrytým nápisem potvrzuje, že jsme na správném místě.

Probíhá již tradiční fotografování a malý přípitek na oslavu. Michal dokonce tahá placatku s vylaserovaným logem našeho společenstva. Všichni mu jí závidíme a slibujeme si, že si musíme obstarat totéž. Naše společenství tímto činem začíná mít krásně definované obrysy denních jezdců a nočních alkoholiků.

Ubytování

Posledních šest kilometrů dotahujeme ve stínu lesa, který nás dovede až do města Proseč. Zde máme zabukované dva pokoje v turistické ubytovně. Teprve nyní začínáme trochu spěchat, protože v hospodě na náměstí máme domluveno, že na nás počká kuchař, abychom se mohli navečeřet. Náš pokoj – tedy nocovatelské skupiny „A“, je nachystaný podstatně dříve, než pokoj druhý, tedy nocovatelské skupiny „B“. Pokud by někoho zajímalo, proč zrovna my jsme áčko, tak je to proto, že máme v partě náčelníka. Když se tomu nocležníci – tedy skupina „B“ – od vedle diví, vysvětlujeme jim, že se příště musejí sprchovat stejně jako my – po dvou a navzájem.

Myslím, že tomu chudáci chvilku věřili, protože skupina „A“ je toho opravdu schopná. Pravda je však taková, že v našem pokoji je pouze jeden člen s dlouhým vlasem, zatím co ostatní s žádným. Pokud máte 4 prostovlasce, kteří nepotřebují šampony, kondicionéry a jiná fintítka, máte hned jedno pivo náskok.

Večeře a posezení

Večeře nám byla naservírována ve 21 hodin. Moje volba, že si dám řízek, neb na něm není co zkazit, se ukázala jako mylná. Řízek byl jako podešev a já se v tu chvíli rozhodl, že na sobě příští den nebudu šetřit. Ostatní měli šťastnější ruku při výběru a vesměs si pochutnali. Po zapití jídla lahodným zlatavým mokem jsme se odebrali na zahrádku, protože nás přicházející večer překvapil svým teple vlahým nástupem. Byla to v podstatě první příjemná noc tohoto roku (v naší nadmořské výšce), tak proč si konečně neposedět venku. Témata byla nasnadě. Řešil se ujetý úsek a debata se také točila okolo dne následujícího, který sliboval krásné počasí a kouzelné prostředí v údolí Novohradky v pohádkovém kraji Toulovcových maštalí.

Zpestření přišlo, když se začali oba Milanové špičkovat. Oba pocházejí z obce, která se dělí na „horní“ a „dolní“ a každý z nich samozřejmě bydlí na opačném konci. Začala tak krásná přestřelka názorů, dloubanců, narážek a urážek o tom, zda je lepší horní, či dolní konec obce. Nový Milan tak krásně zapadl do naší party, kde cokoliv řeknete, bude to dříve nebo později použito proti vám. V tomto duchu laškovných urážek jsme se posunuli až do tmy.

Mezitím proběhlo i několik aperitivů, zejména 4 leté Staré Myslivecké Reservy. Zdejší obsluha ji titulovala „myslitel“, což nás pobavilo a název truňku jsme si uchovali dodnes. Podmínka našich výletů totiž není jenom umět za to vzít v pedálech bicyklu, ale každý člen expedice „za to“ musí umět vzít i večer na baru, a to přesně v takové míře, aby ráno byl plnohodnotně schopen usednout za řídítka a bezpečně ujet další etapu expedice. Ne nadarmo jsme si jako název uskupení vybrali právě „Fotři bez dozoru“.

Noc v turistické ubytovně

První kdo vzdal tuto noční intelektuálně plodnou seanci byl Lukáš (takže to zase staří táhli za mladé) a odebral se na kutě asi o hodinu dříve než ostatní. Moc si nepomohl, protože po příchodu na ubytovnu jsme se my ostatní rozhodli zjistit, zda se v pořádku dostal do postele. Všech osm členů v lehce podroušeném stavu jsme se shromáždili u jeho postele a vzbudili ho na poslední společnou fotku tohoto dne. Lukáš byl naším počínáním samozřejmě nadšený, protože byl moc rád, že nás po dvaceti minutách spánku opět vidí. Fotografie samozřejmě existuje a je zaarchivována, ale bohužel nelze veřejně prezentovat.

Po několika malých hruškových Fernetech, které proběhly ještě za zavřenými dveřmi našeho pokoje, jsme usoudili, že máme pro dnešek splněny všechny cíle, a že máme tu pravou hladinku k ulehnutí na kavalce. Bylo těsně před půlnocí.

Den druhý, soutok Žejbra a Novohradky s Chrudimkou

Budíček na ubytovně

Spaní v pěti chlapech vyžaduje, aby si každý soudný člověk večer nainstaloval do sluchovodů nutné záslepky ve formě špuntů do uší. Já osobně se většinou nevyspím přes vlastní chrápání, natož pak přes cizí chrápání – krát čtyři. Právě tyto špunty (a Fernet před spaním) však způsobily, že jsem jaksi neslyšel vlastní budík, zatím co ostatní ho slyšeli skvěle. Inu stane se.

Vstáváme (tedy již i já) zhruba v 6:30 a jelikož nemusíme balit stany, nespěcháme si a prokrastinujeme. Dbalá ranní hygiena, nedbalý úklid pokoje a nákup snídaně v místním COOPu. Nakoupené jídlo a pití si s sebou neseme do přilehlé zahrady, kde je k naší radosti i pergola se zahradním sezením. Tedy, alespoň si myslíme, že šlo o pergolu ubytovny, každopádně nás nikdo nevyplísnil.

Snídaně, porno a párek

Vyspal jsem se sice do růžova, ale na rozdíl od jiných dávám k snídani přednost pomerančovému džusu před hořkou dvanáctkou Radegast v plechu. Paštika s brusinkami uklidňuje střevní mikroflóru stejně jako jogurt s Bifidus ActiRegularis, takže se nebráním ani tradičnímu rannímu jonťáku ve formě půlky půlčíka, jež máme od loňska jmenovitě označeny, abychom si opět nepřivezli opary a afty. Všechny ranní ingredience se smísily ve své křehké symbióze ku prospěchu těla i ducha a jsem připraven k odjezdu.

Ale příliš brzy, neb ostatní ještě snídají. Například David, vystresovaný kalorickou tabulkou, kterou předchozí den zcela pohanil a znesvětil, snídá bílý jogurt a banán v domnění, že tím něco zachrání. Respektive – nemaje lžičku, snídá jogurt banánem, což evokuje dosti perverzní podívanou hraničící s neortodoxním pornem. Slíbil jsem mu, že se o tom nebudu zmiňovat, ale tohle se tajit nesmí. Raději to ale prosím ihned zapomeňte a hlavně si to nezkoušejte představit, nebo to už z hlavy nedostane, stejně jako my ostatní.

Takový Milan (myšleno starý Milan) kalorickou tabulkou nedisponuje, proto si k snídani koupil rodinné balení párků s pochybným obsahem masa. Cpe je do sebe studené a postupně zjišťuje, že je přes veškerou snahu nedokáže zdolat všechny. Snaží se je vnutit ostatním. Do tohoto počínání mu vstupuje Tomáš, který dává k dobru historky z několika různých masokombinátů, v nichž svého času pracoval jako servisní technik strojů. Historka byla velmi živá, až řekl bych dráždící zrakovou, čichovou, hmatovou a zejména pak chuťovou představivost. Když Tom končí svou řeč, končí i možnost, že by si nabízený párek někdo s chutí dal… Že by si je ještě někdo z nás dal vůbec kdy v životě…

Toulovcovy maštale

Finální odjezd do druhé etapy expedice, odtroubí náčelník na dětskou trumpetku v 8:30 a nezapomene dodat svůj již typický pokyn pro loudaly: „Příprava k odjezdu, odjezd!“ Tento pokyn si nikdo nedovolí ignorovat a vyrážíme za náčelníkem, který nás zkušeně vyvádí z Proseče modrou turistickou stezkou, která je zároveň cyklomaštalská 1; 2 a 3, vedoucí do krásných Toulovcových maštalí.

Zvrásněné a písčité prostřední Maštalí je dechberoucí. Jedeme v řadě za sebou a kocháme se přírodou. Místy je cesta vymletá po nedávných prudkých deštích, tak nezbývá, než z kola slézt a vytlačit do kopce přes vystupující kořeny. To jsou ale situace, které nám nevadí a rozhodně nám neubírají na zážitku. Potkáváme starší lidi na vycházce, i mladé „hipíky“ s kytarou hledající poslední zbytky trampských ozvěn, o nichž jim vyprávěli dědové. Každý si zde dokáže najít svůj vnitřní klid bez rozdílu věku, názoru nebo vyznání. Není potřeba mluvit. Stačí jet, kochat se a ztrácet se ve vlastních myšlenkách.

Skalní město, borůvky a Šmoulinka

Asi po šesti kilometrech od dnešního startu se dostáváme do skalního města, kde podle historických pramenů na počátku 15. století skutečně žil loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec z Třemošné, ctihodný měšťan z Litomyšle, proslulý svou dobročinností. Podobně jako anglický lidový hrdina ze Sherwoodu Robin Hood měl i on dvě tváře. Proslul prý svou dobročinností. V erbu měl toulec se šípy a vlastnil krčmy, mlýny, pivovar i vesnice. Protože jinak se toho o něm moc neví (a i to málo, co se ví, většinou má víc verzí), má se za to, že podobně jako jiní dobrodruzi v určité chvíli pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a začal sekat dobrotu. (Zdroj: kudyznudy).

Zastavujeme tedy v tomto skalním městě a dopřáváme si relax. Někteří se válí po skalních terasách nebo bloudí skalním bludištěm, Jiní se vrhají do borůvčí a po hrstech se cpou modrofialovými kuličkami. Zejména pak náčelník, který sežere vše co sežrat lze, ideálně když to může sežrat přímo ze stromu či keře. U borůvek, které na ústech nechávají burleskní modrou to však poněkud přehnal a zbytek dne vypadá, jak vtipně poznamenal Michal, jako by vylízal Šmoulinku.

Když jsme se nabažili klidu krajiny, usoudili jsme, že je třeba vydat se dále do neméně skvostného údolí Novohradky, které vede z Nových Hradů až do Luže. Těsně před Vranicemi nás ale zdrží první defekt. A není to defekt ledajaký.

Defekt první – řetěz

Nový Milan, neschopen udržet na uzdě svou býčí sílu, trhá v záběru do pedálů v poloze stojmo řetěz. Ten se za ním chvíli plazí jako had, dokud se zcela nevymaní z ozubených koleček a nezmizí v trávě. Milan, nemaje nýtovačku, kouká nešťastně na svoje znásilněné kolo a hromuje, že tohle se mu ještě nikdy nestalo. Uklidňuji ho, ať si z toho nic nedělá, že na expedici se toho většinou pokazí vícero, že tohle není nic proti tomu, co ho ještě může potkat a nabádám ho k dojetí skupiny a následné hromadné opravě. Hromadné opravy se udatně chopí pouze náčelník, ostatní standardně fotí, natáčí a hlavně radí jak na to.

Během servisního úkonu je nový Milan obeznámen s naším pravidlem o zápůjčce nářadí, jež si s sebou nevzal. Kdo by nevěděl z předchozích cestopisů, jedná se o pravidlo, že je-li jeden člen situací donucen vyžádat si hmotnou pomoc od někoho jiného, stojí ho to rundu panáků pro všechny, a to při nejbližší vhodné příležitosti. Milan se vyplácí ze svého prohřešku bez řečí a prakticky ihned, neb bez náčelníkovi výpomoci by se mu tento defekt řešil opravdu složitě.

Koupaliště v Roudné

Okolo 10h dopolední se již začíná příjemně oteplovat a je nejvyšší čas na nějaké občerstvení. Pro tento milý okamžik strávený v družném hovoru si vybíráme Restauraci a koupaliště Roudná, kde na vás (myšleno v dobrém) dýchne duch socialismu. Betonové „koupálko“, kterých za socíku byly desítky, zelená voda s bídným přírodním přítokem a poloucpané žlaby plné žab. Nicméně správce je veselá kopa, na čepu má plzeňské a okolí areálu je i přes svou věkovitost krásně udržované, čisté a vše potřebné poskytující. Je vidět, že i hojně navštěvované.

Naším dopoledním cílem je však Luže. Proto se naposledy pokocháme vyhlídkou na skály, které ční nad koupalištěm a vydáváme se ponejprv směrem na Nové hrady.

Jelikož už je to nějaký ten pátek, co byl zpoplatněn i vstup do honosných zahrad, žádáme slečnu v recepční budce, zda by nás pustila alespoň za závoru, abychom si mohli udělat fotku se zámkem. Slečna je milá, vyhoví nám a okolojdoucí turisté se nabídnou, že nás nasnímají. Takže nemusím tahat stativ, za což jsem rád.

Defekt druhý – duše

Následuje zhruba 10km dlouhá stezka v krásném údolí řeky Novohradky. Na rozdíl od údolí řeky Doubravy, o kterém jsem psal zde: Expedice: Řeka Doubrava, je tato cesta plnohodnotně sjízdná. Avšak i na tomto úseku, technicky zcela nenáročném, Michal záhadným způsobem cvaká duši na nějakém kameni. Na druhou stranu, již byl nejvyšší čas, protože konečně na jeho kole dojde k výměně obyčejné duše, za duši s tmelícím mlékem, kterou si tam montuje již dva roky. Michal je technicky zdatný člověk, takže celá operace čítající odstrojení kola, rozborku, sborku a zpětné nastrojení kola, trvá jen pár minut.

Jedem déle po lesní šotolince, která se místy mění na obyčejnou pěšinu. Jedeme si svižně a kocháme se, když právě v tomto okamžiku nechybělo málo, a mohli jsme být všech devět chlapů na jedné hromadě. Před pár dny zde evidentně sebrala voda valící se údolím po přívalovém dešti kus cesty a vytvořila si místo ní koryto řeky. Do vymleté díry naštěstí nikdo nespadl, což je dobře protože se jednalo o více jak půlmetrovou propadlinu.

Užíváme si několika expedičních prvků, kdy je potřeba z kola slézt a tlačit. A to zejména po objížďce zavřené cesty, která byla momentálně využívána pro těžbu. Ačkoliv podle starých navezených kmenů to spíše vypadá na jakýsi zámysl, aby zde nemohla projíždět auta.

Defekt třetí – přesmykač

Netrvá to ani pár minut a řešíme defekt číslo 3. To nám ten den hezky začal. Náčelníkovi se ve škarpě chytá kus klacku do přesmykače a nekompromisně ho vyvrací do nežádoucího postavení. Toto už se do původního stavu vrátit nedá, takže Honza chvíli hledá polohu, ve které se nechá vzadu řadit v dostatečném rozsahu, zatímco vpředu zůstává natvrdo zařazen druhý převodník. Takto bude muset náčelník zvládnout zbytek výpravy. I to se zkrátka stává.

Košumberk a surová Vlasta

Před třináctou hodinou se za krásného slunného dne dostáváme na zříceninu hradu Košumberk. Již na úvodní stezce vedoucí do hradního prostranství nás zastavuje místní kastelán, který nás upozorňuje, že na kolech není k hradu přístup, ale pokud mu slíbíme, že budeme své stroje tlačit, nechá nás vstoupit. Pán byl velmi milý a velice vlídný. Jeho přání tedy plně respektujeme, protože víme, že se na přilehlých pozemcích nachází i důležitá Hamzova léčebna pro děti a dospělé. Léčebna zajišťuje lůžkovou i ambulantní následnou léčebně rehabilitační péči pro děti a dospělé z celé ČR, dlouhodobou péči v programu rehabilitačního ošetřování, léčí dětské i dospělé pacienty po míšním poškození ve Spinální rehabilitační jednotce a přijímá i pacienty s kompenzovanou epilepsií.

Krom zříceniny, nás samozřejmě okamžitě zaujme stánek s občerstvením, který nese název „U surové Vlasty“. Vlasta je sympatická mladá dáma a točí vlastní pivo nazvané – pozor – také Vlasta. Zajímalo nás, proč si tak sympatická Vlasta dala na stánek přízvisko „surová“. My to sice zjistili, neb jsme chlapci zvídaví, ale prozrazovat to nebudeme. Zajeďte si dát místní pivo „Vlasta“ na Košumberk a můžete se Vlasty zeptat sami…

Burger v Luži

Naše žaludky o sobě již dávaly notnou chvíli vědět a nastal čas vyrazit na oběd. Přestože nám Vlasta nabízela ledacos z pochutin ze svého stánku, spokojili jsme se u ní pouze s pivem, poděkovali jsme a na jídlo jsme vyrazili do Luže.

Tomáš, jelikož tentokrát nebyly potřeba jeho služby logistického charakteru, si osvojil novou expediční funkci. A to funkci „michelinského inspektora“. Když je naplánována trasa, Tomáš se nabídl, že ji vždy podrobí rozboru a vytýčí na ní restaurační zařízení, hospody, bary, puby, hotely a jiná pohostinství, kde je záruka dobrého piva a dobrého jídla. Jak Tom sám pronesl „najdu vám dobré jídlo a pivo, i kdybychom kvůli tomu měli zcela změnit trasu!“

Pro tento případ Tom vybral restauraci BIG-PAPA a tím si získal naší plnou důvěru i do budoucna. Tento Grill Bar nám sedl přesně do noty, dali jsme si výborné pivo (až dvě) a výborné burgery. Více na jejich facebookové stránce GrillBarBIGPAPA

Ústí Žejbra do Novohradky a ústí Novohradky do Chrudimky

Touto třešničkou na pomyslném dortu jsme zároveň opustili i krásné údolí Novohradky a před námi se otevřela placka, kde nás již bohužel nečekala žádná zákeřná turistická stezka, ani zapomenutá pěšina. Museli jsme najet na vyhřátý asfalt silniček 3. třídy a po nich se vydat k ústí řeky Novohradky.

Na této trase se již nestalo nic zásadního a první zastávka byla až u ústí říčky Žejbro do Novohradky. Zatavili jsme na mostě přes řeku a při odstrojování si Tom málem shodil svou přilbu do řeky. Chyběly jen centimetry. Abychom se dostali k vodě a mohli tak pořídit pár dokumentujících fotografií, museli jsme přes les kopřiv, ale nakonec se nenašel nikdo, kdo by to vzdal.

Po další asfaltové masáži, jež vedla přes Hrochův Týnec a Úhřetice jsme se dostali na hlavní metu expedice. Zde se Novohradka vlévá do Chrudimky a její stopa na mapě zde končí. Nyní se opět dostali ke slovu vodníci Michal a Tom, kteří začali ostatní členy nutit ke společné koupeli v soutoku. Protože se to prý musí. Že když sjíždíme řeky na kole, měli bychom se v nich také vždy vykoupat a podobně. Osobně bych tam nevlezl ani za příslibu vzájemného umývání hubkou za svitu luny. Ne tak bratři v triku. Jejich počínání jsme my ostatní sledovali z lavičky a čekali jsme, až se ve studené řece dostatečně zchladí z rozpálené silnice. Chvilku to vypadalo, že Tomáše odnesla voda, ale naštěstí se k nám zase vrátil.

Ubytování „U Nováků“

Bylo před pátou odpolední. Do tmy nám zbývalo více jak 4 hodiny a kdybychom bývali chtěli, domů bychom se stihli vrátit dvakrát, možná třikrát. My ale nechtěli. My chtěli ještě jeden večer usednout společně ve skupině „fotrů“ ke stolu a vypít si pár piv, než nás život nemilosrdně vcucne zpět do reality rodinného a pracovního života.

Místo do Hlinska jsme tedy zamířili Do obce Bítovany, kde jsme měli domluvený nocleh v penzionu „U Nováků“. Když ho náčelník rezervoval a ptal se, zda bude ještě v provozu kuchyně, paní provozní mu sdělila, že se v penzionu koná svatba, ale že pro nás nějaký stůl bokem najde a o jídlo že se také nemusíme strachovat. Ok, vždyť my si dáme jenom pár piv, večeři a půjdeme spát….

Večeře, svatba, irský duch a kocovina

Takový byl plán. A musím uznat, že jsme se ho celkem zdatně drželi. Schopnosti místního kuchaře byly naprosto excelentní, paní provozní Monika nám svou přívětivostí a ochotou poskytla vskutku rekreační zážitek a děvčata na place – Anet, Bea a Denča, nám zase poskytly luxusní servis se stálým úsměvem na rtech.

Užívali jsme si té vší pohody až do soumraku, kdy přišla chuť na nějaký ten aperitiv. Každý si objednal co má rád. Jamesona, Republiku, Becherovku … A Lukáš zelenou. Když probíhalo druhé kolo aperitivů, někdo vhodil Lukášovi zelenou do piva. Magické oko se tomu kdysi říkalo a byl to vždycky dobrý způsob jak se udělat levně a rychle. Lukáš řka, že jsme debilové, ono magické oko stejně vypil a následky tohoto elixíru mládí se dostavily velice rychle. Když pak přišla Anet, zda může něco odnést, Michal jen suše pronesl: „Lukáše“. Tom se zachoval jako parťák a objednal si Magické oko také, aby v tom Lukáš nebyl sám a i na něm se blahodárné účinky lektvaru začaly brzy projevovat,

Po chvíli už bylo jedno, jakou si kdo vybral medicínu a jestli někdo pil nebo nepil Magické oko. Rozdíly se setřely a brzy jsme na tom byli všichni stejně. Až padl návrh, že bychom se měli vyfotit s nevěstou. A tak se bohužel stalo, že tento návrh doputoval až k nevěstě samotné. Konec všem rozumným úsudkům přišel se slovy nevěsty, která se jak víla zjevila u našeho stolu, že prý jsme se s ní chtěli vyfotit, že ať jdeme, a že ať se přidáme k oslavě.

Tímto přejeme novomanželům mnoho štěstí a lásky do budoucího společného života a děkujeme, že jsme s nimi mohli oslavit jejich šťastný den.

Spát jsme šli až ke čtvrté hodině ranní, a to jen proto, že došla Irská Whiskey. Jinak bychom tam asi seděli dodnes.

Den třetí, domů podél Žejbra

Budíček zrušen, stává se dle stavu

O tom, že ranní budíček se ruší, bylo jasno už večer. Čas vstávání a odjezdu se posunul na neurčito a místní kuchař, který chápal naše utrpení způsobené večerním nasazením, přispěchal s první pomocí a nabídl nám k snídani česnečku. Tím mi zachránil život. Nebo mně alespoň v hlavě zbavil zvuku tříštění vln Atlantiku o irské útesy s plazivou pachutí Jamesona.

Odjezd, utrpení, bída a zmar

Když nám konečně hladina alkoholu v krvi klesla na povolené množství, vydali jsme se znovu na cestu. 35km a za odměnu je to proti proudu Řeky Žejbro. Tedy do kopce. Kdesi v polích za obcí Bítovany se Tomášovi nedaří vykufrovat z pedálu a hroutí se do louky. Hroutí se tak elegantně, že jeho pozice a pozice jeho kola je přesně naruby. Bavíme se na jeho účet až do chvíle, kdy to vypadá, že už se nezvedne a my ho budeme muset vézt na trakaři. Nakonec i Toma donutí teplé paprsky slunce vstát a jet se schovat do stínu lesa.

Údolí Žejbra, krev a frisbee

Samozřejmě, že ne všichni se dostali do tak mrzkého stavu, ve kterém jsem se toho rána nacházel já. Tiše jsem jim to záviděl. Nicméně po několika kilometrech, někde za Chrastí, se vše vrátilo do normálu a údolí Žejbra u Vrbatova Kostelce jsem si již užíval plnými doušky. Opět srovnatelná krása přírodní tvořivosti, jako je tomu na Doubravě, nebo ve Strádovském pekle na Chrudimce. Jsme sice vesměs v dezolátním stavu, někteří dokonce krvácí, ale směle pokračujeme. Občas využíváme krátkých pauziček k ulehnutí do stínu stromů, ale vždy se sebereme a jedeme dál.

V Prosetíně jsme hledali hřiště, protože jsme nutně potřebovali „vyprošťováka“ a byla to jediná vesnice, kde by mohli mít v neděli otevřený výčep. Nejenom, že měli, ale dokonce se zde konal nějaký velký turnaj ve frisbee. Hra s talířem, připomínající fotbal. Nebo famfrpál. Něco takového. Nás však čekala definitivně poslední meta této expedice. Navštívit pramen říčky Žejbro.

Konec expedice

Navštívit pramen se však ukázalo jako velký problém, neboť Žejbro disponuje mnoha prameny a žádný z nich se jako pramen netváří. Navíc jsou v zalesněném kopci plném mokřadů. Vždy když jsme se podle mapy snažili k některému z nich dostat, skončilo to neúspěchem. Když už i ztrhaný náčelník pronesl: „Serem na to! Vyfoť tuhle bahnitou louži a budem říkat, že to byl pramen. Stejně každej hovno pozná!“, pochopili všichni, že expedice je definitivně u konce.

Už se těšíme na podzim, kdy pojedeme 4denní „Expedici okolo Žďárských vrchů a Železných hor“, a kde se zase vrátíme více k cyklistice a jízdě samotné.

POSTSCRIPTUM:

Mimochodem, zrovna včera jsem poptával nocleh na podzimní expedici v jedné turistické chatě a paní recepční mi sdělila, že se omlouvá, ale že tam mají v tomto termínu svatbu. Chvíli jsem se potýkal myšlenkou, zda jí nenapsat, že nám to nevadí, že se klidně zapojíme do oslav, ale nakonec jsme si vzpomněl jak mi bylo po této expedici a sehnal jsem raději ubytování, kde není ani svatba a naštěstí ani hospoda.

Milda

Článek Expedice 2024: Řeka Novohradka a Žejbro se nejdříve objevil na Fotři bez dozoru.

Toto všechno jsou faktografické údaje, dohledatelné ve veřejně dostupných zdrojích. Krásy řeky Svratky však začínají daleko dříve než v Brně. A není to jen rozrazil a nízká tráva, kterou vzpomíná básník pan Nezval. Je toho daleko více. A pokud to chcete vidět, je potřeba si řeku Svratku vychutnat již od jejího pramene, jenž se nachází uprostřed hlubokých lesů, mezi nejvyššími vrcholy Žďárských vrchů. My tuto řeku vyzvali na pomyslný souboj na své, v pořadí čtvrté, expedici.

Řeka Svratka – plánování

… aneb, někdo to naplánovat musí …

Naplánování expedice – a to od A až do Z – se standardně ujal Honza. Jakožto náčelník to má vlastně v popisu své dobrovolné práce. A že to není práce jednoduchá, o tom jsem se o několik expedic déle mohl sám, na vlastní kůži přesvědčit. Je to skoro řehole.

V první řadě je potřeba zvolit start a cíl. Takové to rčení o tom, že „cesta je cíl“ v praxi jaksi moc nefunguje. Pokud máte rodinu, děti, práci a případně další příjemné závazky, musíte znát nejen start a cíl, ale také počet dní, po které se budete jakožto živitel a ochránce rodiny nacházet mimo domov. Případně jakožto poddaný – mimo zaměstnání. Během roku pak musíte nasbírat dostatečný počet plusových bodů, aby vám tato taškařice byla doma vůbec schválena a posléze povolena.

Máte-li dostatek plusových bodů (pozor nepřevádí se, s účastí na expedici se stav konta nuluje, a to bez ohledu aktuální skóre), tak se vnoříte do mapy a po prvotním propojení základních pilířů cesty vám vyjde jakási hrubá celková kilometráž (pokud jste z ní samozřejmě nevycházeli). Ta se pak musí musíte rozfázovat do jednotlivých etap, neboli dnů a je nutno počítat i s nějakou rezervou a s případnou cestou od domu ke startu, či od cíle domů. Případně obojí. Málokdy si vše sedne jako prdel na hrnec a vy musíte trasy jednotlivých dní protahovat, či zkracovat nebo ohýbat a rovnat tak, abyste se dostali od kempu ke kempu. od úsvitu k soumraku a podobně.

Neméně důležité je také vést trasu podél záchytných bodů, což ve skutečnosti vlastně znamená – od hospody k hospodě. Od muzea k muzeu by to totiž nikoho dlouho nebavilo. To se poslední dobou ukazuje jako dost zásadní problém. Vzhledem k tomu, že naše cesty se stále více orientují na liduprázdno, kde je hlavně klid a příroda. Pravda, kloubí se to obtížně. Nicméně toto nebyl u Svratky zase až tak velký problém a i těchto kratochvil bylo dost. Kde nebyla hospoda – jako třeba první noc, dokázali jsme si poradit s důvtipem sobě vlastním.

Výsledný Honzův itinerář Expedice: Řeka Svratka

Termín: 2. až 5.9. 2021

Celková vzdálenost: cca 180 km. Pokusím se rovnoměrně rozplánovat na +-60/den.

Den první

V 9:00 odjezd z parkoviště u Ety směr Žákova hora, kde se nachází skutečný i fiktivní pramen řeky Svratky. Nudnou silniční etapu Herálec-Svratka-Milovy vyměníme za daleko zajímavější výjezd na Devět skal a Malinskou skálu. Energii můžeme doplnit v Milovech nebo Borovnici. Nocleh v okolí Jimramova „nadivoko“ – Jimramovský rybník, zapůjčena pergola 5x8m od místních rybářů, stoly, lavice, suché WC, udírna.

Den druhý

Zajímavostí druhého dne je přehrada Vír s pěknou přírodou a několika zříceninami hradů. Jako trasa se nabízí červená turistická stezka vedoucí občas i do kopců a lesů či asfaltová silniční „cyklostezka“ podél vody. Obě nás zavedou na Prýgl (k Brněnské přehradě), kde strávíme druhou noc v kempu Hana http://campinghana.com

Den třetí

Čeká nás cesta přes Brno, doporučuji nastudovat brněnský hantec:
https://hantec-pgnext.estranky.cz/clanky/slovnik-brnenskeho-hantecu.html

• bahno ~ pivo
• bakelit, bakeliťák ~ černoch
• Švédi ~ Pražáci
• uvařit svišťa ~ udělat dítě
• vykropit hrobku ~ pomilovat
• klofnót kapelníka, muziku ~ dostat kapavku
• kósnót škopek ~ vypít pivo
• šulda mě klofl v pedách ~ školník mě chytil v botech
• vymlasknót čechr ~ vypít pivo
• zglgat se na šrot ~ opít se do němoty

Hlavní je vyhnout se stánkům se Starobrnem, návštěva hospody „U Bláhovky“ – nejlepší pivo v Brně, výjezd na Špilberk. Jinak by cesta měla probíhat poklidně po náspech podél vody tak, jak to známe z podunajské stezky. Dorazíme k Novomlýnským nádržím, kde Svratka končí svoji cestu soutokem s Dyjí (prostřední nádrž). Nocovat můžeme v kempu Merkur https://www.kemp-merkur.cz/

Den čtvrtý

Volný program. Návštěva vinných sklepů a podobných moravských úkazů; vyhlídky, zajímavosti atd.
Návrat v odpoledních hodinách sjednaným svozem.

Den první: Hlinsko – Jimramov

Výjezd

Ve čtvrtek ráno, přesně v 9:00 se v počtu pěti kusů scházíme u Ety. Jmenovitě Honza, Michal, Tomáš, Jindra a já (Milda). Po poslední kontrole výbavy a zejména jejího uchycení na kolech, vyrážíme směr Žákova hora, v jejíž blízkosti se nachází dva prameny řeky Svratky (dříve Švarcavy). První zdržení je hned po pár metrech, kdy se náčelníkovi zamotává gumicuk do otočného ústrojí kola. Směji se až do Blatna, kde se zamotává gumicuk do kola mně a ještě Tomovi (myslím, že to byl on). Zastavujeme tedy a znovu kontrolujeme uchycení své výbavy. Nyní už by mělo být vše v pořádku.

Cesta ubíhá po nám relativně známých stezkách, neb se nacházíme ve svém rodném kraji. Opouštíme Hlinsko (580 m n.m) po silničkách s nízkým provozem přes obce Hamry a Vortová, kde se v zimních měsících konají tradiční Masopusty. Na Vortovském vrchu (704 m n.m.) opouštíme silnici a sjíždíme na lesní asfaltovou cestu, kde už není povolen vjezd motorovým vozidlům. Projíždíme Mariánskou hutí.

Pramen Svratky

Po zhruba 17km se dostáváme k hlavnímu prameni řeky Svratky. Jako vždy se jedná o nehostinné místo plné komárů, bláta a bažinatého puchu. Pramen je daleko od cesty a mezi cestou a pramenem je příkop. Místo jako by vás chtělo sežrat za živa a není divu, že vznikl jakýsi pramen druhý, ale o něm až za chvilku. Přesto si zde dopřáváme chvilku odpočinku, neboť naše putování se zatím nese v duchu zdolávání narůstajících metrů na měřítku nadmořské výšky. Řadíme se k tradiční fotografii a odměňujeme se přípitkem k příležitosti dosažení tohoto cíle, který je vlastně startem.

Když znovu nasedáme na kola, čeká nás stále ještě stoupání. Zbaběle objíždíme Žákovu horu, což (nepletu-li se) je jediná hora ve Žďárských vrších. Jinak je to zde samý Vrch, Kopec a Skála. Proč je tomu tak, nám poví definice nalezená na internetu: Hora je výrazná vyvýšenina kupovitého, kuželovitého nebo tabulovitého tvaru s relativní výškou nad okolním terénem 300 m a vyšší. Není přesná definice pro určení rozdílu mezi horou a kopcem, ale útvary označované jako hora mají obecně větší sklon stoupání než kopec. Této definici Žákova hora odpovídá do puntíku, a proto si její vrchol necháme až do jedné z následujících expedic, která ponese název „Osmistovky Žďárských vrchů“.

Obkružmo se dostáváme k památníku, na jehož místě dne 27. června 1970 vyhlásil prezident Ludvík Svoboda Žďárské vrchy chráněnou krajinnou oblastí. Toto místo je zároveň považováno za neoficiální, druhý nebo také fejkový pramen řeky Svratky. Na rozdíl od oficiálního pramene tudy vede cesta, je tu dostatek prostoru a z houští na vás nekouká divoké prase. Je to tedy celkově mnohem přívětivější místo pro turistu.

Cestou dolů jedem opatrně. Máme sice horská kola, ale v dané zátěži je lepší být opatrný. Jen Tom, který vyrazil na svém celopéru se toho nebojí a jede jak Fittipaldi. Ztrácí u toho však svou zadní blikačku. Přestože se jedná o blikačku zcela obyčejnou, je nám natolik líto ji nechat v lese, že se pár metrů vracíme a hledáme ji. Úspěšně.

Na nejvyšší bod Žďárských vrchů

Žákově hoře jsme se sice vyhnuli, ale nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal, s nadmořskou výškou 836 m n.m., nám už náčelník neodpustí. Dereme se tedy urputně se svými plně naloženými koly až na vrchol. Tam míjíme dvě dámy v letech a když projíždíme okolo nich, zaslechneme, jak jedna povídá druhé. „… no jo, nemají tam žádné motůrky kluci…“. To nemáme a snad nám to ještě nějaký čas vydrží.

U horské boudy si na důkaz pořizujeme snímek, a to v čase 11:58, tedy 3 hodiny od výjezdu. Nebyl bych to já, abych si neodpustil drobné rýpnutí do jednoho z členů, který se nezúčastnil posledního několikasetmetrového výstupu k boudě, řka: „že už tam byl stokrát, že to tam zná, tak proč by se tam teď tahal s naloženým kolem…“ Jmenovat ho nebudu, ale drobnou nápovědou je, že na zmíněné fotce u boudy chybí Jindra.

Pro tuto chvíli končím s výčtem nadmořských výšek, protože cesta podél řeky vede logicky už jen z kopce. Ovšem pouze v případě, že byste jeli jejím korytem. Realita bývá poněkud jiná. Což záhy zjistíme.

V této části trasy si dovolujeme drobný odklon od čůrku zvaného Svratka, který v těchto místech působí jako prachsprostá a nezajímavá strouha. Využijeme nastoupaných metrů, udržíme se v řádu několika vrstevnic a po červené stezce dojedeme až na Malinskou skálu.

Zdejší výhled do krajiny se musí vidět, a i přes zcela nevyhovující obutí se horolezčíme po skále na jednu z dechberoucích vyhlídek, Kocháme se výhledem do krajiny a já si v duchu kladu otázku, jak se v těch zatracených tretrách s kufry dostanu sakrapráce po té skále zpět dolů ke kolu. Odpověď je nasnadě. Těžko a navíc s rizikem vážného ublížení na zdraví. Lezu poslední, abych v případě pádu dosedl na některého z měkkých kolegů. Vše však probíhá dobře, nikdo nepřišel k úhoně a my se tak můžeme začít pomalu vracet k toku řeky.

Obžerství a brod

Po zelné stezce sjíždíme do Milov a doplňujeme energii ve formě piva a řízku. Někteří zakončují ještě domácí buchtou a kávou. Michal při placení zkouší z legrace platit bodíkama z Billy, načež mu mladý číšník s laškovným mrknutím sděluje, že klidně, a že mu je má večer přinést na pokoj. Napadá nás, že by takto v naturáliích mohl Michal zaplatit za celý stůl, což Michal odmítá. Přechází ho humor, nastupuje mrazení v zátylku a raději se vydáváme dále na cestu. Nás ostatní to mrzí, oběd mohl být gratis.

Ani nyní se nenecháváme zlákat pohodlím silnice a pokračujeme po pěšinách, které kopírují tok, připomínající v těchto místech tělo hada. Pěšina zde opakovaně překračuje říčku z jednoho břehu na druhý a nás zastavuje až poměrně hluboký brod s absencí lávky. Nyní je to Tomáš s Michalem, kteří vybičují ostatní k aktivitě a místo potupného návratu se rychlostí blesku zouvají a s kolem na rameni se už brodí po kolena řekou, Nutno podotknout, že někteří z nás (já), nedosahujeme takové výšky jako ostatní a nemáme tak vodu jen po kolena. Navíc je září a voda valící se ze zalesněných kopců má k wellness teplotě hodně daleko.

Kombinovaným využitím Milovské NS a žluté turistické stezky se dostáváme až do Krásného, odkud musíme po silnici vyšlapat nepříjemné stoupání do Spělkova.

Za Borovnicí se pak ocitáme v osadě Kateřinky, kde nám z důvodu vysokých okolních kopců začíná haprovat navigace, kterou jsme v těchto končinách již nuceni využívat. Našeho tápání si všímá jeden z místních – asi 60ti letý švarný jinoch, kterého se dotazujeme kudy tudy na Sedliště. Místnímu se rozjasní oči a s úsměvem na rtech nás pohybem ruky směřuje na luční cestu vedoucí k lesu.

Jimramov

Zde přichází prozření a my konečně pochopíme, proč se dědek tak potutelně usmíval. Cesta je správná, vede na Sedliště, to ano. Jedná se ale o takový krpál, kde kolo nejde skoro ani tlačit a výšlap neusnadňují ani kořeny a kameny v pěšině, která připomíná spíše vyschlé koryto potoka. Myslím, že dědek se směje dodnes.

Po necelých dvou kilometrech útrap nás však čeká dokonalá odměna ve formě výhledu na úžasný Jimramovský kraj. Toto jsou místa, kam se autem nedostanete a pěšky byste tam těžko zabloudili. Jízda na kole vás vždycky překvapí něčím, co vám vyrazí dech. Je po čtvrté odpoledne a nám zbývá posledních 6 km k místu, kde rozbijeme tábor. Proto zde v sedě na kládách rozjímáme ještě notnou chvíli. Času je dost.

Když se odpočinutí konečně odhodláme k odjezdu, zbývá nám už pouze projet zmíněné Sedliště a následně sjet do Jimramova. Nezdržujeme se zastávkou ani v jedné z obcí a pokračujeme až za ně. Zde se nachází Jimramovský rybník a u něho, na soukromém pozemku místních rybářů, stojí pergola (nebo spíše altán), s provizorním zázemím. Toto zázemí nám bylo předem zapůjčeno k jednodennímu využití i s boudou – drobnou kuchyňkou a udírnou s grilem. Jelikož štěstí přeje připraveným, a to my jsme, tak záhy po našem příjezdu k nám přijíždí auto, řízené Michalovým a Honzovým kolegou z práce a jedním z místních rybářů v jedné osobě. V autě se veze předem připravený proviant ve formě zavakuovaných naložených steaků, chléb, omáčky a dvě basy piv. Ano je to zbabělé, ale to nám v tu chvíli bylo úplně jedno.

Táboření

Otevíráme pivo, stavíme stany a někteří z otužilců se již hrnou do brčálovité vody. Já raději využívám výdobytku doby a k očistě využívám dětských vlhčených ubrousků.

V 18:30 již na grilu syčí maso z mrtvého prasete a my během hodování hodnotíme první den. Délka dnešního úseku byla něco okolo 55km. zato však v poctivých podmínkách Českomoravské vrchoviny. Vymazlená trasa, téměř panenská příroda a pod střechou přístřešku je i zakončení celého dne onou pověstnou třešničkou na dortu.

U břehu rybníka mezi kopci však začíná soumrak o něco dříve a s ním velmi rychle a velmi výrazně klesá i teplota. Postupně taháme z výbavy prakticky veškeré oblečení které máme a stále je to málo. Po setmění, kdy s teplotou klesne i frekvence pití piva, protože studený lahváč již nejde držet ve zkřehlé ruce, začíná se všude okolo nás ozývat protivné pískání.

Pískání zní odevšad. Nejvíce však od boudy, jež slouží jako kuchyňka. Po prvotní náčelníkově veselé úvaze, že jde o netopýry zjišťujeme, že se jedná o myši. Ale ne o dvě, nebo o tři. Jsou jich desítky a snaží se z odpadkového pytle vykousat zbytky naší večeře. Malá chlupatá tělíčka se míhají všude okolo a my si jdeme raději důkladně zavřít stany a všechny zbytky jídla musíme na noc odnést dál od našeho nocoviště. Tím jsme počet myší snížili asi na třetinu a to už se nechá vydržet.

Zima je čím dál větší a my usuzujeme, že bude nejlepší zalézt do spacáků, a to i přes to, že ještě nemáme v krvi toliko promile alkoholu, jak jsme původně plánovali a zásoba piv je stále dost velká. Alespoň nám to zítra lépe pojede…

Den druhý Jimramov – Veverská Bítýška

Mrazivé ráno

V pátek se probouzíme do velmi chladného rána. V noci přes nás přešel ranní mrazík. Když v 6:30 stahuji palcem z tachometru zbytky námrazy, svítí na displeji hodnota 4°C. Což není mnoho. Již předchozího dne jsem se necítil zcela ve své kůži a proklínám do sedmého kolene kolegu z kanclu, který celý týden chodil do práce nahýpaný a nerespektoval moje výtky k roznášení bacilů, kterého se bezostyšně dopouštěl.

V noci mnou cloumala v pravidelných intervalech horkost a zimnice. Pravděpodobně mám zvýšenou teplotu. Nastupující bolest v krku rozháním kořalkou, ibalginem a cucacími tabletami s obsahem benzydaminu. Zvažuji, že se odpojím od party a s nudlí u nosu zamířím k domovu. Zatím se ale rozhoduji o svém stavu pomlčet, abych nestresoval kamarády a během snídaně usuzuji, že se kousnu a dojedu alespoň k Vírské přehradě. Pokud to dál nepůjde odpojím se na Bystřici, Nové Město a Žďár. Tam buď využiji službu hromadné dopravy, případně potupně zavolám ženě, ať si přijede pro hlavu rodiny, kterou již v domácnosti samozřejmě dávno nejsem. Koneckonců, nebylo by to poprvé.

Již jednou jsem se musel takto ponížit, když jsem dostatečně neodhadl délku cesty, délku denního svitu, změnu počasí a posledních 20km k domu jsem zkrátka nezvládl z důvodu celkového vyčerpání. Jak se říká, byl jsem „prokopnutej“. Bohajeho, dodnes vidím ten výsměšný pohled! Ne, takovou škodolibou radost ji znovu nedopřeji, musím to zvládnout!

Snídaně

Zatím co se utápím v trudomyslných myšlenkách, naše stanové městečko začíná hýřit životem. Michal smaží na grilovací desce každému členovi snídani. Ve včerejším závozu proviantu se totiž nacházela nejen večeře, ale také dnešní snídaně. Konkrétně 30 domácích vajec a asi kilo anglické slaniny. Na každého tedy připadne šest vajec a 20 dkg slaniny. Tomu se říká snídaně šampionů. Tomáš pak souběžně v boudě chystá čaj a kávu dle předem posbíraných objednávek. Užívám si tento servis a polykám ještě jeden ibalgin.

Jen Jindra je trudomyslnější nežli já a kousajíc rohlík, který je z druhé strany ohlodaný od myší, popisuje příčinu svého bídného rozpoložení. Odborně řečeno, se stalo asi to, že XXL Jindra si koupil nový, drahý, kvalitní, ale jednomístný XS stan. V XS stanu došlo v noci k poklesu teploty pod teplotu rosného bodu, při čemž obvykle dochází ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu. Tato zkondenzovaná pára – již ve formě kapiček vody – celou noc ulpívala na stěnách XS stanu, o které se celou noc otíralo Jindrovo XXL tělo uložené ve spacáku. Spacák pak statečně absorboval veškerou vodu z kondenzované páry, nasákl se jako knot petrolejem, čímž ztratil veškeré svoje izolační a tepelné vlastnosti udávané výrobcem. To celé na druhou (neb v XS stanu docházelo ke tření ze všech jeho stěn) způsobilo Jindrovu ranní těžkou frustraci.

Vzhledem k tomu, že k ránu mrzlo, je jeho aktuální rozpoložení pochopitelné. Kurvy z něho lítaly v každé větě.

Snídáme vejce, slaninu a pivo ze včera. Vejce jsou trochu cítit po rybách, protože na litinovém plátu – coby grilu – se většinou smaží kapři. Ale přecházíme to mlčky a sytíme břicha. Čekáme, zda sluníčko vytlačí stíny z našich stanů (a Jindřichova spacáku), aby nám alespoň trošku proschly, než budeme muset vyrazit na cestu. Posouváme z tohoto důvodu i plánovaný výjezd, protože mokré je opravdu vše, a když to neuschne, budeme smrdět jak potulný cirkus. V 9:25 se fotíme u rybníka a zbylým chlebem krmíme ryby. Je čas vyrazit.

Hrad Dalečín

Již po pár kilometrech se všichni převlékáme, neboť teplota stoupá stejně rychle, jako včera večer klesala. První plánovaná zastávka je pak o 30 minut a 15°C dále na zřícenině Hradu Dalečín.

Pozůstatek zdi je vskutku monumentální, nicméně nic dalšího zde k vidění není, takže nasedáme a pokračujeme v krasojízdě.

Vodní nádrž Vír

Coby kamenem dohodil od Dalečína, začíná se před námi otevírat vodní plocha Vírské přehrady. Podél jejího břehu si jedeme zvesela, a to až do prvního stoupání. Cestou míjíme tabuli s informací o Chudobínské borovici – Stromu roku 2020. První odpočinkovou zastávku děláme až u vyhlídky na Kobylí skále. Baštíme tyčinky, fotíme a posíláme fotky, odpočíváme. Po prvotním zapocení chytá moje choré tělo druhý dech. Na rozdíl od rána se již cítím dobře, takže předčasný konce expedice nepřipadá v úvahu.

Následuje sjezd na hráz, kde se klackujeme a překážíme tak dlouho, až se dostáváme do hledáčku fotografa pana Tomáše Blažka. Když jsem se ho při odjezdu dotázal, pro jaké periodikum jsem se stali figuranty, odkázal mne na několik internetových deníků. Říkal, že ještě neví ve kterém z nich chystaný článek vyjde, ale slíbil, že pokud (až) vyjde, tak nám tam fotku umístí. Všechny zmíněné deníky a občasníky jsem si proto po expedici důkladně hlídal. Po 11 dnech jsme se skutečně objevili na stránkách iDnesu, a to v článku, který pojednává o tom, jak ve Vírské přehradě klesá kvalita vody. Od té doby už nejsme jen mladí, krásní a sympatičtí. Od teď jsme celebrity, Zde, na fotografii č. 12 je důkaz.

Oběd na hotelu

Zbývá půl hodiny do pravého poledne a zaznívá návrh, že bychom mohli zastavit v Hotelu Vír a dát si nějaký gáblík. Nikdo není proti, proto zajíždíme zadem na krásnou zahrádku se slunečníky a s luxusním výhledem na řeku.

Je pravda, že naše tlupa bývá hlučná, někomu můžeme být nesympatičtí a s postupujícími hodinami býváme cítit po čpavku, ale i tak jsme si myslím nezasloužili chování místní servírky. S takovýmto protivným, nelidským a hlavně neprofesionálním chováním jsme se nikdo z nás snad nikdy nesetkal. Nedá se to ani slovy popsat. Slečna nám zkazila celý dojem z obědové pauzy a naší jedinou satisfakcí bylo, že jsme šli jeden po druhém zaplatit útratu kartou, abychom ji nemuseli dát, byť jen korunu dýško. Ano, taková to byla hrůza.

V době, kdy píši tento report však uběhly již téměř tři roky, takže je dost pravděpodobné, že už tam dávno tato slečna nepracuje. Typuji, že bude někde na pásu ve Foxconu. Takže se v hotelu určitě zastavte, protože vše ostatní bylo skvělé. Jídlo, prostředí i pivo.

S plnými žaludky se vydáváme na vrchol Pyšolec, kde leží zřícenina Hradu stejného jména. Musíme se však nejprve dostat na druhý břeh řeky. Vracíme se tedy od hotelu několik desítek metrů zpět proti proudu řeky, kde se nachází ne jenom most, ale také brod. Tomáše napadla zajímavá myšlenka, že když jsme na expedici, měli bychom se přes řeku expedičně přebrodit. Jeho nápad se shledává s pramalou podporou a Tomáš tak čelí všeobecnému odmítnutí. Hrdě se rozhoduje přebrodit sám, aby nám ukázal, že jsme sračky, Brašny má vodotěsné kolo celoodpružené, co by se mohlo stát?

Směji se na mostě tak, že si až skoro pustím do elasťáků. Ale Tomáš má u nás všech plusové body za expedičního ducha. Sám má pak ponaučení, že po slizkých, řasou obrostlých kamenech se na kole jezdit zkrátka nedá.

Pyšolec

Doháníme kluky a bavíme se na Tomášův účet. Ten, jak sám říká, počítal s tím, že si může nabrat do bot, ale nepočítal s tím, že si do vody lehne celý. Ještě že je teplo. Tomáš však nedrží štafetu dlouho a brzy ji předává Jindrovi. Nyní je to on, z koho si ostatní dělají srandu.

Stoupání na Pyšolec je náročné. Jedná se opět o strašný krpál a v mladém listnatém lese jenž nás obklopuje je jako ve skleníku. Je dusno, břicha plná oběda, až by se jeden poblil. No, a to se ve stoupání stalo právě Jindrovi. Tomáš tak má rázem klid. Terčem posměchu je nyní Jindřich. Michal, který důkladně pozoruje jeho počínání, to samozřejmě nezapomene okomentovat. Hlava mu nebere to, že jsme jedli polévku a poté hlavní jídlo, ale Jindrův žaludek se zbavil nejprve polévky a pak až hlavního chodu. Michalovi tato záhada nedává klidu a navrhuje Jindrovi, že by s tím měl jít do Talentu.

Krpálovitý charakter cesty je stále s námi a i od Pyšolce musíme po krátkém sjezdu znovu nahoru. Konkrétně po červené turistické Via Czechia – centrální, až do Kobylnice, kde na nás z lesů vykukuje Hrad Zubštejn. Cesta na horu je prudká. Šlapat nejde a musíme tlačit. Chvíli to vypadá, že budeme zvracet i mi ostatní.

Východně od Bystřice nad Pernštejnem

Zřícenin máme pro dnešek již tak akorát, takže po lesní pěšině sjíždíme zpět do údolí řeky Svratky. Pohybujeme se východně od Bystřice nad Pernštejnem, v malebné krajině Hornosvratecké vrchoviny. Projíždíme podél toku přes Koroužné a ve Švařeci překonáváme dřevěnou lávku. Tato dřevěná lávka krytá šindelovou střechou pochází z roku 1873.

Nedvědice

Přes Štěpánov se dostáváme až do obce Nedvědice. Nikoliv však zbaběle po silnici, nýbrž po červené turistické, maliním a ostružiním zarostlé stezce. Takový ostružinový tunel. To má za následek, že do Nedvědice přijíždíme orvaní jak samice. Z kůže si pak vytahujeme trní ještě v hospodě.

Pro regenerační pauzu si vybíráme Restauraci pod Pernštejnem. Žízeň máme, že bychom vypili mrtvému oko a zcela neomaleně a hlučně se cpeme na stinnou zahrádku. Michal neudrží svou býčí povahu na uzdě a huláká „tak kde je ta medvědice, co tady čepuje to pivo?“. Bohužel u toho neregistruje, že pohledná mladá servírka již stojí s jídelním lístkem přímo za ním. Dokonce tam stojí dvě a jelikož již naštěstí nejsme v Hotelu Vír, tak se k našemu huronskému smíchu připojují i ony. Vidí, že jsme v posledním tažení a pokud nám hned nepřinesou pivo, zhynem zde pod Pernštejnem bídnou a zbytečnou smrtí. Děvčata zde točí Březňáka, pivo je jako křen a my tam posíláme pro jistotu každý dva kousky. Abychom doplnili cukr, přidáváme na vrch ještě palačinky se zmrzlinou.

Závěr trasy

Při odjezdu z Nedvědic máme 20 minut do 16 hodiny. A před námi je ještě 30 km jízdy. Jedná se už však o jízdu po cyklotrase. Tedy silnice v kombinaci s polní zpevněnou cestou. Zastavujeme se pouze v obci Černvír, kde je další z historických dřevěných mostů. Tento pochází z roku 1718 a je nejstarší svého druhu na Moravě. Most je dochován v původním stavu s výjimkou šindelové střechy, která byla v roce 1971 kompletně zrekonstruována. 

Pokračujeme do obce Doubravník a v osadě Prudká sjíždíme ze silnice na červenou turistickou stezku. Ta vede krásným údolím řeky, kde nás z obou stran obklopují vysoké kopce. Po levé ruce máme řeku a po pravé ruce máme koleje. V obdobném duchu se v čase 17h dostáváme až do Tišnova. Zde je potřeba zakoupit proviant a neprodleně vyrazit do 15km vzdálené Veverské Bítýšky, kde máme v plánu nocovat kempu Hana.

V lesích mezi Tišnovem a Bítýškou, u obce Heroltice se nám pod koly objevuje poslední lesní cesta, jejíž součástí je i krásný kamenitý sjezd. Opět nastupuje Tom se svým fullem a opět tomu dává co proto. Blikačka tentokrát drží, zato brašna vyskakuje ze zácvaků a padá z nosiče. Jedním popruhem však zůstává zachycená kdesi v konstrukci kola a jako věrný pejsek na vodítku poskakuje za Tomem. Kořen, kámen, hop a skok. Tomášovi chvilku trvá, než kolo ze svahu uvede do klidové polohy. a tak brašna stihne dostat pár poctivých ran. Chvilku to vypadá, že to brašna nemůže vydržet, a že si obsah brašny budeme muset přerozdělit. Ale brašna kupodivu zůstala v celku a je poznamenána pouze několika oděrkami. SportArsenal z Lysé nad Labem odvedl dobrou práci.

Camping Hana

Kemp se nachází až za Veverskou Bítýškou a my při průjezdu jejím středem sondujeme, kde by se nechalo večer najíst a dát si pivo. Výběr je bídný a dokonce se pro jistotu v jedné z hospod zastavujeme a domlouváme si večeři předem. Aby nám neutekl kuchař.

V půl osmé večer máme již postavené stany, podstoupili jsme nezbytné odsolení v umývárnách kempu a na sobě máme navlečené civilní oblečení. Je to moje oblíbená část dne. Celé naše putování je hlavně o svobodě a volnosti, ale ta pravá volnost přijde teprve až když si po celém dni sundáte elasťáky.

Dostáváme se do předem domluvené restaurace, kde na nás čeká kuchař. Objednáváme si večeři a pivo. Myslím, že hospoda, kterou jsme natrefili, je taková ta typická palírna hrubého zrna, která je v každém městě. I v tom vašem. Přijdete, všechno ztichne. A jen co si sednete, tak čekáte, odkud vám jedna přiletí. U jednoho stolu ortodoxní rodinka romů, u druhého banda orteláků, u dalšího plný stůl štamgastů-alkáčů. Radost posedět. Na večeři a dvě piva se to však nechalo vydržet.

Celková únava z poměrně náročného dne si začíná vybírat daň a zakrátko jsme již na cestě zpět do kempu. Vyčistit zuby, vyčůrat, pomodlit a spát. Zítra je poslední den jízdy.

Den třetí Veverská Bítýška – Novomlýnské nádrže

Budíček flintou

Budík mám nastavený na 6 hodinu ranní, ale ještě za tmy mě i přes špunty v uších budí střelba. Rána, pak druhá. Když padne asi desátý výstřel, vím, že už nezaberu. Vystrkuji (raději obezřetně) hlavu ze stanu a vidím okolo stejně protažené ksichty, jako je ten můj. Buď je v okolí nějaká střelnice, nebo mají myslivci v okolních lesích nějaký hon. I tak, ale považuji dnešní ráno za přívětivější než to včerejší. Po teplotě a bolesti v krku ani památky a teploměr ukazuje 7°C. Vyčistit zuby, začít balit a u toho snídat.

Sluníčko svítí a já mu nastavuji vše co potřebuji usušit. Stan, spacák, ručník i hadry. Zářijové slunce má stále sílu a je to předzvěst teplého dne. Kemp opouštíme rovnou v krátkých rukávech.

Hrad Veveří

Prvním naším dnešním cílem je Hrad Veveří ležící sotva 5km od kempu. Jedná se o hrad, takže začínáme samozřejmě do kopce. Pohybujeme se po červené centrální Via Czechia a v zahrádkářské osadě Mečkov nás přímo u trasy zaujme krásný památník věnovaný všem projíždějícím cyklistům.

Na hradě Veveří jsme si udělali krátkou pauzu. Prohlídky jsme se nezúčastnili, na to bohužel prostor nebyl vyhrazen. Vyhradili jsme si však prostor pro jednoho ranního lomcováka a poseděli na sluníčku.

Při odjezdu z hradu se zastavujeme na přístavišti a pozorujíce parníky, které připlouvají a odplouvají, uvažujeme, zda si cestu do Brna trochu nezjednodušit. Morálka a cyklistický duch v nás však zvítězili a my tak pokračujeme místo na baru parníku, na kole.

Brněnská přehrada Prýgl

Pokračujeme tedy podél toku řeky Svratky po červené stezce až k velké brněnské přehradě Prýgl. Cesta je asfaltová, příjemně ubíhá a jelikož dnes musíme zdolat téměř 70km, jedeme bez zbytečných zastávek. Kocháme se krajinou a přibržďujeme jen na rychlé občerstvení ve formě studeného piva a horké polévky v restauraci „U Šuláka“.

Nesmí chybět ani zastávka na hrázi přehrady. Není zde však nikdo, kdo by nás mediálně či historicky znemožnil v nějakém periodiku jako na Víru, takže se musíme znemožnit sami samospouští. Další zastávka – Brno.

Brno

Vlasta: (Hledí do budoucnosti) Vidím město veliké. Jděte do hlubokých moravských hvozdů a najdete tam člověka, anžho brní nohy. Postavte tam město a nazvěte ho Brno. Tak co tomu říkáte, holky?

Holky: Dobrý.

Častava: No, Praha to sice není, ale jde to

Vlasta: Počkej, vidím ještě dál. Ženy obtěžkané nákupem, taškami a dětmi, myjící okna a drátkující parkety. Vidím ženy stojící v kuchyni u sporáku..

Šárka: No to je hrůza. Vlasto, co vidíš ještě?

Vlasta: Počkej … Muži čuměj do takový bedny a pijí PIVO.

holky: Fuj!!! (bouří se)

Vlasta: Klid děvčata, klid, klid. Radši s mečem povstaneme! Pokoříme to drzé mužské plémě. Než abychom takhle skončily. Holky, nechci pomlouvat, ale víte, jak nám budou říkat?

holky: Jak?

Vlasta: Slepice!

František Ringo Čech

Pokud jste někteří nepoznali, tak se samozřejmě jedná o citaci z divadelní hry Dívčí válka Františka Ringo Čecha. Nevím proč, ale když se řekne Brno, vybaví se mi Uršula Kluková ve zmíněné hře a musím smát. Brno však neznám a kromě několika koncertů jsem ho ani nikdy výrazně nenavštívil. Ne tak náčelník, který zde studoval na VUT, tudíž máme ideálního průvodce. Naše první kroky v Brně tedy vedou logicky do hospody. V čem jiném by se také student vyznal lépe, že? Nejedná se však o hospodu ledajakou, ale hospodu „U Bláhovky“.

Potřebovali jsme mít pod dohledem kola, tak jsme se rozhodli dát si betelné škopek „na stojáka“ venku před hospůdkou a do jejích vnitřních prostor jsme tedy jen nahlédli. Jedná se skutečně o velmi útulné prostředí a pokud chcete vidět více, tak herec Josef Polášek vám řekne historii a ukáže detaily zde: Příběhy starých hospod.

Jelikož se nacházíme v centru města, musíme pro jistotu nechat pivo trochu vstřebat, abychom nebyli nějakým příslušníkem obviněni z jízdy pod vlivem. Někde poblíž je asi nějaký hampejz a okolo se trousí spoře oděné dívky. Občas po nich hodíme očkem a doba, kdy se nám mění etanol na acetaldehyd a později na neškodnou kyselinu octovou, která je následně vyloučena z těla, nám tak příjemně ubíhá.

Špilberk

V jednu hodinu po poledni se vydáváme na cestu. Nyní se musíme promotat městem a následně nás čeká výšlap na Špilberk. Je teplo a jízda po asfaltu a hluk města mi začíná lézt na nervy. Domlouváme se, že si splníme vyvýšenou metu zvanou Špilas a pak z města co nejrychleji zmizíme. V lesích, polích, lukách a skalách se přeci jenom cítíme o dost lépe.

Když se vydrápeme na kopec a dostaneme se za bránu hradu, uvítá nás nad jižním vyhlídkovým pavilonem závodní dráha postavená pro RC modely. Když se fotíme na hradbách, přichází k nám majitel této atrakce a dává se s námi do řeči. Je nadšený z naší výpravy a vypráví nám, že také dříve jezdil na dálkové výlety, ale většinou sám. Chlapík je sympaťák, a když mu sdělujeme, že nás jede třeba i deset, je již úplně unešený a po bližším seznámení nám nabízí, zda bychom si nechtěli vyzkoušet závody. Mají prý nachystáno na nějaký teambuilding, ale mají postaveno a trať je volná…

Považujeme to za příjemné zpestření, stavíme se na startovní čáru a vybíráme si vozidla. Já si při vzpomínce na dětství beru Tazmánského čerta a po několika kolech jasně vítězím. Což bych chtěl zdůraznit. Děkujeme za kulturní vložku a jako poděkování přikládáme odkaz a doporučení na RC Auta Event.

Pizza u splavu

Z hradu jsme kromě krásného výhledu neviděli skoro nic, ale zato máme příjemný závodní zážitek. Nyní už musíme nechat Brno za sebou a pokračovat dále. Žene nás čas a hlad. Další zastávku v Brně už nikdo nechce a panuje všeobecná shoda, že se najíme až mimo centrum. Tato strategie se nám vyplácí a v Přízřenicích u splavu, nedaleko soutoku Svratky a Svitavy, se nám do cesty staví „Pizzerie u splavu“ neboli „Pizzerie u zrzky“, jak jsme si ji přejmenovali. Pizza se zde peče venku v kamenné troubě a dostává od nás hodnocení A1.

Čas na hodinkách ukazuje 14:45 a dojezd do cíle je asi 30km. Obědovou pauzu tak můžeme bez starostí protáhnout. Dojezd pak dáme na jeden zátah. Je sobota, nebe je azurově modré a cyklostezka, po které jsme přijeli, hýří životem Brňanů. Lidé jezdí na kolech, koloběžkách, bruslích i prknech. Někteří běhají, jiní se jen prochází. Idylka pozdního léta.

Slunný den a pohodička u piva a dobré pizzy je opravdový relax. Všeobecná příjemná únava způsobuje, že se nikdo nemá moc k odjezdu a vypadá to, že zde celá výprava skončí. Proto je důležité mít v partě někoho, kdo dokáže udržet morálku a zavelí k odjezdu. Proto jsme si náčelníkem zvolili Honzu.

Poslední kilometry do cíle

Honza tedy dává pokyn k odjezdu a my neochotně pokládáme své otlačené zadnice zpět na sedadla bicyklů. Po takové příjemné zastávce je to tryzna. Navíc víme, že poslední kilometry k Novomlýnským nádržím je poněkud nezáživná placka. Zároveň je to však úsek fyzicky nenáročný a šlapeme zvesela. Prostorná cyklostezka nám dává dostatek možností k vytváření hloučkům a tlachání.

Kemp Merkur

Za necelé dvě hodinky jsme v místě posledního nocování – v kempu Merkur. Než jsme postavili stany, vybalili si věci, dali si sprchu a převlékli se do civilu, byla už skoro tma. Na točené pivko jsme se dostali až po 20 hodině. Je konec jízdy. Zítra se už nikam nejede. Odvoz máme sjednaný dodávkou odsud až domů. Takže nás nic netlačí – sedíme v jedné z místních hospůdek, popíjíme a klábosíme. A to až do půl jedenácté, kdy se zvedáme a vyrážíme ke stanům.

Honza zapluje do stanu jako první a než dokouřím cigaretku, Honza má půlnoc. Z městečka v kempu je slyšet dunivá hudba. Údajně jde o AfterParty s diskotékou. Dávám si poslední hlt whiskey, s tím, že jdu spát. Michal však začíná naléhat, že ještě nejsme úplně, a že bychom se na tu diskotéku měli jít podívat. Chce se mi zvracet již při slově diskotéka a ve vší slušnosti ho žádám, zda by s nějakou diskotékou nemohl jít laskavě do prdele. Mé žádosti není vyhověno. Michal hučí jak piliňáky. Tomovi se taky nechce, tak abychom nebyli za nudný patrony (navíc si zítra můžeme přispat), domlouváme se, že se ještě mrkneme po kempu. Strkáme flašku Jamesona do batohu a vyrážíme.

AfterParty s piškotékou

Michal nenápadně stáčí směr chůze za zvukem hudby. Za chvíli už všichni přesně víme, kde skončíme. Po pár minutách už jsme na diskotéce. Je tam dost prázdno, jen před dýdžejem tančí tlupa dětí. Objednáváme si u baru pivo. Točí nám ho brigádník, který si evidentně užívá afterparty a už je nalámanej jak boží chleba. Za chvíli hocha vidíme, jak s tácem piv bloudí mezi stoly a hledá nás. Je to úsměvné, protože z deseti stolů jsou obsazené jen dva. A ten jeden jsme my. Je to ale dobrý, nakonec nás našel.

Střízliví nezapadneme. Takže buď vypadneme, anebo vytáhneme z batohu flašku. Taháme z batohu flašku. Diskotéka z důvodu rušení nočního klidu končí přesně o půlnoci a i ta hodinka nám bohatě stačí k tomu, abychom se motali stejně jako číšník co nás prve hledal mezi prázdnými stoly. Je čas jít.

Po cestě se zastavujeme ve veřejné kuchyňce, kde jsou židle a je to vhodné místo na dopití lahve. Domu ji přece nepovezeme. Avšak kde se vzala, tu se vzala jakási dvojice děvčat, jdoucí patrně ze stejných míst jako my. Druhá z nich, ta ještě ošklivější a as“i“metrická (asi metr na metr), zmerčí flašku a praví hlasem dělníka z lomu: „Kluci, my taky pijeme Jamesona!“ Zasmála se, až se jí knír třásl.

Prcháme druhým východem a Jamesona raději dopíjíme na pangejtu u stanu…

Den čtvrtý – odvoz domů

Ráno se setkáváme v 9 hodin nad snídaní. Můžeme si nacpat břicha, protože dnes pojedeme na kole pouze na parkoviště za bránu kempu. Snídáme párky, vajíčka, polévku a pivo. Po snídani se jdeme vykoupat do laguny a po cestě se zastavujeme v herně. Házíme do beden poslední kováky a smějeme se tomu, protože být tu se svými dětmi, tak bychom jim pracky ulámaly jen při náznaku, že by chtěli do automatu hodit dvacetikorunu. Poté se jde na burčák. Bereme každý nějaký ten litřík i domů, abychom si z expedice rovnou přivezli nějaké ty plusové body, které již musíme začít sbírat na další výpravu.

Expedice: Řeka Svratka byla úžasná výprava s konečnou číslovkou 207 km. Byla bohatá na zážitky i na přírodu, proběhla bez komplikací a bez defektů a všechno vyšlo tak jak mělo. Patří bezesporu mezi moje TOP a vřele ji mohu doporučit. Toto všechno jsme nad burčákem důkladně zhodnotili a vyhodnotili. V poledne si pro nás přijel odvoz, naložili jsme kola a vyrazili k domovu…

Díky za přečtení a doufáme, že vás naše expedice motivovala k něčemu obdobnému.

Milda

Článek Expedice 2021: Řeka Svratka se nejdříve objevil na Fotři bez dozoru.

Naše první expedice!

Jak to všechno začalo

V době, kterou mohu nazvat předexpediční, jsme relativně hojně jezdili na kolech a mimo čtvrteční pivo, jsme se každou středu scházeli na společné vyjížďky. Světoběžník Honza přišel však jednoho dne s nápadem, podniknout nějakou vícedenní akci. Nějaký pořádný trip na kolech, abychom se nemuseli stále dokola motat kolem komína. Slovo dalo slovo a my si řekli: Proč ne? Jdeme do toho!

Nikdo z nás ale do té doby neměl zkušenost s vícedenní cyklistikou, nebo jízdou na těžko. O nějakém bikepackingu se v té době nedalo ani mluvit. Výbavu měl každý podle toho, co našel doma, případně co mu kdo půjčil. Což je dodnes do očí bijící. Nikomu se nechtělo investovat peníze do „jednoho“ výletu, takže proběhly jen nezbytné investice, většinou jen ve formě brašen a nosičů. Například já neměl ani vlastní spacák. Honza mi tak zapůjčil svůj tří sezónní, který byl tak velký, že se mi nevešel do mé jediné brašny, kterou jsem si byl pro tento výlet ochotný pořídit. Musel tedy navrch, zabalený v odpadkovém pytli. Nebyl jsem však jediný, kdo takto podcenil přípravu a výbavu a na následujících fotografiích uvidíte více.

Cesta byla naplánována jako 100% asfalt, takže výhodu měli ti, kdo měli k dispozici trekové kolo, nebo alespoň hardtaila. Já měl v tu dobu jediné kolo, což byl celoodpružený Jekyll, naprosto nevhodný pro takovou jízdu. Jediný nosič, který na toto kolo připadal v úvahu, byl nosič na sedlovku a jediné čeho jsem tím docílil bylo, že to nakonec odnesl tlumič.

Pro porovnání přikládám fotografie mojí výbavy tehdy a dnes:

Když jsme jeli svou první expedici, nikdo se dvakrát moc neobtěžoval nějakou dokumentací navštívených míst, nebo zaznamenáním zajímavých událostí. Všichni jsme se spíše soustředili na jízdu samotnou, která trvala 4 dny a ujeli jsme za tu dobu téměř 370 km. Nápad na archivaci materiálů a vzpomínek z našich expedic vznikl v mé hlavě teprve nedávno, až když se z našich expedic stal jeden z pravidelných kulturních milníků našeho současného žití. Z tohoto důvodu se zde, u této písemné vzpomínky, objeví prakticky jen neumětelské fotografie focené od boku a pár zážitků, které tak nějak utkvěly.

Dunajská, úsek Pasov – Vídeň

Ale abych se vrátil k cestě samotné. Dunajská cyklistická trasa patří k těm nejhezčím cyklistickým okruhům v Evropě. To vám řekne oficiální stránka Donauweg. „Nejhezčím“ je však relativní pojem a samozřejmě záleží, co od dané jízdy čekáte. Pravdou je, že moje představa o „nejhezčí“ cyklotrase vypadá dnes poněkud jinak. Například v tom, že se snažíme jezdit minimum asfaltu a maximum lesních nebo turistických cest, ideálně bloudit po polozapomenutých lesních stezkách.

Pro naprosté začátečníky, jako jsme v té době byli my, je však tato trasa ideální. Žádné kopce a neustále se pohybujete v těsné blízkosti velkých a malých měst, kde si můžete vyžádat nějakou pomoc v případě potřeby. Donauradweg, tedy Dunajská cyklostezka vede z města Donaueschingen v Německu až po hlavní město Maďarska Budapešť a měří kolem 1200 kilometrů. Nám náčelník zvolil její část, a to z německého Pasova do rakouské Vídně. Trasu není potřeba nijak zvlášť představovat, protože je to jedna z těch hodně komerčních a na oficiálních stránkách www.donau.com najdete všechny informace, včetně prospektu v češtině.

Již v prvopočátku této akce se přirozeným výběrem začaly vytvářet funkce jednotlivých členů, kteří se dobrovolně přihlásili k nezbytným úkolům. Trasa čerstvě nominovaným náčelníkem Honzou byla vymyšlena a zbývalo zajistit dopravu devíti lidí tam a zpět. Toho se ujal Tomáš. Od té doby je to náš dvorní logistik a vždy precizně pořeší dopravu, ať už autobusy, nebo civilními auty. Dále bylo potřeba vybrat nějakou tu zálohu na dopravu a toho se ujal Michal. Dodnes je z něho pokladník a tohoto postu se věrně zhostí i v situaci, kdy se sám dané expedice neúčastní. Jeho excelovou tabulku v duchu „má dáti / dal“, která zahrnuje i převodník měn v aktuálním kurzu, by mu záviděl leckterý účetní.

Tyto funkce si kluci ponechávají do dnes a díky jejich ochotě a času, který tomu věnují probíhají expedice vždy na dobré úrovni a vše šlape jako hodinky…

Den první – 17. května 2018

Pasov

Hned při první větě mám okno. Vůbec si nemohu vzpomenout, kdy jsme nasedali do autobusu. Vím ale, že kola jsme měli ve vozíku připravená již od předchozího dne, a že do autobusu jsme se těsnali ještě před rozbřeskem. Myslím, že nemohlo být víc jak 5 hodin ráno. Do Pasova jsme pak dorazili okolo 10h, což není úplně brzy. Na co si ale pamatuji dokonale je to, že jsme jeli malým mikrobusem a mě z jeho nepohodlí bolela prdel víc jak z kola. Provrtěl jsem se tehdy celých 300km jízdy a byl jsem šťastný jako blecha, když jsem mohl v Pasově konečně vylézt a protáhnout tělo. Respektive – byl jsem šťastný jen do okamžiku, než začalo pršet. A pršet začalo, ještě než jsme se seřadili ke společné fotce.

Fuck Highway King – autobusák Láďa nás opustil a my tak definitivně zůstali odkázáni sami na sebe. A na náčelníka a jeho papírovou mapu (ano, jeli jsme bez navigace). Zde u řeky Ilz začíná další z tradic, které jsme si uchovali i do dalších expedic. Začínáme do kopce a v dešti. Kopec je sice krátký, ale velmi prudký. Zatím co většina z nás lapá po dechu, Pavel vesele řídí jednou rukou a po telefonu řeší jakousi reklamaci, aniž by se zadýchal. Nechápu.

Modrá stezka s krásně zapamatovatelným názvem Standwanderweg von der Natur in die Kultur nás dovede až na vrchol kopce, kde leží pevnost Veste Oberhaus, s krásným výhledem na Pasov. Užíváme si výhled, baštíme řízek od mamky z domu a do pláštěnek se soukají i ti, kdo do teď doufali, že se jedná pouze o přeháňku.

Zde si dovolím drobné intermezzo. S Davidem a s Milanem jsme si vzpomněli, že jsme v této pevnosti již jednou byli. Už tomu bylo pár let, takže jsme si to uvědomili až v pevnosti samotné. V místním Jugendherberge jsme nocovali, když jsme se střední strojnickou školou byli na exkurzi ve výrobní továrně BMW, v nedalekém Dingolfingu a na druhý den jsme se měli přesunout do oceláren v Linci. Tehdy jsme se v podvečer samozřejmě dostali do centra Pasova a křoupli se v nějaké hospůdce. Pak jsme měli trošku lufta z toho, že nás v tom náš až puritánský třídní profesor, starý mládenec, řádně vykoupe. K našemu překvapení však dorazil se svým učitelským kolegou až po nás a v daleko horším stavu.

Stejnou cestou se vracíme dolů z vyhlídky a doprovází nás smrad spáleniny z našich laciných brzd. Mně se dokonce podaří pod tíhou kola brzdy uvařit a po zbytek cesty jedu s polovičním brzdným účinkem. Projíždíme Pasovem a déšť čím dál víc sílí. Čas nám také úplně nehraje do karet, takže podnikáme rychlý průzkum města, najíždíme na dálnici nazvanou Donauradweg a začínáme kopírovat směr veletoku s názvem Dunaj. Jedeme téměř bez zastávky, neb v dešti je lepší zůstat v tempu.

Cesta v dešti

Zastávku děláme až po 42 km ve vsi Schlögen a stejnojmenné hospůdce Gasthof Schlögen. Stejně se jmenuje i přilehlý kemp a nedivil bych se, kdyby se tak jmenoval i koloniál a řeznictví. Ach ta němčina a její jednotvárnost. Ačkoliv, asi nejsem v pozici, abych kritizoval. Moje němčina je přinejmenším bídná, někdy až ostudná.

Máme žízeň a hlad. Dáváme si pivo. Několik členů výpravy si objednává guláš a vrchní hledí tázavě i na mne. Nepřipraven na to, že budeme jíst, se mi v hlavě rojí myšlenky o tom, že mám plnou špajzku řízků. Mám jich tam fakt dost a v duchu je počítám. Nemám rád plýtvání a bojím se, že když si dám guláš, budu muset potom nějaký řízek vyhodit. To se mi příčí! Ale teplý guláš by po 40 km v dešti fakt bodl. Ok, dám si ho. Celou tu dobu, co se mi v hlavě honí tyto myšlenky, si s vrchním hledíme do očí.

Zrovna ve chvíli, kdy mě vrchní začíná považovat za hotentota a otáčí se k odchodu, zachraňuji situaci a volám na něj, že si ten guláš dám také. To už zase nečekal on a znovu se na mě dívá tázavě. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem nabyl dojmu, že z celé má německé věty, u které jsem si nebyl jistý téměř ničím, nerozumí právě onomu mezinárodnímu slovíčku „guláš“. Chtěl jsem toho nekňubu popostrčit, aby na mě nekoukal jak na primitiva a tak jsem mu zahláskoval „Ich möchte auch ein g-u-l-a-g-e.“ Čímž jsem se právě stal tím idiotem, za kterého mě měl už od začátku.

Kemp, který nám náčelník vytipoval leží až před Lincem. Cesta k němu je dlouhá, ale celou dobu jedem placku a držíme si slušný průměr. Po několikakilometrovém testu se nám potvrdilo, že nejoptimálnější rychlost pohybu je 22 – 24 km/h, kterou se vpředu jedoucí borci zavázali držet. Většinou se ale utrhnou a rychlost se navyšuje až ke třicítce. Jenže v této rychlosti jsme v počtu devíti lidí rozpliznutí asi na kilometru. To se pak blbě komunikuje a tak jsme my vzadu odsouzeni k tomu, že zastavujeme jen tehdy, kdy si tak usmyslí ti vpředu. Když už máme nohy rozmočené jak amíci ve vietnamské džungli, přestává konečně po 60km jízdy pršet. Zastavujeme a jdeme z radosti vykonat sendvič… Ne, tohle to, to ne.

Pokud někdo nezná, tak se jedná o takový fígl, že sundáte mokrou ponožku, nahradíte ji suchou, přes ní natáhnete igelitový pytlík a takto obalenou nohu vložíte do mokré boty. Noha zůstane v suchu a teplo z nohy zároveň suší botu. Za hodinku až dvě je suché vše.

Na 300m dlouhém mostě Donaubrücke Aschach ve městě Aschach an der Donau se zastavujeme v jeho půlce na společnou fotografii. Neb prostředí si to žádá. Když už je telefon umístěn ve stativu a běží odpočet pro automatickou závěrku, ozve se nám za zády ostré „Achtung! Achtung!“. Nějaký čtyřiceti kilový cyklosprinter se nás snaží rozehnat, protože mu nesjpíš hrubě narušujeme jeho egoistické honění průměru. Neuhýbáme, protože i každý pouhý jeden z nás, se svými 90 až 110 kg, tvoříme vůči tomuto vytrvalostnímu atletovi množstevní přesilu. Houžvička se však nevzdává a snaží se prosmýknout mezerou mezi námi a zábradlím mostu. To se mu však nedaří, brká řídítky o šprusli kovové zábrany a skládá se nám k nohám. Odpovědí na jeho smršť nadávek, kterým nerozumíme, je náš huronský smích, který mu zní v uších dodnes. Minimálně pokaždé, když přejíždí Donaubrücke Aschach. Po tom, co jsme se dosmáli, jsme se takřka jednomyslně shodli na tom, že za špagetkův pád je zodpovědný hlavně Michal a jeho autobus. Jediný kdo byl proti tomuto tvrzení byl a je Michal, a to i dnes po více jak pěti letech.

Příjezd do kempu

Naši dnešní cestu ukončujeme ve městě Ottensheim v kempu Camping Hofmühle. A to po krásných 96,5 km jízdy. Na tento krásný, malý, rodinný kemp vzpomínám dodnes jako jeden z nejpříjemnějších. Byl starý, ale čistý. Krásné na něm však bylo, že jeho středem protékal potok Rodl, který vytvářel krásné zátočiny. K dispozici bylo dokonce i ohniště s turbogrilem, takže jsme si mohli hezky po trampsku povečeřet buřty a klobásky.

Při stavění stanů Pavel zjišťuje, že jeho pytel na odpadky, v němž vězel spacák, se za jízdy prodřel o zadní kolo (ano, takto precizně jsme byli připraveni), a že si hrubým vzorkem zadního kola naháněl vodu přímo do spacáku. Naštěstí bylo relativně dost teplo, bylo i relativně dost rumu, takže Pavel bez problémů strávil noc v mokrém spacím pytli.

Po postavení stanů (a jednoho stanového hangáru pro tři lidi a tři kola) a nezbytné sprše, několik z nás usuzuje, že si ještě zasloužíme točené pivo. Klobásky tak musí ještě chvilku počkat. Já, Tom, Chlup (Pavel), Jindra, Michal a Honza přebíháme ulici a usedáme do místní stylové hospůdky. Objednáváme si točené pivo Baumgartner a po té štrece si vysloveně mlaskáme. Hovor se točí okolo průběhu celého dne, když v tom nám paní domu donese tác panáků. Říkáme jí, že jsme si nic neobjednali a ona, ukazujíc na postaršího pána u baru, že nás zve támhleten pán.

Jak jsme se následně dozvěděli, pán se jmenoval Albert a jeho nebožka žena byla Češka. Když od našeho stolu zaslechl češtinu, tak nám z dojetí objednal rundu. Posléze nám objednal druhou, kterou jsme se (spíš na oko) snažili odmítnout, ale Albert byl ve svém rozhodnutí pevný jako Helvétská víra. Vypili jsme tedy i druhou porci kořalek a chvíli přemýšleli nad tím, že když může rakouský důchodce poslat do placu jen tak z plezíru tucet drahých kořalek, že se asi má o něco lépe než důchodce český. Jako poděkování jsme mu chtěli pozvání oplatit, ale servírka nám nakázala, že mu můžeme objednat maximálně jeden vinný střik. Větu doprovodila gestem, ze kterého bylo jasně patrné, že Albert je místní ožbrunda a chlastá jako by měl duté nohy. Inu co, každá správná hospoda má podobnou figurku a my máme na Alberta milou vzpomínku.

Díky tomuto setkání jsme se za ostatními vrátili o něco déle než bylo v plánu a přesto, že byl květen, byla už tma. Ale hlad je hlad, tak se šlo se opékat. Teplo ohně bylo v chladném večeru krásně uspokojující. Seděli jsme, klábosili a u toho vypili ještě pár plechovek piva. A možná hlt rumu. Teprve po jedenácté hodině večerní se šlo do stanů. Nejvyšší čas, protože budíček je domluvený na šestou…

Den druhý – 18. května 2018

Linec

Ráno nás Tomáš budí panákem rumu, neboť je jeho narozeninový den. Nic člověka nepovzbudí tak, jako holina rumu na lačný žaludek. Snídáme z vlastních zásob, balíme a vyrážíme do Lince.

První balení doprovází chaos. Spousta lidí (já) zjišťuje, že doma poctivě zabalené věci se do brašen najednou jaksi nevejdou. A že stan je mokrý a nechce se mu schnout, čímž výrazně ztěžkl. Zkrátka samé komplikace. V dnešní době to již máme celkem v ruce, a tak se místo hromadného budíčku oznamuje hromadný odjezd. Já vím, že ráno potřebuji minimálně hodinu. Někteří to ale zvládají o dost rychleji. Podle toho si každý již stanovuje budíček sám. Kupodivu to celkem funguje.

Do Lince tedy dorážíme až v čase 9:30 a jsme tam jak pěst na oko. Ačkoliv Rakušané jsou neuvěřitelně tolerantní k cyklistům a mají vše pro cyklisty krásně uzpůsobené, úplně jsme cítili, jak jim se svými devíti autobusy překážíme. Proto se ve městě moc nezdržujeme, pouze se stavujeme na kávu a utíkáme zpět na stezku podél vody, kde nikomu překážet nebudeme.

Mauthausen

Zhruba 20 kilometrů od Lince máme v plánu první, a to exkurzní zastávku. Dříve než se dostaneme přímo do městečka Mauthausen, zastavujeme se v místě, které tento kraj a samotné jméno vsi tak neblaze proslavilo. Jedná se o koncentrační tábor. Tábor likvidační. Mauthausen „byl určen k internaci a fyzické likvidaci politických odpůrců nacistického režimu, jakož i kriminálních a asociálních osob„.

Prohlídku koncentračního tábora jsme si prošli v podstatě každý sám a beze slov. Když se ocitnete na takovém místě, tak teprve v tu chvíli si uvědomíte tíhu této smutné historie. Původně jsem se zde, na rádoby veselém blogu, nechtěl o této návštěvě nějak zásadně zmiňovat, ale tato historie se nesmí zapomínat. Zejména v dnešní době je potřeba si připomínat to, co je schopný člověk způsobit člověku druhému a stále dokola před tím varovat.

Po návštěvě koncentračního tábora nám dlouho trvalo, než se nám vrátila do tváře barva a na rty úsměv. Museli jsme si dokonce v místní restauraci dopomoct pivem Stiegl. Když jsme se srovnali, vyrazili jsme okolo druhé hodiny odpolední zpět k cyklodálnici a řece Dunaj. Nebýt toho, že Milanovi vlétla za jízdy do volných šortek vosa, nebylo by pro tento den již o čem psát. Na pomoc se mu vydal Pavel, který konstatoval, že „tohle nemá na funkci vliv“ a můžeme tedy pokračovat.

Donau Camping Grein

Do kempu přijíždíme po 18 hodině a skóre pro dnešní den ukazuje necelých 85km. Když nad tím tak přemýšlím s odstupem mnoha dalších expedic, tak při Dunajské jsme opravdu jeli a ještě to mělo dost společného s cyklistikou. Dnes už jezdíme trochu jiný styl, který je více zaměřený na zábavu, turistiku a přírodu. Tento kemp mi nijak výrazně neutkvěl, ale pamatuji si, že jsem zde již cítil únavu. Nebyli jsme zvyklí jezdit takovéto (i když výškově nenáročné) délky. Nohy občas dřevěněly a brněl zadek. Možná jsem nebyl jediný, protože po večeři a dvou točených pivech, jsme se sesedli v kempu u místní kempingové lavičky, vypili plechovkové pivo nebo dvě a začali jsme se trousit do stanů. Žádný velký mejdan se nekonal…

Den třetí – 19. května 2018

Ráno pod zámkem Greinburg

Ráno třetího dne, je krizové. Minimálně pro mě. Odjezd byl stanovený na 8:00 ranní, ale v 7:59 všem ještě stojí stany. Mám alespoň čas posnídat. Ale pindám. A pindám hlasitě, protože se mi tato prodleva nelíbí, neboť ji šlo využít daleko lépe. Všichni ze mě mají prdel, tak uraženě snídám Inländerák, čímž tiše protestuji. Ke společné fotografii se řadíme s téměř hodinovým zpožděním.

Krajina se mění, Dunaj je čím dál širší a stezka se mění z obyčejné dálnice na dálnici víceproudou a navíc obousměrnou. Okolo vody se začínají zvedat kopečky a my se kocháme krajinou, která začíná být podle mého gusta. Na chvilku se zastavujeme teprve až ve městě Ybbs na malé občerstvení (nejspíš pivo).

Wachau

Z Ybbsu vyjíždíme podél pravého břehu Dunaje až do Melku, kde se přemosťujeme na druhý břeh, a hlavně se ocitáme na hranici unikátního údolí Wachau. Tato krásná krajina končí až u Kremže, takže nás čeká necelých 40km tímto údolím. V rámci celé expedice je toto místo tím nejvděčnějším a cyklistovu oku nejvíce lahodícím. Stezka doplněná panoramou kopců se line jen metr nebo dva od břehu řeky a nejde popsat slovy.

Náčelník nám krásně okořenil cestu tím, že jsme se ve Weißenkirchen nalodili na přívoz a nechali se převézt přes Dunaj na druhý břeh. Ačkoliv se jednalo o nějakých 250 m, byl to krásný zážitek. Po vylodění jsme měli už jen jediný cíl a to byl kemp, ve kterém dnes strávíme noc. Cestou k němu jsme pak ještě museli řešit jeden defekt s netradiční příčinou. Jednalo se o píchnutí předního kola Filipova stroje skořápkou z mušle.

Kemp ÖAMTC Donaupark Camping

Na hranici údolí Wachau a kraji Kremže je vytypovaný náš třetí nocleh. Nejedná se o nějakou přírodní hitparádu, kemp je příměstský a postrádá onoho lesního ducha, kterého bych v kempu čekal. Nicméně je zde čisto (jak už je v Rakousku zvykem), je zde okénko s točeným pivem a zahradní sety k posezení. Víc ani nepotřebujeme.

Těsně před kempem se stavujeme v obchodě pro večeři. Všichni kupují nějakou rychlou klasiku, aby se nažrali a nemuseli se u toho moc nadřít. Pavel s Filipem však objevuji jednorázový gril a steaky. Neodolávají a strkají ho do vozíku. Filip ho následně pod dresem převáží až do kempu. No a nechybí samozřejmě ani XXL balení plechovkového piva. To je vždy základ na večer a dokáže v nouzi nejvyšší nahradit i jídlo. Do kempu vjíždíme za stavu 93 km.

V půl sedmé večer máme již postavené stany a zuřivě se vrháme po točeném pivu a po obsahu igelitek ze špáru. Filip s Pavlem vedle svého stanu uvádějí do chodu svůj jednorázový gril. Do toho se rychle zatahuje obloha a zvedá se vítr. Když jdu k okénku objednat další metr piv, pán za okénkem si všímá kouře z grilu a já dostávám strašný pojeb v němčině.

Pán německy huláká něco o tom, že se v kempu nesmí rozdělávat oheň, a ať to okamžitě uhasíme. Dost mi vadí už to, že žeru jen housku se suchým salámem, kdežto oni si budou žrát steak, a ještě abych za ně dostal vylágoš? Tak to ne. Koukám na pána stylem jakože proč mi to říká a dělám, že ty dva neznám. Beru si svůj metr piv, platím nekřesťanskou sumu v Eurech a odcházím spokojený k zahradnímu setu. Dědek dál huláká na kluky, aby to uhasili, já čekám co se bude dít a přemýšlím, kde budeme spát až nás dědek vyhodí. Zvedá se vítr a začíná hřmět. Dědek ječí a klukům vítr bere žhavé z grilu a žene jim ho na stan. V tu samou chvíli zasahuje příroda a spouští se liják. Dědek přestává ječet, protože gril je do minuty uhašený, stan – i všechny okolní stany – je ušetřen náhodnému vzplanutí a celkově se situace uklidnila. Jsem skálopevně přesvědčený, že kluci žrali to maso syrové, ale nikdy to nepřiznali. V tu chvíli jsem byl rád za svou housku se salámem.

Liják se mění v kroupy a mi mizíme pod jedinou pevnou střechu, která je vedle výdejního okénka. Sledujeme čí stan odletí jako první a soukáme do sebe zbytky večeře. Pavel sedí poblíž hlavní cesty v kempu a každému kdo jde okolo strká pod nos lahev s kořalkou s dotazem „Schnaps?“ Všichni jen stydlivě prochází okolo a s díkem odmítají, a to i ti, kdo by si evidentně dali. Toto tabu prolomí až nějaký anglicky hovořící pán, který jde okolo se svou korpulentní manželkou. Zastavuje se a při otázce „Schnaps?“ se ujímá lahve. Neupíjí, ale zběsile hltá lok za lokem a decku za deckou. Hltá dokud mu lahev jeho milá neurazí od huby. Pár odchází ze láteření ženy, nicméně muž je poprvé za jejich dovolenou konečně šťastný. Myslím, že jim Pavel dovolenou trochu zničil a kdo ví jestli se po návratu domů nerozvedli. Ještě, že kořalky je dost. Chlapík se fakt nešetřil.

S námi sedí pod střechou ještě jeden pán. Mlčky, ale s úžasem a s úsměv na rtech nás sleduje. Už jsme ho zmerčili, přijel také na těžko, ale sám. Pavel se s flaškou samozřejmě vrhá i k němu, ale pán pantomimicky odmítá a ukazuje u toho na svou decentní sklenku bílého vína. Pavel s ním zkouší komunikovat anglicky, což umí dobře. Pán ale pokračuje v pantomimě, neboť je to Francouz a mluví pouze francouzsky. Tato jazyková bariéra však Pavlovi nebrání v tom, aby s Bernardem, jak se pán jmenoval, strávil v zaujatém hovoru celý večer. Rozhovor složený z angličtiny, češtiny, němčiny a francouzštiny, dále rukou, nohou a Googlem vyhledaných obrázků nebere konce.

Namátkou si vzpomínám na to, jak Pavel vygůglil obrázek nějaké hnusené ropuchy, ukázal ho Bernardovi a naznačujíc vkládání sousta do úst se ho česky zeptal: „Tohle vy fakt ve Francii normálně žerete?“ Načež si Bernard hladil břicho, rukou ukazoval gesto „OK“ a odpověděl něco jako „Oui, de la délicatesse.“ Krásná mezinárodní diskuse…

Den čtvrtý- 20. května 2018

Ráno posledního dne

Ráno je vidět, že únava se již podepisuje na všech, a to nás čeká dnes cesta až do Vídně, kde máme sjednaný odvoz. Dle plánů bychom se zase měli pohybovat někde mezi 90 a 100 km. Nicméně i tak, panuje dobrá nálada, hlavně pak ve chvílí kdy opravujeme ve třech jedno kolo. Respektive píchlé Filipovo kolo jsme opravili již včera, ale v bojových podmínkách nenaskočil plášť do ráfku úplně hladce a kolo se vlnilo. To Filipa při jízdě iritovalo, tudíž jsme se rozhodli ho vlnění zbavit. Povedlo se, i když to vypadalo všelijak.

Kremže

Jelikož kemp leží prakticky na okraji Kremže, tak naše další kroky vedly do jejího krásného centra. Káva a chvíle relaxace, než se vydáme na bolestivou nonstop cestu do Vídně.

Tulln an der Donau

Na oběd se zastavujeme v dalším krásném městě, které nese jméno Tulln an der Donau. Bylo založeno Kelty a také obýváno Římany. Naším cílem zda však není hradiště Comagena s hradem a římskou architekturou, ani honosná románská trojlodní bazilika sv. Štěpána se zbarokizovaným interiérem. Náš cíl je podstatně prostší a je jím Schnitzel restaurant, nebo také Schnitzelhouse. Řízky na desítky způsobů. Od hromad malých až po jednotlivé, zato velikosti sloního ucha. Naprosto nutná zastávka pro všechny milovníky řízků, nebo žrádla všeobecně, což my jsme. Následoval trávící odpočinek ve středu místního náměstí.

Zde si nedopustím trochu té jedovatosti. Když dnes přijedete do jakéhokoliv města v Čechách, tak vás na náměstí uvítají v podstatě už jen vietnamské minimarkety a turecké kebaby. Když jsme seděli na krásném Tullnském náměstí, tak krom všech těch krás mi utkvělo mimo jiné to, že jsem tam viděl jen samé drobné obchůdky a všechny hezky soukromé. Tuhle zelenina, tuhle pekařství, opodál řezník se svým krámkem. Vedle několik malých butiků s oblečením, obuvnictví, obchod s elektronikou… Rakušan chodí nakupovat k Rakušanovi a točí si peníze hezky mezi sebou. To nám u nás už asi trochu uteklo.

Vídeň

Následný dojezd do Vídně pro mne byl už zcela trýznivý. Ne jenom, že už jsem toho měl opravdu plné vinty, ale také výrazně zhoustl provoz. Do teď jsme se musel uhýbat jen jiným cyklistům. Většinou vytrvalcům zalehnutých v silničních kolech, nebo důchodcům kochajících se z elektrokol. Jak se však blížilo hlavní město, přibývalo pěších procházkářů, bruslařů na kolečkových bruslích a děcek na prknech. Na hranici města se už jelo krokem, neb každou chvíli hrozila kolize. Když se proti nám vyloupl chlap oblečený pouze do batohu, který měl samozřejmě na zádech, už mě to ani nepřekvapilo. Navíc byla neděle odpoledne, hodně přes dvacet stupňů a břehy Dunaje tak byly obležené snad půlkou obyvatel Vídně.

Bylo mi v tu chvíli Vídeňáků skoro líto a zastesklo se mi po mé chatě na samotě u lesa. Když jsme dorazili na místo, kde na nás čekal autobus, byl jsem plný smíšených pocitů. Těšil jsem se sice domů, ale také jsem už někde uvnitř cítil jak jsem šťastný, a že vícedenní cyklistika bude něco, co nás hned tak nepustí. A zatím nás to nepustilo…

Jedeme domů

Do cíle, jímž je parkoviště u kempu Camping Wien Neue Donau, dojíždíme v 18 hodin. Dáváme si pití v místním bufetu a čekáme na autobus. Jaké je naše překvapení, když několik minut po nás dorazí na stejné místo i náš nejoblíbenější Francouz Bernard. Pavel se s ním vítá jak s letitým kamarádem a i v jeho očích je vidět radost. Zatím co naše cesta tu končí, ta Bernardova pokračuje. Jede Dunajskou sakumprásk celou. Od začátku až do konce, tedy celých 1200 km. A nejen to. Pokud jsme ho dobře pochopili (a já věřím, že ano), má namířeno podél Dunaje až k jeho ústí, tedy až k Černému moři, To je celková cesta v délce 2500 km. To je neuvěřitelné a já doufám, že To Bernard zmáknul. Klobouk dolů. S naší finálkou 370 km si teď připadáme všichni dost trapně.

Autobusák Láďa se pro nás nečekaně otočil velkým zájezdovým autobusem, což pro nás bylo velice milé překvapení. Čeká nás pohodlná cesta domů a navíc jsme ve dveřích každý vyfasovali vychlazenou plechovkovou Plzeň. Do postelí jsme se dostali až těsně před půlnocí.

PS: Při noční jízdě autobusem jsem byl tak rozjančený, že se mi nedařilo usnout. V rychlosti tak vzniká krátké video vytvořené v mobilu, na které se můžete podívat níže. Pokud jste byli natolik odolní, že jste dočetli až sem, tak ty 4 minuty tomuto videu ještě věnujte, neb tam jsou i pohyblivé obrázky.

Článek Expedice 2018: Rakousko – Dunajská se nejdříve objevil na Fotři bez dozoru.

Ohlédnutí se za cykloexpedicí

V roce 2022 jsme s naší partou pseudocyklistů navštívili Jižní Rakousko. Konkrétně spolkovou zemi Korutany. Byla to právě tato expedice, která mi vnukla myšlenku, že bychom naše cesty mohli zvěčnit formou jakéhosi psaného deníku, u kterého si po letech sedneme a připomeneme si zážitky. Všichni byli tímto nápadem nadšeni, ale nikdo nechtěl deník psát. Já sám si nepřipadal dostatečně erudovaný na to, abych se takového úkolu zhostil a na mém písemném projevu vidíte proč. Výsledkem tedy bylo, že deník bohužel nevznikl. Celou zimu 22/23 mi to ale nedalo spát. Nakonec jsem se kousl a o necelý rok později, kdy jsme jeli další expedice, jsem sepsal cestopis Expedice 2023: Řeka Doubrava a o další tři měsíce později Expedice 2023: Řeka Jihlava. Někdo by sice mohl namítnout, že to vypadá jako bych snědl písmenkovou polévku a následně ji vykakal na papír, ale v našem spolku analfabetů, kde se pod pojmem literatura rozumí pouze komiksy nebo Svět motorů, sklidily oba cestopisy překvapivě poměrně slušný úspěch. Respektive mi nikdo nenadal do pitomců nebo lúzrů, ani mi jinak nepohanil článek či sebevědomí. Pozitivní reakce přišly dokonce i od lidí nezúčastněných (možná, že jen ze slušnosti). To mi dodalo odvahu a bude-li čas, budou i cestopisné záznamy našich strastí.

Abych se však vrátil k původní myšlence. Absence písemného záznamu Expedice Korutany mne sžírala až donedávna. Skoro mi až nedala spát, Rozhodl jsem se tedy o sepsání jakéhosi ohlédnutí za tímto pětidenním výletem. Možná nepostihnu všechno, protože nyní s odstupem 14ti měsíců si pamatuji opravdu jen střípky, ale něco málo mi v šedé kůře mozkové přece jenom ještě zůstalo.

Plán Expedice

Plánovačem tras je u nás hlavně náčelník Honza. Ale jelikož jsem zvídavý člověk, chtěl jsem si něco také zkusit naplánovat a trochu jsem mu zafušoval do jeho řemesla. Jelikož nám už po několikáté nedopadla Expedice Gerlos (metr sněhu, covid a podobné hříčky přírody), kterou má Honza schovanou v rukávu, zvolil jsme sice také Rakousko, ale jeho jižní část. Na rozdíl od mrazivé Expedice Gerlos, začínající na vrcholcích Alp a vedoucí nás například i do ledovcové jeskyně, nám v Korutanech nehrozí, že nám z kraje září, v den příjezdu napadne půl metru sněhu. Druhá výhoda byla, že se v Korutanech jedná o okruh, takže se můžeme dopravit vlastními vozidly a nemusíme řešit drahou autobusovou dopravu tam a zpět.

Využil jsem dostatku času na přípravu a nabídky oficiálního Rakouského turistického průvodce a nechal si zaslat podklady pro dálkovou cyklotrasu s názvem Velký jezerní korutanský okruh. Tento profláknutý, komerční – ale přesto nádherný okruh má délku 350km a průvodce uvádí, že trasa se nechá ujet za 4 – 9 dní. Zde záleží na tom, zda chcete jet nalehko, dupat jak magor a spát v penzionech, nebo si jet pijánko, pěkně na těžko se stany a vidět něco z krás tohoto kraje. Aby nám naše kudlanky doma neukousnuly hlavy, máme zatím limit max. 5 dní. Takže jsem usedl k mapě a začal trasu na mapě fragmentovat na 5 elementů. Za chvíli se mi již rýsoval krásný kompromis. Pojedeme na těžko, budeme dupat jak magoři a k tomu všemu budeme doufat, že stihneme vidět něco z krás Korutan. Na těžko v našem případě znamená – stany, spacáky, vidličky na opékání buřtů a kořalka ve skle.

Trasu jsem rozdělil do následující kilometráže a přikládám i odkazy na mapy:

1. den: 77 km – Zobrazit v Mapách.cz
2. den: 77 km – Zobrazit v Mapách.cz
3. den: 81 km – Zobrazit v Mapách.cz
4. den: 66 km – Zobrazit v Mapách.cz
5. den: 57 km – Zobrazit v Mapách.cz
6. Zobrazit v Mapách.cz kompletní trasu

Tento plán, jsem odprezentoval v našem klubu gentlemanů při jedné z doutníkových seancí. Pro jistotu až po druhé nebo třetí whiskey. Osazenstvo bylo poddajné, návrh byl odsouhlasený, termín zvolený na 8. až 13 září 2022 a nic nám tedy nestálo v plánování cesty. Účast přislíbilo (a dodrželo) těchto 7 kusů expedičníků:

1. ETAPA – Z Villachu do Millstattu

Než jsme mohli nasednout na kola, bylo nutné dostat se do 590km vzdáleného Villachu. Abychom ušetřili čas, rozhodli jsme se pár hodin prospat a o půlnoci naskákat do aut a vyrazit. S nějakou tou zastávkou bychom měli být v 7h ráno na odstavném parkovišti ve Villachu. Okolo osmé bychom pak měli být připraveni k prvnímu šlápnutí do pedálů.

Během noční cesty v autě jsme se snažili zprvu ještě na chvíli usnout, ale toto snažení bylo zcela zbytečné. Já jsem v telefonu ladil první den trasy (neb jsem trpěl pocitem, že jsme trasu dostatečně nevyšperkoval, a že stále nejsem dostatečně připravený), náčelník Honza se celou cestu cpal žrádlem (ostatně jako vždycky), Tomáš řídil a Michal se nás pomocí Google překladače snažil naučit několik nezbytných německých frází, které by se nám mohli v Rakousku hodit, pakliže se dostaneme do úzkých. Zde jsem si některé uchoval pro pozdější dohledání:

Co se dělo v druhém vozidle, kde jel Milan, David a Filip, to netuším. Cesta proběhla bez zásadních problémů a náš odhad tak vyšel celkem přesně. Okolo půl osmé ráno – devátého zářijového dne roku dvaadvacátého – jsme již byli na místě, vyndávali kola z aut a zdobili je brašnami.

Trasa pro první den, byla naplánovaná a nahraná v telefonu coby navigace. Pro dnešní den nám v plánu vyšla relativně snazší cesta, neb po 7 hodinách v sedadle auta, nejsme v osm hodin ráno úplně čilí.

Délka 68 km je pro první den zcela dostatečná a převýšení je také optimální. Nasedáme na kola a proplétáme se Villachem na jeho východní stranu. Zde poblíž nápadně červeného mostu Friendensbrücke, který spojuje oba břehy řeky Drávy, zastavujeme na turistickém rozcestníku. V tomto rozcestníku je plánovaný oficiální start našeho počínání a tento start je nutno pokřtít. Rakouské zákony jsou v tomto ohledu benevolentnější než ty české, takže nemusíme nic zastírat.

A jak je již zvykem, začíná pršet. Hodně a na dlouho. Hned po prvních kilometrech zjišťuji, jaká úskalí s sebou přináší post náčelníka, který jsem si, jakožto plánovač trasy, pro tentokrát z části uzmul. Po prvních šesti kilometrech, kdy jsme na sebe museli navléct všemožné nepromoky a neoprenové návleky, začínají padat návrhy na zkrácení trasy, neb výhled počasí se výrazně zhoršil. Jediné zkrácení, které připadá na této dnešní trase v úvahu je, že vynecháme objezd hned prvního jezera Ossiacher See.

To mi přijde jako velká škoda, tudíž se tvářím, že o nějakém zkrácení zauvažuji, ale velím k prozatímnímu pokračování po plánované trase. Vzhledem k tomu, že jsem si zcela jistý tím, že si předloženou mapu trasy nikdo předem podrobně nenastudoval, jsem jediný, kdo ví, že pokud trasu nezkrátím nyní, posléze již zkrátit nepůjde.

Uklidňuji však skupinu tím, že po cestě je hromada hospůdek, kde se v případě nejvyšší nouze můžeme schovat. Jenže chyba lávky (nebo chyba v plánování). Krize nastává velmi brzy a já zjišťuji, že okolo jezera je sice skutečně mnoho restaurací a stylových hospůdek, ale jejich otevírací doba je velmi flexibilní. To znamená, že se řídí podivným pravidlem, že když prší, tak je málo hostů, tudíž netřeba otvírat. S tím jsem nepočítal a jsem za to samozřejmě ihned pranýřován. Dokonce jsem zaslechl skrytý anonymní výkřik pozměněným hlasem, že jako náčelník stojím za hovno, a to jsme vlastně ještě pořádně nevyjeli.

Jedeme v dešti, který je chvílemi opravdu hustý. Shora prší, ze spodu stříká voda od plášťů a zboku nás sprchují okolo projíždějící auta. Brzy jsme durch. Jezero je zahalené v deštivé mlze a vidět není zhola nic. Snad jen pár vrcholků kopců na druhé straně jezera. Možná jsou to ale jen kapky na mých brýlích. Nezbývá, než být chlap a jet.

První restaurace, která byla k naší ohromné radosti otevřená, se nacházela v místě, kam jsme se dostali až po objetí celého jezera. Za vesničkou Treffen am Ossiacher See. Po necelých 3 hodinách a necelých 40km jízdy v dešti a chladnu. Tehdy jsem to říct nemohl, ale dnes již mohu. Kdybych býval vyslyšel zoufalé volání skupiny hned při výjezdu a vynechali bychom cestu okolo jezera, dorazili bychom k této hospodě po 6 km a 20 minutách jízdy. Ony tři hodiny vytrvalého deště jsme pak mohli prosedět v této hospodě. V suchu a teple. To je zajisté pravda. Nutno však dodat, že bychom po třech hodinách v hospodě mohli těžko pokračovat k našemu cíli. Zachovali jsme se tedy jako praví expedičníci a máme do duší vyrytý nový deštivý šrám, na který se jen tak nezapomíná.

Hospůdka se jmenovala Gegentalerhof Juliána Kramera. Byla krásná a útulná, hlavně v ní bylo teplo a myslím, že se nenašel nikdo, kdo by pohrdl teplou polévkou s dvěma obřími rakouskými knedlíky a celestinskými nudlemi. Villacher byl pak pouhou samozřejmostí.

Při odchodu z restaurace zjišťujeme, že vydatný déšť zmírnil na pouhé mžení. Což je dobře, protože se naskýtá možnost trochu proschnout. Navíc se zahřejeme, protože nás čeká stoupání k jezerům Afritzer See a Brennsee, směrem na město Radenthein.

Cestou projíždíme vesnicí Innere Einöde, kde se před pár týdny prohnala záplavová vlna vody a bahna a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Včetně silnice samotné. Na fotkách níže je na domech vidět, kam až sahala voda.

Oblast je uzavřená a hledíme na značku „Zákaz vjezdu“. Luštím mapu a zjišťuji, že objížďka je dost na prd i kdybychom jeli autem. Jsme v údolí, okolo nás jsou hory s nadmořskou výškou přes 1900m a objízdná trasa je dobrých 20km, O převýšení ani nemluvím. Rozhodujeme se tedy, že nebudeme dbát zákazu, že jistě platí jen pro auta a pojedeme dál. Uvidíme, co nás bude čekat za zatáčkou.

Za zatáčkou nás nečeká nic jiného, než auto Österreichische Polizei a policisté vyráží přímo k nám. Něco na nás hovoří a já marně listuji ve frázích, které nám poslal Michal při cestě sem. Uvědomuji si, že použití jakékoliv fráze od Michala situaci pouze zhorší, proto mlčím. Nakonec jsme vyrozuměli to, že policistům vadilo hlavně to, že se pohybujeme po chodníku, na kterém jsme se zmateně ocitli při řešení této zapeklité situace. Když jsme sjeli zpět na silnici, nechali nás být a odjeli.

Dostáváme se za uzavřenou oblast. Na kraji Radenthainu míříme do hospůdky Wacker, kde usedáme k pozdnímu obědu, neboť už je skoro 15 hodin a opět se snažíme trochu ohřát a osušit, neb už zase prší.

Když jsme nasyceni, zjišťujeme, že počasí se opět umoudřuje (konečně!) a my tak můžeme pokračovat v jízdě bez pláštěnek. K západnímu břehu Millstätter See, kde budeme nocovat, je to něco málo přes 20km. Díky těmto dvěma pozitivním vlivům se nám výrazně zlepšuje nálada. Neprší a času je více než dost. Moje radost je však předčasná, protože mi v Döbriachu práská nipl u jedné ze špic v zadním kole. Drát se tak vesele potlouká v zadní stavbě, dělá kravál a ze zadního kola mám osmičku. Chce se mi plakat. Kluci navrhují, že dojedeme do kempu a tam to dáme „nějak“ do kupy.

Tato představa se mi moc nezamlouvá. Následující den se budeme pohybovat převážně mimo civilizaci a já bych raději uvítal trochu více jistoty. Tahám z kapsy telefon a hledám, zda není po cestě ještě nějaký servis. A k mojí velké radosti je servis přímo v Millstattu, asi 7 km před námi.

Osmičkovitým vlnivým pohybem vedu výpravu až na náměstí tohoto krásného městečka a za pomoci základního vzdělání, gest, pantomimy a rad kamarádů, vysvětluji servisákovi svůj problém, s nímž potřebuji operativně vypomoci. Zkrátka jsem ukázal na vytržený nipl, česky mu řekl, že drát je v hajzlu a se zoufale tázavým výrazem jsem poklepal na hodinky. Servisák byl dostatečně chápavý a odpověděl: „Sie haben es in einer Stunde repariert.“

Předal jsem tedy kamarádům souřadnice na druhý z vytypovaný kempů v Seebodenu (první byl zde v Millstattu, ale je čas se ještě o chlup posunout, tak proč si něco nenadjet) a poslal celou skupinu napřed, ať zajistí a zaplatí kemp a postaví si stany. Sám jsem pak odstrojil kolo od všeho, co na něm bylo navěšeno, přenechal ho jeho vlastnímu osudu a odebral se do protilehlé kavárničky na espreso a cigaretku.

Po hodinovém čekání jsem se vrátil pro kolo. Vše bylo opravené a já se slzou v oku uhradil servisákovi sumu, za kterou bych v Čechách pořídil celý nový výplet. Plačíc jsem se jal věšet všechny brašny zpět na rám kola, abych je za 20 minut zase sundával v kempu.

Když se mi podařilo v kempu najít kumpány z mokré čtvrti, zjistil jsem, že katastrofy si nevybírají jen moji osobu, ale že si jedna pěkná smlsla i na Milanovi. Tomu během celodenní jízdy v dešti prosákla brašna a spacák měl mokrý jak utěrku po nedělním obědě. Vydal se tedy hledat nějaký „cimrfraj“, ale vrátil se s nepořízenou, neb pokoj byl předražený jak popcorn v kině. Nakonec se společnými silami daly do kupy různé kusy výbavy, ve kterých byl Milan ochotný přespat ve svém microstanu, aniž by potřeboval prodojený spacák.