Expedice 2023: Řeka Doubrava

Konečně jedeme!

S měsícem červnem konečně přichází to, co celou zimu plánujeme, když se scházíme každý čtvrtek nad pivem. Jde o vícedenní cyklovýlet, trip, bikepacking – v našem případě se uchytil název CYKLOEXPEDICE. Jsme si všichni plně vědomi toho, že výraz „expedice“ je pro naše vícedenní dálkové cyklovýlety poněkud přidrzlé označení, a proto náčelník vždy do plánové trasy zasadí prvek, který by se dal označit za vysoce náročný. S přimhouřeným okem za expediční. A letos se mu to obzvláště povedlo, neboť nebylo třeba přimhuřovat ani jediné ze čtrnácti očí, které tento výlet spatřily. Můj krátký úvod bych shrnul nejlépe asi slovy Tomáše: 

„Vždycky když nemůžu jet na expedici, tak mě mrzí, že jsem nemohl jet. A pak když konečně jedu, tak mě mrzí, že jsem s vámi jel.“

Jarní expedice mají charakter čistě tréninkový. Jsou většinou třídenní a vedou, nebo alespoň startují, tak nějak „za komínem“. Za cíl mají mimo zanechání spousty nesmazatelných zážitků i jednu dost zásadní věc – uvědomit si, že pokud chceme jet na hlavní 4 až 5denní expedici na konci léta, je potřeba začít se sebou něco dělat. Třeba shodit deset kilo, které jsme si přes zimu poctivě vyžrali. 

Letošní jarní sezona, bohužel nikomu z nás nepřála (zejména co do počasí) a většina z nás měla v den startu expedice naježděno pouze něco okolo 100 km. A to nemluvím o jedincích, kteří se nepřehoupli přes dvouciferné číslo. Já osobně jsem měl najeto téměř 500 km a sám sebe jsem dokázal vnitřně přesvědčit, že to bude stačit k tomu, abych nebyl nejhorší a tuto potupu a ztrátu sebeúcty si ponese nějaký jiný chudák.

Náčelník expedice a hlavní plánovač tras v jedné osobě – Honza – je moudrý člověk a když viděl, v jak zbídačeném stavu se po zimě nacházíme, prozíravě předložil jednu z (na první pohled) jednoduchých tras. A to řeku Doubravu. Dle zvyklosti standardně od pramene k soutoku. Takže z kopce. Bohužel netušil, že svým blahosklonným vstřícným krokem k našim zřejmým nedostatkům v přípravě, se postavil sám proti sobě. Skoro by se dalo říct lidově, že si nadělal do vlastního hnízda. Když někteří spoluexpedičnící spatřili plánovanou trasu s kilometráží 120 km a s profilem trati, který připomíná flowtrail, navíc rozloženou do tří dnů, zahodili i poslední zbytky sebereflexe a vykašlali se už zcela na vše, co by jen vzdáleně připomínalo nějakou přípravu. Inu, každý svého štěstí strůjcem 😉

Den 1. – Cesta k prameni Doubravy

Sraz byl naplánovaný na pátek 9. června v 17h od Ety a Dagmar Honsová na Českém Rozhlase právě varuje před bouřkami a nárazovými lijáky. Sahám pro telefon, hledím na radar a v duchu si pochvaluji, jak ČHMÚ tentokrát zcela bezchybně vychází jejich předpověď. Čeká nás Mordor po celou cestu našeho dnešního snažení.

Přesně v pět se nejenom scházíme (překvapivě všech potvrzených 7 členů ze zhruba 10 možných) v místě srazu, ale navíc také začínají padat první kapky. Hledíme na hutný černý mrak, který se k nám blíží a loučíme se s myšlenkou, že bychom také jednou mohli vyrážet jinak než v dešti a taháme z brašen nepromoky. Ještě jsme neujeli ani metr a už vidíme první rezervy ve výbavě jednotlivých expedičníků. Nemluvě o tom, že mé ucho zaslechlo první nespokojené mumlání. Bohužel se mi nepodařilo identifikovat zmíněného kverulanta, tak to přecházím mlčením. Všichni se oblékají, jen náčelník do sebe sune celý makovec, aniž by se zdržoval žvýkáním. Heslo dne: raději durch, než hladový! Naštěstí i on stihl převlékání. A to jen taktak… Dešťové kapky se mění v poctivý „zalejvák“. Musíme vyrazit, od teď už to bude jen horší. 

    Cestu začínáme do kopce, protože jinak by nás to ani nebavilo… Vzájemně se ujišťujeme tím, že to je naštěstí vlastně jediný kopec, který budeme zdolávat v tomto libovém floučku. Půlka expedice je klidnější, druhá půlka ví, že to je blbost (protože jsme ve Žďárských vrších) a jeden člen začíná nápadně zaostávat za pelotonem. Jsme nad Hlinskem a k dešti se přidává čerstvý protivítr – dělám si poznámku, že musím opravdu napsat kladnou recenzi ČHMÚ a jejich aplikaci Klara. Déšť, narozdíl od slunečna, předpovídá na chlup! 

Asi po pěti kilometrech je jedno kdo zvolil jaký nepromok, protože voda si cestu vždycky najde. Pokud to má pramínek vody někde do kopce, pomůže mu vítr a směle ho vytlačí všude tam, kde o vodu nestojíte. Naštěstí je dnes v plánu pouhých 22 km k Velkému Dářku, kde máme zamluvené prvotřídní soc-chatky. Stany pro tentokrát necháváme doma (a už teď jsme za to rádi). Z důvodu počasí vynecháváme první PitPoint ve Vojňáku a míříme až na PitPoint číslo dva. 

Je nás šest, někdo chybí. Čekáme a při tom zjišťujeme, kdo bude onen chudák této probíhající expedice, kterým se nikdo nechce stát. Osud si však vždy nějakého obětního beránka zvolí a tentokrát to vypadá na Lukáše. Je to nový člen, oproti nám ostatním podstatně mladší a co se týče vícedenních tripů na kole, tak nedotčený. Při našich expedicích, si už každý sáhnul na nějaké to dno. Nedotažená kondice, nepoladěná technika, defekty, zkrátka podceněná příprava, výbava nebo trénink. Lukáš si začíná sahat na své první dno a to netuší, že to dno je ještě o něco hlouběji. Už teď je mi ho líto 😁

 Asi po pěti čekáních na našeho nového člena se konečně dostáváme do Radostína, konkrétně do restaurace U Šimáka. Sušíme oblečení, pijeme pivo a na zahřátí si dáváme i rum. Budeme tu tak hodinu, už to máme do cíle jen asi 5 km po Libětické stezce vedoucí lesní pěšinou, tak usuzujeme, že si to můžeme dovolit. Večeříme a snažíme se naabsorbovat co nejvíce tepla, protože v chatkách žádné nebude. 

Na všech zúčastněných je vidět, že se jim nechce zpět ven do deště, ale že by si raději dali další pivo a zůstali tady. Náčelník tuto myšlenku drtí kufrem od tretry a velí k odjezdu. Nicméně slibuje drobné povyražení v kempu na Dářku a my neochotně poslechneme.

Cesta je se zákazem motorových vozidel, což nás výrazně uklidňuje. Chvíli nás totiž hryzalo svědomí, že jsme lehce požili. Ale nejsou to jen auta, která zde nejsou. Není tu nikdo. Jen my a déšť. Po asi kilometru se cesta mění v pěšinu a ta nás vede Dářským rašeliništěm, přes které jsou vyrobené krásné dřevěné lávky, na jejichž konci a začátku jsou cedule s nápisem „Cyklisto, sesedni z kola!“. Po rychlé morální úvaze, zda sesednout a dbát pokynů správců rašeliniště, nebo ušetřit čas a ignorovat příkaz, se všeobecně shodneme na ignoraci příkazu. Jsme tu sami, turisté nikde, jedeme.

Lukáš padá z kluzké dřevěné lávky do rašeliniště. Stojíme. Lukáš lehce krvácí a někteří znovu přehodnocují předchozí morální dilema. Zase marně. Prší. Všichni jedeme – ovšem už výrazně obezřetněji. 

Během jízdy náčelník zjišťuje, že nemá rukavice. Je na něm vidět, že by rád otočil výpravu a vrátil se pár kilometrů nazpět, aby je našel. Bohužel priority jsou evidentní a rukavice to rozhodně nejsou. Navíc u náčelníka a jeho ztrát už nepropadáme panice, protože naposledy, když v Rakousku plašil, že ztratil větrovku, našel ji druhý den našlapanou na dně spacáku. Výsledek je jasný, pro rukavice se nejde, ony se někde objeví (neobjevily se). 

Při příjezdu do tábořiště nás uvítal roj komárů. Byl dost hladový a již s námi toho večera zůstal. Vyházeli jsme všechno nepotřebné z kol a batohů, nahodili civilní oblečení a začali pít repelent. Ten, co se stříká na oblečení totiž nezabíral.

Jindra pociťuje u svého nového Neurona nějakou neplechu okolo zadního náboje, takže ještě drobné zdržení na technickou prohlídku. Neúčastním se tohoto zkoumání a po chvíli registruji, že je vše nejspíš v pořádku.

 Odebrali jsme se proto spěšně do místního kempu, kde je malý letní parket a stejně jako loni jsme už při příjezdu zaslechli hudbu. Troje housle, basa a kytara. Bude veselo, a navíc s písničkou.

 Jelikož mám v úmyslu tento „blogový příspěvek“ zveřejnit, tak bych to tady ukončil s tím, že jsme si dali několik piv a šli spát do chatek jak civilizovaní lidé a nebudu tady popisovat, že jsme skotačili na nějakou slovenskou tralalajku a vypadali u toho jako troglodyti. Hlavně asi já 🙈

Den 2. – Expedice začíná

Pramen Doubravy 

 Na to, že jsme se večer chovali jako civilizovaní lidé, je mi ráno dost blbě 😳 čtenář sportovec by byl možná pohoršený, nicméně, my jsme turisté. Budíme se všichni okolo 7h ranní a postupně vylézáme z brlohů. Nevstávám první, ale jistojistě jsem šel spát jako jeden z posledních. Při pohledu na zcela zablácené civilní oblečení (jediné, které jsem si vzal) se mi vybavuje rozmáčená loužovitá stezka lesem k chatkám. Klepu kalhotami, abych z nich odehnal všudypřítomný hmyz. Vypadává z nich slimák tlustý jak vídeňský párek. Nejspíš jsem ho nabral na nohavici někde po cestě okolo rybníka – samozřejmě už večer. Na černých kalhotách se za tu dobu stihl dost vyřádit a zanechal zaschlou lesklou sliznatou stopu, která nejde vyčistit. Ani vlhčeným ubrouskem, ani všemi zbylými. Ubrousky však byly určené k jinému účelu, takže teď musím ještě doufat, že nebudu oním účelem dostižen, nedej bože dotčen.

Ačkoliv ve spolku vládne přísná anarchie, při předposlední expedici se zavedlo jedno z mála pravidel, které na expedicích máme. Mohou si za to sami expedičníci a jedná se zhruba o toto: postihne-li někoho nějaký defekt, nebo jiná situace, která vyžaduje naprosto nezbytnou pomoc od ostatních, například zápůjčka nářadí, náhradního dílu, nebo jiného vybavení, musí dotyčný postižený zaplatit rundu všem členům expedice. A to v nejbližší hospodě. A věřte, že když nás jede deset a vás pak při vyklepaném košíku na láhev vyjde jeden šroubek M5x20 na 500kč v Jamesonech, tak už si příště rozmyslíte podcenit přípravu. Toto pravidlo je sice poněkud drsné, ale je nezbytné. Pak to totiž může dopadnou tak, že plně zodpovědný člověk potáhne 10kg vybavení navíc, aby měl jistotu, že má vše, co potřebuje a člověk méně zodpovědný si nevezme nic a vyčůraně spoléhá, že to mají ostatní. Čímž se vlastně hanebně přiživuje na dalších účastnících výpravy, a to se netoleruje. 

 Včerejší Jindrův pocit, že není něco v pořádku s jeho kolem, se při noční jízdě potvrzuje. A je to závada věru pikantní. To že někdo píchne nebo cvakne duši, potřebuje dotáhnout nějaký šroubek, nebo že mu praskne nipl u drátu, to všechno už jsme zažili. Ale že se začne protáčet kazeta na ořechu, to na expedici ještě nebylo. Bohužel k opravě tohoto problému, tj. dotažení kazety je zapotřebí použití stahováku, biče a stranového klíče velikosti 24. Ani jedno z toho Jindra nevezl. Naštěstí náčelník s výrazem mechanika profíka sahá do útrob své nářaďové brašny a tahá všechny tři věci nezbytné k opravě (ano, i 24ku klíč 😳). Jindrovo kolo se rázem ocitá v provozuschopném stavu a Honza si odnáší pochvaly od všech přítomných, za to, jak dobře je připravený.

Regenerace funguje jedna báseň a já jsem po krátké očistě fit, převlečen do relativně suchého oblečení a připraven k odjezdu. Odjezd neprotahujeme, protože komáři jsou stále s námi.

 Počasí je zatím vstřícné, a ačkoliv se nad námi honí mračna, zatím neprší. Nicméně dešti se dnes s největší pravděpodobností stejně opět nevyhneme. Vydáváme se po hrázi Velkého Dářka zpět k lesu odkud jsme včera přijeli. Pak do lesa a v lese odbočujeme na lesní spojovačku – zkratku, která se v půlce mění v bažinu. Kdosi utápí v blátě kolo, jiný botu. Nezbývá než slézt, opustit rádoby pěšinu a tlačit kola podél cesty, kde to není o moc lepší, a navíc se napichujeme na suché ostré větve mladých smrků.  Vypadá to na zapomenutý druidský hvozd. Zkratka se tedy vyvedla. Byla co do délky o dost kratší, ale co do času o dost delší. Navíc mám plnou tretru bláta a asi nejsem jediný. Vjíždíme zpět na pevnější cestu a pár metrů od ní – uprostřed komáří líhně leží jeden z Pramenů Doubravy. Jsme zvyklí. Všechny řeky, které jsme jeli, pramení v komářích líhních. Všemi projíždí vlna radosti z dosažení pramene a většina vandráků doslova hýří dobrou náladou. Tahám stativ, snažím se ignorovat komáry a řadíme se na společnou fotografii, abychom se mohli pochlubit rodinám a známým.

Dobrá nálada se vytrácí se zvětšujícím se množstvím přilétajících komárů a náčelník velí k ústupu. Zbytek dobré nálady u některých členů mizí ve chvíli, kdy si uvědomí, že jsme vlastně teprve u pramene a jedeme až na soutok s Labem. Já se směji, patrně z důvodu zbytkového alkoholu. Vracíme se na cestu a ujíždíme po lesních cestách po proudu řeky (zatím tedy takového čůrku) přes Hlubokou do Radostína a zadem okolo rybníku Řeka do restaurace „Moře u rybníku Řeka“ (tady měl někdo smysl pro humor 😎).  Zde snídáme – každý podle zásob, zásluh, hladu a potřeby.

Při odjezdu z této restaurace se u piva zaseknuvší Tomáš ptá, kdy bude ta pauza na snídani a s náčelníkem si chvíli vyměňují nechápavé pohledy. U situace, kdy Tomáš prošvihl jídlo jsem nebyl přítomen, protože jsem stará socka a cpal jsem se za rohem plechovkou Kuskusu s tuňákem, co jsem koupil v akci někdy v březnu. Ale dostal jsem to zprostředkovaně, asi takto: Tom se zapovídal před restaurací s jakýmsi motorkářem v triku Triumph o motocyklu Triumph, protože má také Triumph a nevšiml si, že všichni ostatní snídají, a tak do sebe natlačil pouze pivo. Bez jídla, kterého tam dle fotek bylo poměrně dost 😁. Za sebe k tomu mohu říct pouze to, že když je člověk na cykloexpedici, nemá se rozptylovat motorkami a má se věnovat kolu ☝

Údolí Doubravy (u Bílku)

A nyní přichází to, co jsem naznačoval už v úvodu. Abychom náš výlet mohli nazvat expedicí, musí obsahovat, něco, co bude trošku náročné a u čeho se buď zapotíme, nebo vyděsíme. Tady klaplo obojí.

Po cestě z Krucemburku, kde se nachází rybník Řeka, se stavujeme na menší nákup ve Ždírci v Albertu. Doplňujeme si špajzky energetickými bombami (a tuňákem v akci) a věda toho co nás čeká a nemine, vyrážíme po turistické stezce přes Ransko a Sobíňov do Bílku. Jelikož to je sotva dvacet minut, co jsme vypili pivo, tichou dohodou s náčelníkem vypouštíme z itineráře plánovanou zastávku v minipivovaru v Sobíňově, protože tuto druhou dávku už bychom museli vysedět, než se znovu posadíme na kola. Na to bohužel už není čas a nejsou k tomu ani vhodné podmínky. To se však shledává s tvrdým odporem všech, co se nestihli nasnídat. Tomášovi situaci náčelník objasňuje a je u toho neoblomný a pevný jako skála. Minipivovar míjíme a nálada nám houstne.

    V Bílku začíná Národní turistická stezka Údolím Doubravy a vyhledáte-li si v archivu ČT seriál Toulavá kamera, najdete zde rozhovor se správkyní tohoto údolí, která (dle slov náčelníka) říká zhruba toto:

„Pokud se vydáte do našeho Údolí Doubravy, doporučuji pevnou turistickou obuv a jiné potřebné turistické vybavení. Cesta je vhodná pouze pro pěší a rozhodně se nehodí pro maminky s kočárky a UŽ VŮBEC NE PRO CYKLISTY!“

To že má paní pravdu jsme všichni věděli, tuto miniaturu evropských soutěsek všichni dobře známe, a je třeba říct, že jsme si všichni byli plně vědomi toho, do jaké patálie se dobrovolně pouštíme. Ale jak říkal Jirka Paroubek ke svému chudému lidu „…kdo z vás to má…“, kdo z vás může říct, že projel Údolí Doubravy na kole? My ano. I když, vlastně ne. O jízdě se nedá mluvit, spíše jsme tam pronesli kola na ramenou.

Hned na začátku stezky se situace přiostřila, když jsme vjeli do lesa. Respektive do míst, kde ještě nedávno les byl. Stalo se tedy, že již na začátku jsme museli slézt z kol, pokračovat pěšky a kola tlačit. A tak to i zůstalo po celých 4,5km soutěsky. Ze začátku jsme byli všichni plni humoru, ale po první hodině a půl přenášení kol přes padlé stromy, skály, kameny a stržené břehy nám už poněkud tuhnul úsměv na rtech. Nespokojené mumlání již bylo slyšet ze všech směrů, dokonce se ozývají nadávky a výhružky směrem k organizátorům trasy. Tomáš již propadá absolutní trudomyslnosti a kácí se na zem řka, že „…na tohle se může vysrat, že tohle není žádnej vejlet na kolech, a že tady není žádná hospoda, jak jsme mu slibovali…“. Otvírám špajzku a házím mu Plzeň (schovanou pro právě takový případ nouze) ze strachu, že by mohlo dojít k verbálnímu či fyzickému konfliktu. Tomáš zkušeně otvírá dvěma prsty plechovku ještě v letu a trochu se uklidňuje. 

Náčelník nám oznamuje, že máme půlku za sebou a šeptá, že to byla ta snazší půlka. Což znamená, že nás čeká další hodina a půl až dvě, v daleko horším terénu. A má samozřejmě pravdu. Trudomyslnosti již propadáme i my všichni ostatní a Tomáš se s námi musí dělit o moje pivo. 

Statečně tlačíme a střídavě nosíme kola až k Točitému víru. Těsně před tímto záchytným bodem situace graduje v soutěsce Koryto. Kola musíme ne přenášet, ale trvale nosit a u toho se držet řetězů zakotvených do skály. Tady naše rychlost pohybu vpřed dosahuje skoro záporných hodnot a musíme místy vytvářet živý řetěz a podávat si kola, abychom nezahynuly, nebo se přinejmenším těžce nezranili. 

V Točitém víru upozorňuji náčelníka, že se mi na chvostu výpravy nepodařilo udržet morálku skupiny na únosné hranici, zjišťuji, jak je na tom on vpředu a marně pátrám v paměti po Svěrákově písni „Do nepohody“ ze hry Dobytí severního pólu. Bohužel postrádám kytaru, přednes i slova písně, tak si s každým dělám alespoň selfíčko pro zachycení nálady. Tedy pouze s těmi, co se tváří, že mě za to nestrčí ze skály. Toma a Lukáše jsem raději neprovokoval. 

Náčelník obchází jednotlivé expedičníky a ke každému má motivační proslov v němž vyzdvihuje dotyčného kvality a nasazení a snaží se udržet zbytky soudržnosti. Lituje Davida, za jeho alergii, která ho po celou expedici doslova drtí. Učitelsky milým tónem napomíná budoucího učitele Lukáše, aby se příště rozhodl o účasti dřív a měl čas se připravit, že mu se vším pomůžeme a můžeme mu i ledacos půjčit. Dále chválí Jindru, že letos není největší kverulant on, dokonce, že ho za celou dobu neslyšel heknout, atd.

    Já mezitím zkoumám natažené ksichty ze selfíček a navrhuji náčelníkovi (jelikož si myslím, že moc neuspěl se svými proslovy), že bychom mohli údolí opustit po modré turistické stezce, abychom zabránili vzpouře. Ale je to po mokrých schodech daleko a vysoko, takže je to v podstatě prašť, jako uhoď. Náčelník dává hlasovat a k našemu překvapení je výsledek 7:0 pro pokračování v cestě po červené. Jsem za to rád a ani už se nebojím, že mi někdo zezadu podrazí nohu. 

    Rozhodnutí bylo správné, protože na zbylém úseku už se čas od času nechalo nasednout na kolo a chvíli na něm jet. Při dojezdu k Hornímu mlýnu, což je vlastně konec údolí, počítáme škody. Vypadá to na sedm odřených kol od skal a balvanů, dvě potrhané holeně od pedálů, jedna ohnutá přehazovačka, jeden zničený kryt talíře a jedny mokré kalhoty od pádu do řeky. O šrámech na duši ani nemluvím. Co se čísel týče, tak délka údolí je zhruba 4,5km a my jsme v něm strávili téměř 3,5h anaerobním cvičením.

    Dostáváme se na silnici. Začíná pršet – to pro to, aby se nám nálada nelepšila příliš rychle a neutrpěli jsme šok. Taháme nepromoky. Než se dostaneme přes Dolní Sokolovec do Libice, jsme zase durch, ale nevadí nám to, protože je zde plánovaná přestávka v krásné hospůdce „U Bambuchů“. Je 15h, mají otevřeno a my tak máme možnost zaslouženého odpočinku. Jak velká voda se valíme dovnitř, čímž dost netaktně narušíme probíhající oslavu, která je ve stejném sále. Tomáš hledá oslavence, jemuž chce gratulovat doufajíc v to, že bude přizván k rautu a zdarma se nají. Bohužel, velká třicítka na stěně značí dobu od ukončení základní školní docházky nějaké třídy a nikoliv narozeniny. Takže jíme za své. Když se konečně usadíme a nacpeme se polévkami, zjišťujeme, že je po dešti a znovu se jako velká voda valíme ven na venkovní sezení. Tam se pokračuje v hodování. 

    Po hlavních jídlech následuje doplnění cukru ve formě palačinek se šlehačkou a piva. Jindra nezapomíná na pravidla a na ranní pomoc od náčelníka a vyplácí se ze zápůjčky nářadí. Podle pravidla by měl objednat 3×7 panáků, jelikož si zapůjčil 3 kusy nářadí, ale náčelník opět moudře usuzuje, že pak bychom už těžko někam dojeli a dvě rundy Jindrovi odpouští 😀 Tomáš si dává na vrch ještě zhruba litr točené zmrzliny. Dlabe do ní důlky a do důlků si lije rum. Oplývá u toho nadšením a za mě je to jasná známka pomatení smyslů z celkového vyčerpání. Jsem ale rád, že je zase v dobré náladě, takže přisedám k němu a piji s ním rum z důlku ve zmrzlině.

Do penzionu Slávka

  Jelikož jsme se U Bambuchů zdrželi nutným odpočinkem déle, než bylo v plánu, vyrážíme již rovnou k penzionu Slávka, kde budeme dnes ubytovaní. Jelikož náčelníkovi nateklo při dešti do telefonu a ten bez varování exitoval, ujímám se – krom funkce pomocného asistenta náčelníka, jeho zástupce a dokumentaristy – i funkce navigátora.

    Zapínám mapu a načítám trasu, neboť je vždy lepší být připraven na to, že budeš odtržen od zbytku skupiny a budeš odkázán sám na sebe… 

    Po silnici nechceme, takže to bereme zkratkou přes kopec Hradiště. Je to do nepříjemně táhlého kopce, který se k vršku ještě více zvedá a pere do nás slunce, se kterým jsme dnes již napočítali. K našemu překvapení má sílu, na kterou jsme příliš moc oblečeni a začínáme se roztékat. Alespoň já určitě. Už nemohu, slézám, rozepínám co jde rozepnout a kolo tlačím. Zbytek skupiny mě objíždí, a to i přes to, že jsem navigátor a oni nevědí kudy tudy do penzionu. Jelikož jsem od přírody prevít, tak nespěchám a fotím si panorámata. Jak si tak fotím, tak spatřím, že jeden člen je ještě pod kopcem a je místo ve vertikální poloze, v poloze diagonální.

Pokládám své kolo, abych ho nemusel znovu tlačit do kopce a scházím dolů za Tomášem, ohnutým přes rám svého kola, a přitom sleduji jeho počínání, které se mi nedaří rozpoznat. Až když přijdu blíž, vidím, že se přetahuje s řetězem, který má zaseklý mezi výpletem a kazetou. Při řazení na nejlehčí stupeň poslala ohnutá přehazovačka řetěz tam, kde nemá co dělat. Tomáš používá hrubou sílu, aby řetěz vyprostil, ale nedaří se. Ptám se, zda má na řetězu rychlospojku a nabízím se, že skočím do brašny na svém kole pro kleště na řetěz. Jsem neurvale ignorován, jako bych za to snad mohl, ale tvářím se, jako by mě to neurazilo. Dále sleduji, jak zabírá ještě větší silou než před tím. Stále nic. Tomáš zahazuje kolo. Nyní má k ohnuté přehazovače do setu ještě ohnutá řídítka. 

    Uklidňuji Tomáše a nabízím občerstvení. Tomáš přijímá. Vlídným hlasem a rádoby pohodářským vyprávěním odvádím pozornost od hysterického záchvatu vzteku, načež společnými silami vyprošťujeme řetěz ze sevření. V živém a smírném rozhovoru spolu šlapem do kopce, na vršku zvedám svoje kolo a za zatáčkou doháníme zbytek skupiny, který zbaběle čeká ve stínu. 

    O dva kilometry dále je slunce tatam a v zádech nám hřmí. Šlapem do pedálů a doufáme, že po cestě bude alespoň zastávka, kde bychom přečkali bouři. Je to lepší. S prvními kapkami objevujeme malou hospůdku v Maleči, kde přečkáváme průtrž mračen. Během kontroly kol – zda jsou ještě před hospodou – padám na kluzké dlažbě ze schodů a hýbu si s krční páteří. Svůj bolestný výraz zvěčňuji fotografií.

    Při příjezdu do Penzionu Slávka nás uvítá velice milá paní majitelka, která nám ukáže, kde máme pokoje. David s Milanem mají pokoj pro dva, zbytek se dělí o apartmán o dvou pokojích. V jednom jsem já s Tomem a v druhém je Jindra, Honza a Lukáš. Koupelna je však jen jedna a začíná boj. Lukáš jde poslední, protože mu nezbyla žádná průbojnost, je servaný jak samice a už se s námi ani moc nebaví. Navíc vyhrožuje ranním odjezdem, neboť už nemůže, má ještě školní povinnosti a musí se také nachystat do Albánie, do které odjíždí záhy po skončení expedice. Dostává školení, že takhle se pravý expedičník nechová, že když se něco začne, že se to má dokončit, ale jinak že je to jeho věc… 😊

    Po sprše se oblékám do svých navlhlých slimáčích kalhot a jdeme do hospůdky, kde se dobře najíme i napijeme. Pár statečných ještě doutníček na terase a jde se spát… 

Den 3. – Expedice končí

Ráno

Většinou jezdíme expedici na těžko, a to v tom smyslu, že s sebou taháme stan a spacák s karimatkou. Tato expedice je jiná, neboť na dnešní noc nebyl k dispozici nikde žádný kemp ani tábořiště, kde bychom mohli postavit stany, a proto se náčelník rozhodl, že pojedeme na lehko. Musím uznat, že na tom něco je, když se ráno člověk probudí v peřinách, dá si teplou sprchu, obleče si suché oblečení, a ještě ho dole uvítá snídaně formou bufetu. Místo toho, aby narychlo balil mokrý stan a žral co mu zbylo ve špajzce. Člověk by si zvykl, ale musíme pro příště tu laťku zase snížit. Jinak z nás budou paďouři*, nebo hůř – mastňáci*. 

    Ráno proběhl druhý boj o koupelnu. Tomáš byl v dobré náladě, a dokonce před vypuštěním obsahu svých střev podal varování a doptal se všech, zda už si byli čistit zuby, protože pak už to v tak malé koupelně půjde jen s největším sebezapřením. Všichni jsem bezmyšlenkovitě souhlasně zabručeli, protože už jsme byli pořešeni a už se nás to netýkalo. Avšak ve chvíli, kdy Tomáš zavřel dveře a udělal z toalety táborovou latrínu za parného léta, objevil se Lukáš, s kartáčkem v ruce a s hubou plnou pěny 😁 Kde byl dosud, to netuším. Nicméně ho to asi zmátlo natolik, že se rozhodl i poslední den jet s námi, a to i přes to, že jsme ho už dle jeho slov „pěkně srali“ 😄 Odpouštíme mu jeho neúctu ke starším a bereme ho s sebou. Možná mu v rozhodování pomohl i náčelník vysvětlením, že pro něj bude v tuhle chvíli lepší jet s námi z kopce k Labi 55km a nechat se odvézt domů autem, než šlapat 35 km sám do kopce domů a riskovat tím jistou smrt.

Snídaně

V 7:55 se scházíme v jídelně a hledajíce míchaná vajíčka a párky se strkáme u jednotlivých gastronádob. Tuto strkanici ukončuje (ještě včera dost milá) paní majitelka větou „Včera jsme si říkali, že snídaně je až od osmi!“ a tváří se u toho jak bachař z Mírova. Nikdo si nedovoluje odporovat a náčelník dokonce vrací všechny již nabrané pochutiny zpět do příslušných zásobníků. Vracíme se ke stolům, mlčky a potupeni sledujeme paní domácí, jak snáší zbylé pochutiny (yes! vajíčka a párky!)  a v 8:00 se s výrazy uličníků, nachytaných při samohaně, krademe znovu k báječnému jídlu.

    Když potom náčelník vyndává všechna kola z garáže, všímá si u toho Lukášova, že ani páčka zadní brzdy domáčknutá na grip nedocílí tření brzdových špalků o ráfek. Při poskytnuté informaci Lukášovi, že má asi něco se zadní brzdou, dostává náčelník odpověď, že to ví, že už to takhle má od začátku 😕 tím se konečně vysvětluje, proč Lukáš každou naší zastávku přejede zhruba o 20 metrů oproti ostatním. Toto náčelník Honza není schopen akceptovat, tahá vercajk, a aniž by si za to nárokoval rundu dle pravidla, utahuje Lukášovi brzdu. A pro jistotu i druhou. 

Opět v sedle

Zhruba v 9h se loučíme s (nyní už zase velmi milou a příjemnou) paní domácí a sedíce na kolech, necháváme za sebou penzion u Běstviny. Ještě včera byla Doubrava jen takový potůček, ale ve chvíli, kdy se nám opět daří kopírovat linii jejího toku, vidíme, že zesílila do poctivé říčky. Kilometry ubíhají, čas se příjemně vleče a my projíždíme poměrně dlouho podél meandrů řeky, krásnou nížinnou krajinou, stinnou pěšinou, na které není třeba slézat z kol a kocháme se krásou přírody u přehrady Pařížov a v údolí u Třemošnice a Ronovem nad Doubravou.

    Kochačku nám na chvilku přeruší výkřik z Vřískotu. Jak už to tak u nás mileniálů bývá, dříve než poskytnu pomoc, tahám mobil a fotím. A dělám dobře – nic zásadního se naštěstí neděje, to si jen Milan nestihl vykufroval nohu před padlým stromem a zahučel hluboko do příkopu plného kopřiv a bláta. On je samý pupen, já mám pěknou koláž 😊 a navíc z toho mám i upřímnou radost 😊

    Vjíždíme krásným trailíkem do města Žleby. Projíždíme krátce zástavbou k zámecké zahradě se splavem na řece. Někteří bychom se rádi zdrželi a vychutnali si ty krásy, ale řev hladových mameluků o hospodě a jídlu je nesnesitelný. Prosíme místňáka, zda by nás vyfotil tak, aby tam byla řeka, my i zámek a jedeme na jídlo do Restaurace U Kosů. Jídlo bídné, pivo také. 

Telefonicky domlouváme čas odvozu dvěma auty na 16:30 až 17:00 (dva řidiči domluveni dopředu – Jarda a Michal – běžně expedičníci, tentokrát řidiči). Opouštíme restauraci, protože nestála za nic a vyrážíme směrem na Zámek Kačina, kde plánujeme delší pauzu. Já, jakožto navigátor, zaujímám přední pozici, ačkoliv standardně uzavírám a hlídám, zda jedeme všichni, zda nemá někdo defekt atd. 

    Hned za Žleby se přede mě tlačí Milan, který sice nezná trasu a ani se neobtěžuje si ji načíst do mobilu, ale jakožto závodník odmítá jezdit na horším místě, než prvním. Nezbývá mi než na něj pořvávat navigační povely. Několikrát ho musím dokonce dohánět a vracet ho na správnou trasu a začíná mi to lézt na nervy.  

    Zrovna při představě, že Milana dojedu a pošlu ho bodyčekem do škarpy mi zavibrují hodinky. Ačkoliv notifikace čtu až po zastavení v nějakém PitPointu, letmo zahlédnu, že se jedná o zprávu z našeho hromadného expedičního chatu. Zastavuji. Ve štychu mě nenechává jen David, všichni ostatní nás předjíždějí. Až na Lukáše, od kterého je zpráva. Moje nová funkce navigátora způsobila, že na chvostu už nikdo nehlídal a Lukáš zůstal někde daleko za námi. Zůstává na nějaké křižovatce a jelikož má číslo pouze na náčelníka, kterému od včera slouží telefon pouze jako akvárium, zkouší štěstí na Messengeru. Má kliku, jsem asi jediný, kdo to zaregistroval. Jelikož ale netuším, na které z dvaceti předcházejících křižovatek stojí, střílím od boku a posílám ho místo doprava – doleva 😁

ůvodně přemýšlím, že se pro něj vrátím. Je to ale do kopce, takže to zavrhuji a posílám mu souřadnice naší další zastávky, doufaje, že má v telefonu alespoň GoogleMapy. Další nepřipravenost, díky které bude muset vydržet několik dalších uštěpačných poznámek. 

Vše se v dobré obrací a na Zámku Kačina jsme už zase všichni a zkoušíme se uklidnit občerstvením v protilehlé restauraci. Dokonce už jsme, zaplaťpánbůh, opustil kraj piva Rebel a dostali se do kraje piva Radegast. I tak se ale spolek stává nervóznějším, protože je neděle a všichni už začínají být myšlenkami u rodin a v práci. Všichni jsme trochu očáhlí a těšíme se už domů. Po jídle se vracíme zpět na zámek, kam už se mezitím odebral Milan s Davidem, sežrali megapalačinku a zdechli ve stínu stromů zámeckého parku. Přidáváme se k nim, také žereme megapalačinku a zdecháme vedle nich.

Po odpočinku a propočítání času, se vydáváme na poslední kilometry zrovinka tak akorát, abychom byly v 16:30 v místě odvozu. Ještě před výjezdem ze zámecké brány lehce ztrácím nervy a umravňuji Milana a ptám se ho, zda ví kudy jedem, když už se zase cpe dopředu. Odpovídá, že ne, tudíž ho za použití několika vulgarismů posílám zpět za mě. Alespoň než se vymotáme z města, protože vím, že to stejně déle nevydrží. K mému údivu poslouchá a zařazuje se. Zhruba po 8 km se dostáváme do finálního bodu, což je soutok Doubravy s Labem. Děláme si pár fotek i s nahým rybářem naproti a odjíždíme do Týnce nad Labem, kde je sběrné místo v hospůdce „Na Marině“.

Nikdo nečekal, že by mohlo dojít ještě k nějakým komplikacím, ale všichni jsme se mýlili. Řidič Jarda s dodávkou, který měl za úkol naložit kola a dva lidi, přijíždí načas, zatímco druhý řidič Michal, který má přijet sedmimístňákem a naložit zbytek lidí, hlásil zpoždění už před hodinou. Nyní se ukazuje, že zpoždění bude o poznání větší. Ve finále to je o 3 hodiny a 15 minut, protože se zasekl na nějakém dětském dnu 😳. Nenacházím dostatek emotikonů pro vyjádření této situace, kterou nám, jindy zcela dochvilný a spolehlivý Michal přichystal. Ačkoliv chápeme, že to nebylo úmyslné a takové věci se stávají i těm nejspolehlivějším (jako je právě Michal), zapisuji ho do deníku a přikládám zamračený emotikon 😒 Inu co, alespoň, že čekáme v hospůdce, a ne někde u kravína v Horní Dolní.

    Jelikož už ale všichni měli na neděli večer své plány a povinnosti, začalo se řešit, kteří dva jedinci odcestují s Jardou. Navrhl jsem jako prvního Davida, neboť jsem věděl, že musí po příjezdu do Hlinska naložit věci a odcestovat ještě do Prahy. K němu se pak neomaleně a bez ohledů na ostatní doslova vecpal Milan. Já, jakožto pobočník náčelníka a ani náčelník sám – jsme už neměli sílu tuto patovou situaci nějak řešit a nechali jsme ji vyhnít. Do křížku s Milanem se tak pustil jen Lukáš, který je sice nejmladší a je nejnovější člen expedice, ale měl několik dobrých argumentů, proč by potřeboval jet dřív on. Nicméně si to neprosadil, a to ani přes to, že Milanův jediný argument za celou dobu byl „… prostě jedu já“.

    Tak takto si milí čtenáři na našich expedicích žijeme a zde končí naše výprava. Krátce po příjezdu Michala, to už jsme byli řádně chytří, po nasednutí do auta a po výjezdu z Týnce, mi přichází zpráva od Davida „Já už jsem v Praze“. Tiše závidím Davidovi a posílám Michalovi k sedadlu řidiče rýpanec pod žebra tím, že to čtu nahlas 😁 Dveře od bytu jsem otevřel až dlouho po 22h a upadl na postel. Od té chvíle mi stále dokola zní v hlavě to, co pronesl Tomáš první den a co jsem použil hned v začátku tohoto vyprávění:

„Vždycky když nemůžu jet na expedici, tak mě mrzí, že jsem nemohl jet. A pak když konečně jedu, tak mě mrzí, že jsem s vámi jel.“

    Ale já vím, že všechny trpkosti brzy odezní, tak jako vždycky, a že už za několik dní se začnu těšit na další expedici… 

Milda