Expedice 2024: Okolo Žďárských vrchů a Železných hor

Tentokrát to bude jinak!

… aneb, pro jednou opustíme říční toky

Se skromností sobě vlastní bych hned na začátku rád zmínil, že kompletního plánování a následné realizace Expedice 2024: Okolo Žďárských vrchů a Železných hor jsem se zhostil já sám. Jak by řekl český génius Jára Cimrman, jehož Stopu jsme během této expedice navštívili: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Netřeba však slov obdivu, neb spravedlivý trest za tento dobrý skutek se dostavil velmi záhy. O tom však až později. Nejdříve bych, s dovolením, přiblížil útrapy mého plánování.

Plán této trasy jsem si zhotovil „do foroty“ na počátku roku 23 a vědom si toho, že na něj dřív nebo později dojde řada, uložil jsem jej do šuplíku. A řada na něj skutečně přišla. Již na podzim roku 24. Byl jsem za to rád, neb jsem se chtěl přede všemi pochlapit a znovu všem ukázat, že jsem i já opanován obdobným umem, jako náš náčelník Honza, jehož jsem pro tentokrát sesadil z jeho trůnu.

Hlavním stavebním pilířem mého plánování, byla snaha zbavit nás prvku časově i finančně zatěžující přepravy těl a bicyklů z místa „A“ do místa „B“ a posléze z místa „C“ zpět do místa „A“. Chtěl jsem tedy naplánovat 4 denní okružní jízdu, která bude začínat i končit doma. Tím bylo rozhodnuto, že o řeku se pro tentokrát jednat nebude, a to i z toho důvodu, že řeky jsou Honzova parketa a já mu do nich nehodlám fušovat.

Okružní jízda

Ono se to plánování lehko řekne. Jednou ale jedem čtyři, příště nás jede devět. Plánovat dopravu a noclehy je občas oříšek. Když budeme mít okruh – ideálně z domova zpět domů, tak nám odpadne doprava posádky buď z domu na start, nebo z cíle domů. V nejlepším možném případě – obojí. Jenže okružní jízda v dosahu domova přináší ta rizika, že se nevyhnete úsekům, kterými jste předtím už stokrát jeli. Nebo pojedete málo záživnou krajinou, jen proto, abyste nejeli zpět po stejné cestě a stejnými dědinami.

A přece se mi podařilo naplánovat okruh, který by nás měl zabavit na 4 dny a 3 noci. Dle výpočetního algoritmu map.cz odjezdíme zhruba 220km a nastoupáme 2900 (3600 dle GPX Studia, což odpovídá realitě) výškových metrů v nádherné krajině Žďárských vrchů a Železných hor. Překvapivě se však celou trasu nevzdálíme od krbu domova na víc než 25km. Vzdušnou čarou samozřejmě. To nám poskytne dostatek jistoty a klidu pro případ, že by někdo musel z jakýchkoliv důvodů přerušit vandr a odporoučet se (resp. nechat se odporoučet) domů. Zároveň se zde ale nabízí i možnost připojit se k expedici později v jejím průběhu. Což – jak se ukázalo – bylo hojně využito.

Výsledná celková trasa tedy vypadala takto:

Účastníci a poloúčastníci

Jelikož bylo nutno předem domluvit ubytování na tři noci po penzionech a apartmánech, bylo opět dohodnuto, respektive mnou nařízeno, že se bude vybírat nevratná záloha 1000 Kč. Jako bič na prokrastinující členy byla použita i lest. Kdo zaplatí zálohu jako poslední, musí se vykoupit lahví tvrdého alkoholu. Tím bylo docíleno, že zálohy od všech 8 účastníků přišly v rozmezí několika málo dnů a ten poslední tak ani nemusel být penalizován.

Bohužel nemohu poskytnout hromadnou fotku, kde jsme zcela všichni, neboť dva členové předem oznámili, že se různých důvodů připojí až druhý den. Mezitím se ovšem stalo, že jeden člen expedice musel z důvodu choroby a nastupující horečky výpravu ukončit ještě během dne prvního. Posledního dne zase dva spěchající členové ukončili expedici dříve a vydali se k domovu mimo nadefinovanou trasu. Týdny dlouhé plánování expedice je vskutku nevděčná řehole a ne vždy ji všichni dostatečně docení. O to více si vážím času, který do nás náčelník Honza již několik let vkládá. Volím tedy obrázek, kde je nás v danou chvíli nejvíce. Na vyhlídce Sokolohrady nad údolím Doubravy.

Zleva: Milda. Honza, Milča, David, Michal, Staňa a Tom

Jedna věc se však stala poprvé. Když jsem začal při pravidelné čtvrteční schůzi líčit průběh prvního dne, konkrétně absolutní absenci hospod, restaurací a barů, začali se někteří jedinci dožadovat vrácení nevratné zálohy řka, že nikam nejedou, že to bude jen o kolech. Což je pravda a bylo tak i zcela nekompromisně zamýšleno. Zálohu 1000,- korun jsem byl ochotný vrátit pouze pod symbolickým storno poplatkem – tisíc korun českých.

Motivace, trénink, vytrvalost

Navzdory všeobecné trudomyslnosti z náročné a abstinující trasy, jsem se snažil ostatní dlouhodobě a s předstihem nadšeně motivovat a upozorňovat na to, že jsme zlenivěli, expedice se staly bohémskými a až hrabalovsky pábitelskými. Jakože víc kecáme než konáme a pak se to na tomto blogu snažíme ještě více zveličit a přikrášlit. Zdůrazňoval jsem, že hodlám k následující, čili této expedici, přistoupit zcela jinak. Je potřeba si opět začít dávat do těla. Před expedicí se věnovat tréninku, během ní pak ubrat na pivu, přidat na šlapání do pedálů, nevozit se pouze z kopce, ale občas se i zapotit do nějakého stoupání. Varovných signálů a pomyslných zdvižených prstů jsem myslím vyslal víc než dost.

Abych však nasbíral i nějaké plusové body u kamarádů, vydal jsem se v předvečer prvního dne expedice po plánované trase autem a následně pěšky do lesů mezi divokou zvěř, abych na 15 kilometru ukryl do lesní studánky 8 plechovek s pivem. Studánka se nachází v Přírodní památce Bučina na Spáleném kopci. Jaké bylo však moje zklamání, když jsem zjistil, že ve studánce není ani slza vody. Strouha také suchá, voda nikde. Piva mám vychlazená z lednice, snad si tedy udrží rozumnou teplotu až do následujícího dopoledne. Zapíchl jsem tedy osm Ostravarů Mustang do bláta na dně studánky a vydal se s pocitem dobrého skutku k domovu.

Čtvrtek – první den expedice

Výjezd a ryk fanoušků

Večer a pro jistotu ještě ráno jsem naposledy zhodnotil výhled počasí a definitivně se rozhodl vyhodit z výbavy nepromoky. Činím tak s určitým sebezapřením, protože naše expedice bývají na déšť dosti bohaté a nepromokavé oblečení a návleky jsou většinou to první, co jdu balit. Déšť však, dle Klary, skutečně v následujících dnech nehrozí. Dokonce to spíš vypadá, že bude až zbytečně velké teplo. To je oproti minulým výjezdům milá změna.

Ve výjezdovém bodu – u areálu bývalé Ety v Hlinsku se postupně seskupují matadoři našich expedic. Já – z boží vůle protentokrát náčelník Milda, Honza, Milan vulgo Staňa, Tom, Jindra a David.

Stáváme se slavnými. Víme to a nikterak nás to nepřekvapuje. Takových uskupení, jako jsou Fotři bez dozoru, je jako šafránu. Neb jim dozor většinou brzo zatne tipec. Svou slávu si užíváme. Nejsme tudíž v rozpacích, že nás na start naší expedice přijde vyprovodit věrný dav fanoušků a obdivovatelů. Konkrétně se jednalo o kamaráda Martina, který okolo nás zrovna projížděl do Irského Ballyhaunisu, švagra Honzu, který si byl pouze uložit pár věcí do sklepa a Milana vulgo Milču, stálého to člena, který se připojí k expedici až následujícího dopoledne.

Zrovna tak přislíbil připojení k expedičnímu týmu i Michal, ovšem až v odpoledních hodinách.

Není brašna jako brašna

Již neprobíhá žádné zdlouhavé ladění bagáže, protože všichni již mají svou výbavu tak říkajíc zajetou. Jen Staňa si na mé doporučení koupil novou brašnu. Podsedlovku s Harnessem od Acepac. A že jestli bych mu na to mrknul, že mu tam nesedí tak hezky jako mně. Vyrážím tedy na pomoc a zjišťuji, že paní v obchodě Staňovi prodala sice Harness pod sedlo, ale k němu mu dala vak určený pro řídítkový Harness. S tím nic nezmohu. Nicméně Acepac má tolik upevňovacích prvků, že v podsedlovém Harnessu nakonec drží i řídítkový vak. Paní je trubka, ale Staňa to s tím odjet dokáže.

Náklad piv a kam s ním

Moje strašení o tom, že – a to zejména – první den bude minimální možnost návštěvy nějakého restauračního zařízení, způsobilo paniku. Ta měla za následek, že několik kamarádu třímalo v igelitce nebo v batožině piva pro osm lidí. Přestože nás toho rána vyjíždí pouze 6. Abychom si prý mohli dát jedno alespoň před výjezdem, když už jinde nebude možnost.

Jedno jsme si tedy na posilněnou dali, ale z dovezených plechovek moc neubylo. Dobrák od kosti Staňa se nabídl, že má v batohu dost místa, že může něco dočasně vzít. Nacpali jsme mu do něj asi 16 piv v plechu a poděkovali mu za ochotu.

Kam dáme 8 Ostravarů píchnutých v bahně lesní studánky, u které budeme do hodinky, to zatím netuším a mlčím o tom.

Za mohutného ryku všech našich věrných, halasného troubení dětských trumpetek a cinkání mého zvonku, vyrážíme v ústrety našemu novému dobrodružství. Je 5. září 8:30 ráno a naše expedice začíná. Těšíme se jak zloději na tmu.

Pramen Chrudimky, půlčík a visatec

V počátečním počtu 6 kusů startujeme do nejnáročnějšího dne celé expedice. Hned po několika desítkách metrech odbočujeme zkraťákem k Ratajským rybníkům, abychom se vyhnuli silnici. Hodnota asfaltu na dnešní 60km trase je asi 8km, což je vynikající poměr. Zkraťák vede takzvanou Posranou uličkou, jenž si u mne vysloužila tento hanlivý název z toho důvodu, že většina pejskařů ze sídliště vyráží venčit své mazlíčky právě touto pěšinou vedoucí do luk, polí a lesů. Bohužel mají za to, že zde již po svém psíkovi nemusí sbírat jeho exkrementy. Člověk tedy musí být ve střehu, řádně kličkovat a manévrovat, protože pokud máte hrubší vzorek, můžete si hovno poslat až do huby.

U Ratajských rybníků jsme již v přírodě. Svítí slunce a je teplo. Na obloze ani mráček, což si užíváme. Všichni jedeme v krátkých rukávech. Stoupáme a stoupat budeme ostatně celý den. Někdy více, někdy méně. Nabírat výškové metry budeme nyní asi 15 km. Míjíme Čertovinu, Dědovou a Filipov, kde se napojujeme na zelenou turistickou stezku, abychom se poprvé zastavili u Filipovského pramene řeky Chrudimky.

Jsme zvyklí dát si ve výchozím bodě, což bývá většinou pramen řeky, na počest naší expedice oslavného půlčíka. A pak již nepřestat… Jako výchozí bod se tedy sám nabídl pramen řeky Chrudimky. Staňa využívá situace a zbavuje se zhruba třetiny piv v jeho batohu. První pivo jsme již každý nechali v kopci, proč si tedy nedat další. Sedíme u nezapáleného ohniště a nálada je přátelská a veselá.

Posilněni a odpočinuti pokračujeme okolo nejvyššího vrcholu Železných hor, nazvaného U oběšeného. Tento vrchol z časových důvodů zcela nedosahujeme, ale lehce jej objíždíme. Poskytnu tedy alespoň snímky pořízené o několik týdnů dříve, při mapování trasy.

Studánka pro Mustanga

Od Přírodní památky – U Tučkovy hájenky pokračujeme dále ve stínu lesa po zelené stezce. Konečně jedeme také chvilku z kopce a dáváme tak odpočinout nohám. Setrvačný pohyb končí u turistického rozcestníku Míšek, kdy musíme opět do prudkého stoupání, které nás posléze dovede až k přístřešku se studánkou.

Ano je to ona vyschlá studánka, kde jsem včera večer s nasazením života zanechal osm Ostravarů Mustang píchnutých v blátě. Moje snažení přišlo však zcela vniveč a zdá se, že většina expedičníků tímto nektarem zcela pohrdá. Otevírají se pouze dvě piva, která se nechávají kolovat a zbylých šest opět končí u Stani v batohu. To už se Staňa začíná trochu cukat, ale vysvětlujeme mu, že se na to musí dívat jako na trénink se zátěží, a že jestli chce dál jezdit vyjížďky s naším šampionem Milčou, jistě to v budoucnu ocení. Vyvézt je na Lucký vrch pro něj bude vlastně taková sportovní výzva.

Od studánky sjíždíme z kopce do osady Čachnov, kde mám v itineráři poznačené Občerstvení Čtvrtá kolej. Zaplať bůh mají zavřeno a my můžeme pokračovat dále do Pusté Kamenice, kde už opět výrazně stoupáme. Na vlakové zastávce na konci obce začíná modrá turistická stezka, která nás povede krásným rozlehlým smrkovým lesem, podél potoku Šonava, až do Pusté Rybné. Krajina již začíná mít více kopcovitý charakter, kopce jsou více příkré než u nás a je vidět, že se již nacházíme poblíž Jimramova.

Uphill na Lucák

Pustá Rybná je půvabná vesnička plná krásných chalup a člověk tak může potěšit oko a posbírat nějakou tu inspiraci na vlastní zahrádku. Sluníčko je v plné síle a přesto, že je září, užíváme si ryze letního počasí.

Zde v Rybné končí modrá turistická stezka, po které jsme se přijeli a na Lucký vrch nás nyní dovede stezka červená. Červená barva nás jak známo upozorňuje jak na délku trasy, tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Při pohledu do mapy na sled vrstevnic je jasné, že zde nás červená upozorňuje na větší převýšení na relativně krátkém úseku. Konkrétně se na 3,5 kilometrech vyškrábeme z 599 na 739 metrů vysoký Lucký vrch. Nicméně není to dnes to nejnáročnější, co nás čeká, čekají nás dva výrazně složitější výšlapy. Jedeme statečně. Pokud mé oko správně zaznamenalo, nikdo kolo netlačí a všichni poctivě stojí v pedálech.

Lucký vrch, vejce a příznaky nemoci

Přestože se Tom, náš Michelinský inspektor, snažil telefonicky donutit majitele chaty, aby nelenil, podpořil turistiku a sport a přijel nám mimo standardní otevírací dobu poskytnout útěchu ve formě točeného piva a jídla, otevření restaurace jsme se nedočkali. Tušili jsme to již dopředu a připravili se na to, že dnes se bude obědvat z vlastních zásob.

Piv má Staňa v báglu tolik, že bychom je mohli rozdávat a jídlo má každý svoje. Využíváme tedy přístřešek u jediné Horské chaty na Vysočině, obsazujeme ho a začínáme tahat standardní pokrmy, které se běžně vozí s sebou na švih. To znamená nějaký ten řízek v chlebu, paštika a podobně.

Překvapuje mne Honza, který začíná z brašen tahat kompletní catering. Bohužel jen pro sebe, což mi přijde sobecké a nekolegiální. Nechybí jakýsi lámankový chléb, v dózičce hrudka másla k namazání (nedivil bych se, kdyby byla Honzou vlastnoručně stlučená), v další dózičce čerstvá rajčátka a v poslední dóze několik uvařených vajec. Inu, jaké si to uděláš, takové to máš.

Zato Jindra je nějaký nemluvný a odmítá jídlo, pivo i rum. Jasný případ pro vyšetření gerontopsychiatrem, zda nejde o bulimii, či anorexii. To se mi ale u Jindrových 110 kilogramů jateční váhy moc nezdá. Jestlipak ho nezmohlo stoupání, nebo neschvátila nemoc?

Nechávám úvahy plavat, běžím udělat pár dokumentačních fotografií pro cestopis, dám sušit propocené svršky na slunko a jdu se věnovat jídlu, pivu a kořalce.

Po necelé hodince obědové pauzy usedáme do sedel našich hliníkových či karbonových ořů. Čeká nás rychlý vrstevnicový sešup po žluté turistické stezce do obce Telecí. Musíme zdolávat překážky ve formě popadaných stromů, v lukách se pak stezka trochu ztrácí a v lesích zase slouží jako malý ilegálek pro místní downhillové nadšence. Alespoň dle několika dropů, které cestou míjíme.

DH Telecí

S maximálním sebezapřením se jim vyhýbám, neb s naloženým kolem se skáče jen jednou – poprvé a zároveň naposled. I tak to ale nestačí k tomu, abych se nevytřel jako kapr v rákosí. Zaznamenaje prudkou levou odbočku mezi stromy až na poslední chvíli, stihnu jen zvolat na jezdce za mnou „bacha, tady vlevo!“ a trhám řídítky daným směrem.

Trénované povolení přední brzdy (neb kola se musí točit), nadlehčení řídítek, aby kolo snáze zdolalo odpor případných nerovností v zatáčce a poposunutí těžiště vyšpulením prdelního svalstva směrem za sedlo a nad zadní kolo se nezdaří. Přesně v tomto místě je totiž ukurtovaná 8 litrová podsedlová brašna, na kterou jsem v daný okamžik kurvadrát pozapomněl. V tu chvíli již vím, že těžiště neposunu dostatečně daleko, že přední kolo se silničním slikem již nebude mít potřebnou adhezi a na travním porostu půjde do smyku a já přes řídítka. To co mi v pikosekundě proběhne hlavou, se v druhé pikosekundě uskuteční. Kolo, kolmo smýkané ke směru jízdy po trávě, se následně v lesní hrabance hryže o jakýsi kořen, který si – již sbalený v parakotoulu s tretrami vycuknutými z pedálů – v letu prohlížím z dostatečně blízké vzdálenosti. To vše s pocitem, že jsem věděl, že to zákonitě musí přijít.

Rychle vstávám, dělám jakože nic, ale byl jsem již spatřen a prozrazen ostatním jezdcům posměšnými výkřiky těch, co byli nejblíž a hodnotícími mou potupnou situaci. Nicméně pád to byl ukázkový, natrénovaný léty praxe a díky tomu je kolo i tělo bez jakékoliv újmy.

Nanuk, Matouš a Landrát

V Telecím v místní Jednotě máme jednu z mála možností zakoupit nějaký ten proviant, tak si pro jistotu kousek zajíždíme a doplňujeme špajzky. Pivo nebereme, těch má Staňa v báglu ještě litry. Vévodí nanuky a čokoládové tyčinky, neb ze sebe v kopcovitém terénu slušně vypalujeme cukry. Slunce pere tak, že se u Jednoty musíme schovávat ve stínu a já musím polehávající družstvo nutit k opětovnému výjezdu.

Čas letí a my máme to nejhorší teprve před sebou. Nejdříve se musíme dostat z Telecího. Cesta je nekompromisní a vede kolmo na vrstevnice mezi dva kopce – Matoušův a Landrátský. Stoupání je příkré, bolavé a na výhni. Někteří jedinci, včetně mě, raději slézají a kola tlačí. Lepší je nemachrovat a pošetřit sílu, neb za kopcem se nám v dáli rýsuje další meta – Buchtův kopec, neboli Buchťák. Nejdříve však musíme prudce klesnout přes Maděru a Mrhov do Krásného, abychom mohli zase prudce stoupat.

Šroubek a druhý výtěr

Někde u vrcholu kopce Na Lunáku zastavujeme k odpočinku a Honza náhle zjišťuje, že mu tretra zůstává v pedálu a nechce vycvaknout. To budou povolené šroubky kufru, říkám. Po různorodém škubání nohou musí Honza nohou z boty ven. A vskutku. Jeden šroubek uvolněný, druhý pryč. Odpočíváme, Honza opravuje tretru.

Po rychlém vyřešení situace dále stoupáme až k jedné z vyhlídek a zjišťujeme, proč se Krásné, jmenuje Krásné. Jistě podle pohádkových výhledů všude okolo, které fotografie nevystihne ani z poloviny. Nechá se to vnímat jako taková malá odměna za tu dřinu.

Je potřeba také zmínit i to, že někde v těchto místech se vytřel i Tomáš, když v dobré víře bláhově zvedl svůj služební telefon. Přesně v tuto chvíli mu však přední kolo chytilo jednu stopu od traktoru a zadní kolo tu druhou. Kdo zažil takovouto situaci, tak ví, že není jednoduché ji ukočírovat. Pokud u toho máte telefon na uchu, vaše šance se snižují na pouhé minimum. nemohlo to skončit jinak, než v leže a na zemi a odnesl to člověk na konci aparátu, neb mu Tom ještě zamotaný v kole vyčinil, proč mu do prdele volají, když má dovolenou!

Krev, pot, nářek a Buchťák

Stoupání z Telecího nám ubralo dost sil a v pelotonu se začíná remcat. Nedivím se, sám toho začínám mít plné vinty. Bohužel jsem jediný, kdo ví co nás ještě čeká a čuji problémy a komplikace, které jistě brzy nastanou. Z 550 metrů do 813 metrů výškových. Ještě, že se nikdo neobtěžuje číst předem předkládaný itinerář, protože bych asi dostal kamenem do hlavy již při brífinku v hospodě. Ačkoliv ono to stejně na mapě nevypadá tak, jako když jste v půli kopce a chce se vám plakat.

Uklidňuji všechny, že dáme už jen dva kopečky a budeme v místě noclehu. Dáme si jídlo a točené pivo a bude nám dobře. Lhal jsem jako Rudé právo, protože o tom zda bude hospoda v Zubří otevřená, či ne, jsem neměl v tuto chvíli ani tucha.

Začínám mít pocit, že jsem v plánování trochu přestřelil, ale tvářím se odhodlaně a plný sil, abych ostatním dodal na morálce a náladě. Vysvětluji, že jsem zahrnul do tohoto výjezdu variantu po žluté stezce, která je sice o něco delší, má asi 6km, ale není tak příkrá. Zelená je sice kratší, ale zkoušel jsem ji vyjet před lety nalehko a i tak jsem pohořel a musel tlačit. Pokud to mám nyní porovnat, nevím co bylo větší zlo.

Poslední tři kilometry na vrchol Buchtova kopce už se nese ve vysloveně nenávistné náladě. Nikdo moc nemluví, všichni se potí, jsme rudí a navíc nám zmizel Jindra. Od něho dostávám před vrcholem kopce zprávu, že jeho tělo je nejspíš schváceno chorobou, a že musí opustit expedici. Vydává se tedy jiným směrem nežli my a vrací se domů. Žádám ho, aby mi dal vědět, až bude v bezpečí domova, abych ho neměl na svědomí. Pokud možno písemně a podepsané vlastní krví.

Když je již před námi mezi stromy občas k zahlédnutí radarová věž, konstatuje Tomáš zcela suše památnou větu, která se jistě zapíše do historie našeho společenstva. Teď už to není daleko, teď už je to jen vysoko.

V čase necelých 15ti hodin se ocitáme na vrcholu Buchtova kopce neboli Buchťáku. Mlčky usedáme do přístřešku pro turisty a taháme Staňovi z batohu piva a odměňujeme se. Chvíli trvá, než začneme mluvit a vnímat výhled, který se nám naskýtá z této osmistovky, na jejímž vrcholu ční budova Řízení letového provozu s radarovou věží. Staňa se dušuje, že je schopný zařídit prohlídku interiéru budovy. Věříme mu, ale nikdo na to nemá moc náladu, takže to odkládáme na neurčito. Buchťák si tímto vysloužil čestné místo v našem Top10 nejnepříjemnějších úseků. Směle se tak může měřit se stoupáním na Pyšolec během Expedice: Řeka Svratka, s výšlapem k Weissensee při Expedici: Korutany nebo stoupáním na Kraví Horu během Expedice: Řeka Oslava.

Pro zajímavost bych si dovolil zmínit, že toto až horské prostředí bylo využito například při natáčení půvabné pohádky Obušku z pytle ven s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Více na www.filmovamista.cz.

Sněžné a zatrolená Vříšť

V 15:30 jsme nuceni znovu nasednout na kola a vyrazit. Zbývá nám sice už jen 17km, ale profil trasy se moc měnit nebude a ještě nás nějaké to převýšení čeká. Sil už je poskrovnu, což je možná k vidění i z fotografií. Vydáváme se po červené turistické stezce směrem na Sněžné. Jedná se o moc pěkný trail, nicméně člověk musí být ve střehu a neustále na brzdách. Odpočinek se nekoná, jedeme ve stoje, pružíme v kolenou a váha jde na ruce. Dole ve Sněžném, jsme stejně zhuntovaní, jako když jsme se vydrápali na Buchťák.

Zastavujeme se na limču a na cucnakláděvčokoládě v místním obchůdku a vyrážíme do Vříště, která je co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Toto je jediná hospoda na trase, která je ve všední den otevřená a my si tak dopřejeme teplé jídlo a ještě stihneme za světla dojet k nocovišti.

Jaké je však naše překvapení, když dorazíme k hostinci a marně lomcujeme klikou zamčených dveří. Otevírací doba na dveřích se výrazně liší od otevírací doby uvedené na internetu. Hostinec zavřel před hodinou. Šlaka!

Jsem si vědom toho, že toto je poslední pomyslný hřebík do rakve. Morálka se rozpadá a moje pozice náčelníka je tím zcela dehonestována. Nikdo už nemluví, nefotí, úsměvy na tváři jsou strnulé. Všichni jen čumíme jak svatí z Orloje.

Nic naplat, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Velím k okamžitému návratu na trasu a morálku do kolektivu již tlačím silou. Nevyšlo to zde, vyjde to jinde. Však ještě mám pár es v rukávu a vím, že v Zubří u rekreačního střediska je do 20h otevřen kiosek s občerstvením. Asi tam nebude vepřo-knedlo-zelo, ale i langoš zvedne náladu.

Rezignace na Bohdalci

Ačkoliv se kopec Bohdalec snažím podjet, převýšení opět vyhrává nad našimi silami. Nikdo se mnou dvakrát moc nemluví, dokonce i David si začíná pomlaskávat, což je u něj jasná známka toho, že mu není něco úplně po chuti. Mám alespoň možnost dát echo do RS Zubří, v kolik hodin přijedeme. Dozvídám se že středisko je zcela prázdné, a že máme nechystané dvě chatky, jak bylo dohodnuto. Aby tam za námi nikdo nemusel letět, domlouváme se na skrýši, kde budou nechané klíče. Alespoň něco se daří.

Když se konečně vymaníme z lesa Bohdalce a dostaneme se do obce Odranec, rezignuji a rozhoduji se, že osekám poslední část trasy, abych předešel nebezpečí, které mi již bezprostředně hrozilo od za mnou jedoucí přesily. Se slzou v oku vynechávám vyhlídku Metodka nad osadou Koníkov, vyhlídku Kamenici na Roženecké Paseky a co mě mrzí nejvíc, vynechávám i Památník zastřelení vlka na Vysočině.

Z Odrance tedy velím k ústupu a jedeme po silnic přímo na Koníkov a pod Koníkovem se napojujeme na modrou turistickou stezku, která nás dovede k Zuberskému Rybníku, kde se nachází areál RS ZO OS KOVO ŽĎAS. Název poněkud krkolomně debilní, ale místo naštěstí krásné a útulné. Neváháme, okolo areálu pouze projíždíme a míříme přímo ke kiosku na pivo, než ho v osm hodin zavřou.

Kiosek ovšem vypadá, že je zavřený již od devadesátek a piva ani jídla se zde evidentně nedočkáme. Další rána pod žebro pro některé jedince. Je tedy rozhodnuto, že se pojedeme ubytovat, osprchovat a vydáme se do vsi. Třeba budeme mít štěstí a bude otevřená hospoda.

Rybník, Zubr, pivo a klid na duši

V liduprázdném areálu jdu na jistotu pro klíče do předem domluvené skrýše. Ty však nenacházím. Kleji. Volám paní recepční, ta to nezvedá. Kleji znovu a sprostě. Smráká se a chce se mi opět plakat. Dnes již po několikáté.

Vzpomenu si, že jsem dostal kontakt ještě na jakéhosi správce. Hledám jeho číslo v mailu, nacházím ho a volám. Pán to naštěstí zvedá. Vysvětluji mu situaci se skrýší a nyní je to on kdo kleje – a rovnou sprostě. Máme vydržet, přijede hned jak si najde odvoz, neb už se dal v hospodě do piva. Zcela uhranut touto větou již nic jiného už nevnímám a oznamuji ostatním, že ve vsi je nejspíš otevřená knajpa, To bylo nějaké radosti, to bylo nějakého těšení.

Zatím co čekám na pána, ostatní naskáčou do rybníka a chladí zdevastovaná těla, která jsou upečená a strhaná z celodenní dřiny. Pán přijíždí s omluvou vcelku brzy a potvrzuje nám, že hospoda je otevřená, ale jídlo, že si prý každý většinou nachystá doma a bere si ho sebou. Což je roztomilé. Od Covidu se mílovými kroky vracíme zpět na stromy. Snad prý kdyby nám stačily hranolky a rozmražená pizza. Nevysvětluji mu, že potřebujeme k večeři hlavně točené pivo a rum, odemykám a pádím rovnou do sprchy.

Hospůdka je malá, zahrádka je z kopce, ale nám se na ní podaří zabrat stůl a to nám dnes již ke štěstí stačí. Nevadí nám ani to, že sedíme nakřivo. Objednáváme si piva a limonády, abychom zahnali žízeň a doplnili cukry. Někteří jdou i do hranolek a mražené Pizzy.

Když jdeme s Honzou pro rundu k výčepu, potkáváme se s panem správcem a chvilku hovoříme. Poté mi u výčepu Honza povídá, „objednej dědkovi taky panáka“, načež pravím, že „nasrat, že ubytování stojí raketu a ještě ty trable s klíčema“. „Jen mu ho objednej“, nedá se Honza, „uvidíš, že nám to votočí“. A měl recht. Otočili jsme si to ještě asi třikrát. My po jedné, on po pěti štamprličkách.

S dvaadvacátou zavírací hodinou opouštíme spokojení hospodu. Po příchodu k chatce bereme ještě vlastní zásoby ze Staňova báglu a dalších dvacet minut vágusíme u rybníku jak staří trampové. Nakonec ten první den dopadl dobře…

Pátek – druhý den expedice

Budíček, koupačka a snídaně

Po včerejším protýraném dni se budíme s úsměvem na rtech. Restaurační zařízení v Zubří dodalo večer všem členům na morálce. Těla jsou odpočinutá díky velmi příjemnému ubytování v dvoupatrových zděných chatkách. Nakonec by nám sice stačila pouze jedna, bohužel věštit z křišťálové koule neumím a měnit ubytování na poslední chvíli kvůli změně počtu expedičníků, aby člověk ušetřil mrzký peníz, není příliš fér. Alespoň jsme měli všichni dostatek prostoru a pohodlí a mohli tak načerpat tolik potřebné síly.

Druhého dne před sebou máme poněkud jednodušší etapu expedice. Počasí je opět na tričko hned od rána a cesta nabízí i možnost zastávek s adekvátní kulturou.

Vstáváme po šesté hodině ranní. Vodníci hned z rána skáčou do Zuberského rybníku, jiní – třeba já – se raději cpou plechovkou tuňáka. David zvolil nějaký spešl sportovní proteinový pokrm, který postupně na talíři tuhne v konzistenci připomínající kamení. Jestli se to takhle zdrcne i v něm, tak ať při něm stojí všichni svatí.

Stopa Járy Cimrman, Vávrova skála a katarze v Maršovicích

Po osmé hodině jsme všichni sbaleni a najedeni. Vracíme klíče panu správci, na kterého zřejmě neměla večerní rumová přestřelka tak blahodárný vliv jako na nás. Omlouval se za svůj pozdní příjezd, že se mu špatně spalo, že těch rumů asi bylo moc. Odvětil jsem, jestli jich spíš nebylo málo a dohodli jsme se, že až zde budeme zase někdy spát, tak to vyzkoušíme a uvidíme.

Loučíme se s velmi příjemným ubytováním na samotě a vydáváme se po vytýčené trase vstříc novému dni a novým zážitkům.

První meta dnešní etapy se nachází pouhé 2km od místa, z něhož ráno vyjíždíme. Jakožto milovník humoru, zejména pak humoru cimrmanovského – dvojice Svěrák-Smoljak, jsem si nemohl dovolit minout toto místo bez povšimnutí. Objezdili jsme již kus světa, stejně jako náš slavný světoběžník, myslitel, vynálezce, filozof a gynekolog samouk – Jára Cimrman. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se naše stopy prolnou. Stalo se tak a naše stopa se se Stopou Járy Cimrmana protnula na 49°58`57″ severní šířky a 16°12`66″ východní délky. Budiž tomuto okamžiku třikrát sláva. Sláva, sláva, sláva!

S pocitem, že do nás vstoupil nepatrný kousek mistrova génia, odjíždíme od tohoto milého památníku zelenou „národní stezkou – Po stopách posledního vlka“, která nás po dalších 2km dovede k Přírodní památce Vávrova skála. Jedná se vskutku o nevšední skalní útvar, který byste zde tak úplně nečekali a jistě stojí za prohlídku, ocitnete-li se někde poblíž.

My už se však nemůžeme dočkat snídaně, která byla naplánována a tučným písmem vyznačena v itineráři. Na periferii Nového Města na Moravě se jakožto jeho součást nachází obec Maršovice. Což není úplně důležité. Důležité je, že se zde nachází krásný Hotel Maršovská Rychta, mají otevřeno, mají točenou Plzeň a mají dokonce hotovou horkou polévku. Co víc si může alkoholik amatér po ránu přát.

Nejprve nás ale čeká velice ostrý sešup do obce Pohledec, kde mi cyklokompjůtr ukazuje pro naložené kolo nezvyklou rychlost 78,5 km/h. Je vidět, že váhu jsem rozložil naprosto vyváženě a aerodynamika je jak od leteckého inženýra. Přejíždím ovšem odbočku a musíme se vracet.

Hrneme se do hotelu jako bychom týden nežrali. Zahrádka je prázdná a v selském duchu. V okamžiku je u nás velmi milá servírka, objednáváme si pivo a horkou polévku a mně je jasné, že odsud tuhle bandu hned tak nedostanu. Užíváme si excelentní relax, který jen občas naruší něčí dušení se nudlí z polévky, když se v nestřežené chvíli nechá vylekat řvaním páva.

Traily NMNM, kopce-a-nic-než-kopce, Žďár

Během dopoledne nezaznamenávám do svého příručního poznámkového bloku již žádný zásadní zážitek, který by stál za podrobnější rozbor. Po Maršovickém hodování se dostavil pocit zadostiučinění. Ten však netrval dlouho.

Ačkoliv byl druhý den expedice avizovaný jakožto odpočinkový, alespoň oproti dni prvnímu, nevyhneme se kopcovité krajině Nového Města na Moravě. Příjezd k vyhlášenému areálu Vysočina Aréna, kde se koná MS v biatlonu a kde je i několik lesních trailů, byl relativně snadný. Dokonce jsem kousek jednoho trailu do trasy zakomponoval a my se tak mohli povozit jako praví bajkeři. Vyškrábat se z Arény na horizont, abychom mohli pokračovat směr Žďár, již ovšem tak snadné nebylo. Kopce nejsou sice dlouhé, jsou ale příkré a já jsem díky tomu opět začal přicházet o kamarády. Minimálně dočasně.

Nicméně, držíce se hesla, že co nejde vyjet, lze vytlačit, zdoláváme i tuto překážku a do cíle dnešního oběda se dostáváme již relativně snadno, Dokonce se nám podaří natrefit i zajímavou modrou stezku, na kterou se napojujeme ve Lhotce. Jedná se o pěšinu zcela vyhovující našemu vkusu, umu i tužbám. Louky se střídají s lesy a potoky s rybníčky. Srdce každého vandráka zde musí zaplesat.

Řízek, chlebíček a Plzeň

Před Žďárem nad Sázavou navazujeme telefonický kontakt s půlexpedičníkem Milčou. Půlexpedičníkem proto, že se k expedici přidal pozdě, a aby toho nebylo málo, opustil ji předčasně. Sdělujeme mu, že plán je následující. Oběd za hubičku v jídelně Vesna nad náměstím a poté pivo tam, kde budou čepovat plzeňské.

Milča nás dojíždí ještě na zahrádce před Vesnou, kde se cpeme různými lahůdkovými pochutinami jako je řízek, smažák, ptáček a podobně. Já si dal navrch i chlebíček a colu. Není to sice žádný Grandrestaurant pana Septima, ale řízek s bramborem za osm pětek splní svůj účel zcela dokonale.

Milča však chytil tempíčko a chce jet. Oznamujeme mu, že se ulil z největšího vejmrdu celé expedice, tak ať neorganizuje, a že teď po jídle se jede v první řadě na pivo. Tak se i stalo. Přesunujeme se na druhou stranu náměstí, necháváme do sebe opírat sluneční paprsky a odpočíváme. Milča trpí, ale statečně čeká.

Koukaje u piva do mapy navrhuji, že bychom se nyní mohli kousnout a ujet následujících cca 20km na jeden zátah, dát s i pivo v Račíně a poté se cuknout opět na jeden zátah až do cíle v Bílku. Zde máme zamluvený nocleh v penzionu se zahradou, pergolou, grilem a bazénem. Sám sebe se nyní se slzou v koutku oka ptám, kde jsou ty naše časy ve stanech, kdy jsme nadávali na masňáky…

Projeli jsme bez zastávky Žďárem. přes Rozštípenou skálu a Šlakhamr. Zde jsem původně chtěl společnou fotku s kamarády, ale bohužel mi už žádní nezbyli. Poskytuji tedy fotografii v reportážním stylu a bez lidí.

Za Šlakhmarem se ocitáme u hraničního kamene. Tento hraniční kámen připomíná hranici Ditrichštejnského žďárského panství, která byla zároveň hranicí Čech a Moravy. Odtud po červené přes vrchol Peperek do Velké Losenice a z ní po žluté stezce až do mezizastávky v Račíně.

A opravdu, kousli jsme se vzorně a prakticky bez zastávek jsme dojeli až do zmíněné obce. V Račíně jsme se bohužel kousli také a stala se nám zde taková nemilá věc – jak by řekl Švejk: že jsme pili jedno pivo za druhým. Do toho se nosily limonády na doplnění cukru a řízky a palačinky se zmrzlinou na doplnění energie.

Pili jsme, dokud fungoval přísun na zahrádku. Když přísun z neznámého důvodu ustal, neudržel Honza svou mamutí žízeň na uzdě a vydal se do hospody sjednat nám spravedlnost na nebohém číšníkovi… Ten pak celý vykulený přišel s dalšími pivy a s omluvou a přísun byl opět obnoven. Obsah vět, která zazněla z Honzových úst směrem k číšníkovým uším zůstanou raději navždy v Račíně.

Poslední kilometry, kohout plaší smrt a další člen do týmu

Sedělo by se vskutku dobře, to nemohu říct. Naše dnešní cesta má ale svůj cíl až o 25 km dále. Nezbývá než ukončit vcelku příjemné posezení, nasednout na kola vrátit se na zelenou turistickou stezku, která nás svým značením vede lesem přes Synkův kopec a Ranská jezírka až k Rybníku Řeka. Zde vynecháváme pit point, odbočujeme bez zastavení na žlutou turistickou a jedeme přímo do Ždírce do Albertu, pro nezbytný proviant na večer.

Večer se bude hodovat, neb v penzionu máme pouze pro sebe zahradu a k tomu jako bonus pergolu s grilem a bazén. Nakupujeme ve velkém vše co se dá uvést. Buřty, pivo, salámy, pivo, sýry, pivo, pečivo, pivo, brambůrky, pivo a kořalku.

U Albertu nás dojíždí poslední opozdilec naší expedice Michal a my se tak dostáváme do našeho letošního maxima 7 členů.

Na posledních sedmi kilometrech po červené stezce máme však ještě jednu důležitou – kulturně vzdělávací zastávku. Jedná se o minipivovar v Sobíňově. Pivo si nese symbol kohouta ve znaku, což je mi sympatické, neb kohout, krom toho že plaší smrt, byl vždy i symbolem mužské odvahy, hrdosti a plodnosti. Což zřetelně vystihuje ryzí charakter Fotrů bez dozoru. Přijíždíme v 17:30 a zabíráme si jeden ze tří stolů.

Osobně mi pivo dvakrát moc nechutná, ale ostatním ano, takže toto hodnocení nechám na někom, kdo tomu rozumí a pije pro chuť. Já piji pro efekt. Dávám si dvě, abych zjistil, zda druhé nebude lepší. Nebylo. Pivovar a restaurace je vlastně rodinný domek s venkovním sezením a plátěným altánem. Je zde veselo, štamgasti jsou hovorní. Děláme si srandu z dědků na elektrokolech a dědci na elektrokolech si dělají srandu z nás. Z důvodu atmosféry hodnotím tuto zastávku kladně a to i přes to, že jsem si na pivu příliš nepochutnal.

Bílek, penzion Oáza a dýně

Penzion Oáza v Bílku je na konci vesnice a provozuje ho milá paní v letech. Paní nás provede garáží a stodolou, aby nám ukázala, kam si dát kola, poté nás zavede do příslušných pokojů, kde se máme ubytovat, ukáže nám společnou kuchyňku a sociálky a prozradí nám, že je zde ubytován ještě manželský pár, čímž nám decentně naznačí, že bychom se podle toho měli chovat.

Všichni jsou nedočkaví osvěžující sprchy a civilu, proto zde většinu tlupy zanecháváme a ven na prohlídku pokračujeme s paní jen já a Michal. Paní nám ukáže kde je bazén, pergola, ohniště a krb. Jdeme pomalu, neb paní se pohybuje jen za pomocí berliček. Když již není nic, co by nám paní vysvětlila, koukne na nás a se slovy – vy jste takový svalnatí chlapci – nás táhne k hnojišti. Na hnojišti sedí tři dýně o velikosti malého automobilu a paní nás prosí, zda bychom je mohli vyhodit z hnojiště ven.

Hledám madla a zjišťuji, že dýně madla nemá a není tedy za co chytit. To však nevadí Michalovi, který nedbá na mou logistickou rozvahu a svírá dýni do svých mamutích pracek a tlačí ji na mě. Přebírám dýni a s pocitem, že pod ní potupně zhynu ji pokládám na zem. Překvapivě v celku. Stejný postup opakujeme i u dvou zbývajících dýní. Paní je spokojená, my máme vyhřezlé plotýnky a můžeme jít také do sprchy.

Hodování, Brontosauři a bazén

Když se konečně prostřídáme ve sprchách, kde se pode mnou nebezpečně zhoupne nepřišroubovaná mísa, se scházíme u stolu a začíná hodnocení druhého – poměrně nenáročného dne expedice. Finální kilometráž je něco okolo 66km a 800 výškových metrů. Není to úplně k chlubení, nicméně zadarmo to nebylo a navíc po náročném včerejšku bylo třeba trochu odpočinku. Všichni se mnou už zase mluví, neb náročný start v okolí NMNM je již zapomenut, a já mám radost, že se den vyvedl, vše jsme stihli a vybrané ubytování je přívětivé.

Ponejprv si užíváme plátěný altán u rybníka, jemuž chybí střecha, protože ji v létě odnesl vítr. S přicházejícím soumrakem však vylétají od rybníka komáři a my se proto uchylujeme do pergoly, kde zažehneme oheň. Na muzice se většinou neshodneme a tak se, po několika slovních přestřelkách, vybičování alkoholem a ohněm v krbu, shodneme snad jen nad táborovými písněmi Brontosaurů a ztichlým Bílkem nakonec zazní trojhlasným kánonem Tulácký ráno.

Před spaním ještě několik nadšenců naskáče do bazénu a jde se na kutě…

Sobota – třetí den expedice

Třetí den expedice bude opět patřit k těm náročnějším a po prvním – možná až příliš náročném – dni mám trochu lufta z udržení morálky. Jsme v Bílku, takže si po zelené stezce nadjedeme Údolí řeky Doubravy, vystoupáme na Barovice, následuje vodní nádrž Seč, Hedvičino údolí u Třemošnice a podél řeky Chrudimky až do Nasavrk. Celkové denní převýšení bude opět okolo 1100 výškových metrů.

Fontána pre Janko

Vstáváme po šesté hodině, abychom měli dost času na výjezd bez zbytečných stresů. Únava se již začíná vepisovat do našich obličejů a včerejší sedánek pouze prohloubil reliéf vrásek, aby tím podtrhl vizuální stránku náročnosti expedice.

Zrovna když mířím na ranní očistu vnějšího i vnitřního traktu, vylézá právě z oné koupelny, kde se pode mnou včera nebezpečně zhoupla mísa, Honza. Čerstvě osprchovaný s vyvalenými kukadly stojí ve dveřích, kape mu z vlasů voda a něco mumlá. Jsem po včerejším pivu v tlaku a nemám čas ani na „dobré ráno“. Pouze tedy procházím (dost možná proklusávám až probíhám) a mířím do druhé koupelny.

Teprve až když se vracím a potkávám Honzu stále na stejném místě, navíc stále mokrého, přeji dobré jitro. Dávám se s Honzou do hovoru a zjišťuji, že mísa, která se se mnou předchozího dne nebezpečně zhoupla, se před několika okamžiky s Honzou bezpečně utrhla. Upadám v záchvat smíchu, protože teprve nyní mi dochází, že na kost mokrý Honza ve sprše ještě nebyl, neb je zpola oblečený. S převráceným záchodem se utrhla přívodní hadička na vodu a způsobila krásnou fontánu a bidet v jednom. Než Honza stihl vypnout vodu na příslušném místě, byl durch a koupelna pod vodou. Jsem mrtvý smíchy, děkuji všem pohanským bohům, že se to nestalo mně a uvažuji nad tím, že do tohoto penzionu už také nemůžeme.

Odcházím tuto veselou událost předat do širšího povědomí, aby neupadla v zapomnění a hlavně, abychom se ráno poveselili všichni. Krom Honzy ovšem. Zbytek zmuchlané tlupy nacházím ve společné kuchyňce, kde náš dvorní kuchař Michal krájí špek a míchá vejce. Pro každého 6 kousků. Pro jistotu. Abychom na těch kolech moc nezchudli.

Hordeolum

U snídaně si Tom neustále muldí oko, které vůbec nevypadá zdravě. Slzí a je rudé jak Zemanovo trenky. Sestavujeme diagnostické konzilium a jakožto náčelník vynáším verdikt. Jedná se o hordeolum, tedy ječné zrno. Zvažujeme drobný chirurgický zákrok víčkem od plechovky, ale když se užuž schyluje k první incizi, tedy odbornému řezu improvizovaným skalpelem, zhatí tuto sebevzdělávací činnost Honza, který se vytasí s očními kapkami. Konzilium se tedy shodne pro tuto nedestruktivní léčbu, i když si já osobně myslím, že je to trochu škoda a víčko od plechovky balím pro jistotu s sebou.

Ukazuje se však, že Tom není schopen dvou komplementárně souvisejících akcí, tedy kápnout si sám do oka a zároveň oko nechat v otevřeném stavu. Musí mu tedy být odborně nakapáno námi do oka i do strojku. Zbývá už jen nakapat do strojků i nám ostatním, abychom touto alkoholovou dezinfekcí zabránili šíření bakteriální infekce a vyrážíme balit a nakládat kola.

První defekt na nultém kilometru a plný batoh piv

Jak si tak balíme kola, zjišťuje Milča, že má prázdné zadní kolo. V domnění, že se jedná o pouhý únik vzduchu, zkouší kolo pouze nahustit. Společnost nám opět dělá pes majitelky penzionu a s ním i nezaměnitelný pach namoklého cirkusu.

Když už je Milča zcela vyčerpaný pumpováním pohotovostní hustilkou, smiřuje se s tím, že kolo musí dolů a duše ven. Bohužel pro něj je Milča zvyklý jezdit ve stylu „ultralight“, takže nemá ani lepení, ani náhradní duši a ani montpáky. Milča vlastně nemá nic. A pokud patříš k pěti věrným čtenářům našeho cestopisného blogu, tak jistě víš z předchozích vstupů, že takovéto parazitování na dobře připravených kamarádech se trestá rundou pro všechny za každý kus zapůjčené výbavy. Tady to bude Milču stát jako celý nový výplet.

Každý tedy poskytuje to co má a s radostí tak navyšujeme Milčův dluh vůči nám. Mezitím na sebe nenápadně upozorňuje Staňa s tím, že má stále, respektive opět v batohu hromadu plechovek s pivem. Jeho batoh byl totiž znovu naplněn tím, co zbylo z předchozího večera. Opět mu děkujeme za jeho ochotu vést to na zádech s sebou s tím, že hospody jsou zavřené, a že mu při nejbližší příležitosti batoh odlehčíme.

Doubrava, Mariánské údolí a Libice

Po dlouhé půlhodině servisních činností, kdy se Milčovi za boha nedaří nasadit plášť do zámků na ráfku, vyrážíme na cestu. Milan bohužel mírně vlnivým pohybem do stran.

Bílek opouštíme dle plánu po zelené turistické stezce, která nás dovede až k zřícenině hradu z 15. století s názvem Sokolohrady. Pořizuji fotografie, čímž zdržuji, ale je mi to jedno. Dokumentace je zásadní pro tvorbu tohoto cestopisu.

Pod azurovou oblohou, která předpovídá vedro po celý den, pokračujeme až k odbočce na Točitý vír, kde sestoupáme dolů do údolí Doubravy. Tedy do úseku, který je již relativně sjízdný. Odtud se lesní cestou přes Mariánské údolí dostáváme až do Libice nad Doubravou.

Zde zastavujeme u otevřené bývalé Jednoty, která je dnes pod vedením vietnamského obchodníka. Naplňujeme špajzky proviantem a neodoláme chlazeným plechovkám piva z lednice. Když to vidí Staňa, ptá se nás, jestli nejsme kreténi, proč si kupujeme plechovková piva, když jich má plný batoh. V odpovědi se mu dostane, že to co má na zádech je „teplý jak chcanky“, a „že by bylo dobré, kdyby si pro příště pořídil na záda nějaký aku chladící systém, když už nám chce vozit piva“.

Když chceme siknout plechovky hned před vietnamcem u konťáků jak papriky z poslední čtyřky, napadá Milana překvapivě dobrá myšlenka, že jsme kousek od Restaurace u Bambuchů. V tuto hodinu bude nejspíš zavřeno, ale můžeme si tam aspoň sednou na lavičku. Souhlasíme, že lavička bude lepší než obrubník u kontejneru a popojíždíme o několik desítek metrů.

Bambuch a Plzeň vs. Rychtář

Usedáme tedy před vyhlášenou hospůdkou, kterou jsme již v minulosti několikrát navštívili a všímáme si, že ačkoliv není ještě otvíračka, dveře jsou dokořán. Milča nelení a jde se nenápadně dotázat, zda by se na čepu nenašlo půl tuctu piv pro žíznivé pocestné. Obsluha je neuvěřitelně milá a ochotná a přestože hospoda otvírá až za hodinu, je nám přislíben lahodný žlutý mok. Když nám ho číšník s úsměvem nese, oznamuje nám, že už bude možná hotová polévka a zda bychom si dali. Panuje všeobecná shoda, že bychom si dali, ale já začínám pociťovat drobnou nervozitu, protože tato zastávka nebyla v plánu. Čeká nás nepříjemné stoupání na Barovice a bylo by dobré se hnout, dokud není vedro jak v pazderně.

Nicméně mlčím, protože vím, že moc příležitostí k občerstvení se nenaskytne. Když vrchní donese polévky, vyloupne se z hospody neudržovaný rambousek. Takový správný týpek je to a vítaje nás větou „no jo, panáčkům je otvíračka u prdele a kuchař, aby se z toho posral!“ se s námi dává do řeči. Ukazuje se, že je to sám majitel hospody. Je trochu přinasranej, ale je nás dost a vidí, že bude mít kšeft, takže se brzo uklidní. Po chvilce popichování se nás ptá odkud jsme a když pravíme, že z Hlinska, padne mu zrak na naše rozpité Plzeňské pivo. Ptá se, proč chlastáme ten předraženej patok, když má na čepu Rychtáře – hlineckou jedenáctku. Pravíme mu, že to je proto, že si nechceme za jízdy nasrat do elasťáků, ačkoliv dnešní materiály snesou ledacos.

Po chvíli bezvýsledného dohadování o tom, jaké, které nebo čí pivo je lepší se Bambuch rozvášní a oznamuje nám, že když on natočí Rychtáře, tak je lepší jak Plzeň, a že nám jde natočit sedm kousků, abychom se přesvědčili. Pokud mu navíc dáme za pravdu, je ta runda piv na něj. Výzva byla jednohlasně přijata a v téže chvíli mi hodinky vyslaly notifikaci, že si mi opět zvyšuje stresová zátěž.

Než jsme dosrkali vynikající vývar, byl u nás Bambuch s tácem piv. Já nevím jak kdo, ale já tomuto nerozumím. Pivo mi buď chutná, nebo ne. Je ale pravda, že když jsem v jedné ruce třímal Plzeň a v druhé Rychtu natočenou mistrem a na střídačku upíjel, rozdíl byl vskutku minimální. Nejen s vidinou úspory jsem tedy mistrovo počínání uznali a pochválili a nechali tedy tuto rundu na něm.

Uphill č. 2 na Barovice

Další pivo zakazuji a velím k odjezdu. Ačkoliv to dělám nerad, musíme se chvilku pohybovat po silnici, jelikož původně plánovaná stezka lesem je po výřezu a dá se předpokládat, že bude nesjízdná. Na následujících necelých 5 kilometrech pojedeme z nadmořské výšky 400m do 650m. Přeloženo do lidové češtiny, čeká nás krpál jak hovado. A to nemluvím o tom, že už je skoro 11 hodin.

Musíme jet. Rozkládám síly, protože vím co nás čeká. Kopec, hic a další občerstvení bude až na Seči. Mám v záloze ještě kávičku v cukrárně na Klokočově, ale tu si nechávám v rukávu pro všeobecné povzbuzení morálky, která padne na dno během následujícího stoupání.

Je nutno však podotknout, že jedeme statečně serpentinu za serpentinou a vypitá piva jsou vypocená už za deset minut jízdy. Jedem sice ve stínu lesa, ale vzduch je jak ve skleníku a úplně cítím, jak mi pot doslova stříká z každého póru.

Posvícení jako dar z nebes

Po výjezdu na Barovice se nám na samém vrcholku kopce zjevuje rozjařený dav barovických obyvatel. Ačkoliv naše plánovaná trasa vede jinudy, všichni stáčí řídítka k místnímu hřišti, kde se koná jakási oslava. Vidíme stánky, lidé si nosí piva a tácky s masem, talířky s gulášovkou a na nás to má stejný efekt jako rozsvícená žárovka na můru.

Přivítání od barovických je více než vřelé. Jedná se o místní posvícení a ne o nějakou zprofanovanou akci a místní nejspíš nepředpokládali, že se objeví i nějací přespolní. Hned že se máme posadit, pivo se čepuje tam, gulášovka u okénka a za hospodou se točí prase, a že když vydržíme, dostaneme i to. Chybí snad jen dívky v krojích, které by nám na tácu donesly chléb a sůl. Vědom si toho, že to může být na dlouho poslední možnost teplého jídla do žaludku, nic nenamítám a nechávám své druhy posilnit se pivem a gulášovkou. Čekání na prase zamítám, to bychom už neodjeli.

Klokočov, víceboj, prase a palačinka

Je skoro poledne, moje frustrace se prohlubuje, ale s plnými pupky se výrazně zlepšuje nálada ostatních. Alespoň něco. Přemlouvám přesto expedičníky, abychom jeli a jako lákadlo tasím z rukávu trumf o Klokočově, tamní cukrárně u Žofinky, prvotřídní kávě a vynikajících zákuscích. Na to tahle banda nenažranců slyší a my tak můžeme vyrazit.

Nyní už opravdu cítím, jak nám čas šlape na paty. Do cíle je to přes padesát kilometrů a my se neustále jen něčím cpeme. Sám sobě si přikazuji, že to již musím utnout. Dát si v Klokočově kávu a pak na jeden zátah projet Seč, Třemošnici a Hedvičino údolí.

Vyrážíme z Barovic na Křemenici a Chloumek, kde se napojujeme na žlutou turistickou stezku a pod Spálavou odbočujeme na zelenou. Tím se konečně vymaníme ze silniček a ocitáme se znovu na šotolině a lesních cestách, tak jak to máme rádi. V Modletíně zelená končí a my tak pokračujeme po červené. Ocitáme se již v dosahu Sečské nádrže a krajina opět začíná být kopcovitá. Jedem na výhni, neb z místních lesů, nezbylo po řádění brouka vůbec nic. Jen stovky až tisíce pařezů.

Cedule Klokočov. Výborně, dáme si apartní kávičku a pokračujeme v krasojízdě, dokud držíme tempo. Koukám do mapy a hledám Cukrárnu u Žofinky. Leží přímo při trase. Jenže jak se blížíme, už vidím, že je něco jinak, než jak jsem si plánoval. Před cukrárnou davy, za cukrárnou davy, ve dvoře se peče prase, za cukrárnou je naražená bečka. Himlhergotdonrvetr probíhá zde nějaké sportovní klání!

Podoubravský víceboj – 17. ročník

Než se rozkoukám, vidím jen kola položená ve svahu. Půlka z nás je ve frontě na prase, druhá ve frontě na pivo. Snažím se namítat, že jsme si zde měli dát jen rychlou kávu, věneček a jet pryč. Je to marné, kávu a zákusek si prý můžeme dát po pivu a praseti s křenem. Rezignuji a řadím se do fronty.

Akce je to pěkná a nabídka bohatá. Zjišťujeme, že se jedná o jakýsi Podoubravský víceboj a jde již o 17. ročník této místní sportovně-kulturní události. Na soutěžící z několika přilehlých obcí a měst čekalo šest stanovišť, rozmístěných různě po obci, s úkoly jako jsou: střelba ze vzduchovky a luku, hod diskem, chůze na lyžích, hádání tajemství v zavřeném kufru, historie a skládání erbu a nakonec zdravověda. Za tyto úkoly dostávaly týmy body, které se na konci soutěže sečetly, a vyhlásil se vítěz.

Sledujíce probíhající klání se cpeme jako kdybychom měsíc nežrali. Někteří jedinci si jdou pro druhou várku pečeného prasete, jiní si objednávají megapalačinky se zmrzlinou a s ovocem. Obyčejné obžerství. Do toho se nezapomíná nakapat Tomovi do oka, aby na tu všechnu nádheru viděl. Když i já dobaštím vše, co jsem si naobjednal, nacházím většinu tlupy vyvalenou na sluníčku v leže na louce.

Začínám vážně uvažovat o změně trasy. Už se totiž nikam nechce ani mně samotnému. Snědl jsem prase, vypil pivo a kávu a megapalačinku jsem už ani celou nedojedl. Seknu to po modré na Horní Bradlo a rovnou do Nasavrk, kde máme zajištěný nocleh. Zkrátil bych tím trasu tak na třetinu.

Kaňkovky a závod MTB

Nakonec se v nás všech hne svědomí, zvedáme se a vyrážíme na cestu. Původní tempo je však tatam. Nacpaná břicha tlačí, stehny si do nich narážíme a funíme. Dostáváme se po červené až na turistické rozcestí Kubíkovy duby. Zde mám v plánu opustit obě značené stezky a na doporučení se vydat po hřebeni Kaňkových hor.

Po pár metrech však zjišťujeme, že jsme se stali nedobrovolnými účastníky MTB závodu. Jelikož chlapci jedou docela šponu a my jim se svými autobusy poněkud překážíme, velím k návratu na červenou stezku. Jedem cestou, kterou jsem vůbec jet nechtěl a chvilku mi to ubírá na náladě. Cesta je to však zajímavá. 4 kilometrový sešup po rozbité šotolině. Rychlost se zvyšuje a chvilkami se spíš plachtí než jede. Při pomyšlení, že budeme muset znovu vyjet to, co právě sjíždíme, mě drobet mrazí za krkem.

Hedvičino údolí, komprese a Seč

Cesta nás vyplivne až v Třemošnici u zámku, odkud pokračujeme přímo do krásného Hedvičina údolí. Krásné tedy začne být hned jak projedete Bronx na konci Třemošnice a fabriku Kovolis Hedvikov.

Poté už se nám otvírá cesta podél Zlatého potoka Hedvičiným údolím, s mírným bezproblémově sjízdným sklonem směrem nahoru. V době, kdy jsme tam byli my, byl potok téměř vyschlý. O týden později způsobily třídenní vytrvalé deště záplavy po celé republice a podívaná na Zlatý potok musela být zcela jiná.

Vyjíždíme na Kraskově u rybníků Horní a Dolní Peklo. Nyní je na čase vypotit všechna ta pečená prasata, hořká piva a sladké palačinky. Stoupání je dlouhé 5 km a nemilosrdně se ke konci zvedá až k náměstí v obci Seč. Po cestě se Milča zastavuje na benzince a zkouší vyrovnat špatně naskočený plášť v ráfku rychlým natlakováním z kompresoru. Což se nejspíš daří a Milča se po celodenním vlnění veze zase rovně.

Burčák, karbon a čokoláda

V Seči na náměstí se sjíždíme v parku, neb hospodu jsem zakázal, abychom se již nezdržovali. Neuhlídal jsem však, že naproti parku přes ulici je vinotéka a do parku už se nese petka burčáku a sedm kelímků. Nasáváme tedy v parku tento přeslazený patok jak banda bezďáků. Ono jsme tak po celém dni již i cítit, Všudypřítomný pach kyselých okurek už nasládlý smrad burčáku nejspíš nevylepšil a lidé se nám vyhýbají obloukem.

Nenechávám bandu dlouho sedět, burcuji a nutím všechny k pokračování v jízdě. Stále před sebou máme 16km trasy a je již pozdní odpoledne. Za obcí Hořelec u Padrťského Mlýnu hlásí Milča opět defekt na zadním kole. Jedná se o stejné zadní kolo, kde byl plášť nahozený do zámků v ráfku kompresorovým tlakem na 4 atmosféry.

Milča je opět nucen si půjčit veškeré vybavení a novou duši. Ta stará je totiž po délce prořízlá a tudíž neopravitelná. Což je samo o sobě divné. Hledáme tedy příčinu tohoto defektu a zjišťujeme, že karbonový ráfek nejspíš neunesl tlak vzduchu v kompresoru a po délce praskl. Hrana praskliny pak zafungovala jako nůž a řízla duši také pěkně po délce. Jenže co s tím?

Tahám z nářadí elektrikářskou pásku a oblepujeme několikrát kolem dokola celý ráfek, abychom zakryli ostřinu praskliny a zabránili tak dalšímu proříznutí nové duše. Už nám jich totiž moc nezbývá a Milča s nimi musí přestat plýtvat. Zejména když vezmu v potaz, že on sám si žádnou náhradní nevezl a znásilňuje duše jiným.

Plášť Milča fouká na výrazně nižší tlak, aby na ráfku dojel alespoň do dnešního cíle. Ostatní polehávají, baví se na Milčův účet a sem tam mu někdo pomůže. I David chtěl přispět k dalšímu navýšení Milčova dluhu a zapůjčit kus své výbavy, ale nachází ve své brašně pouze katastrofu ve formě rozpuštěné čokoládové Fidorky. Znechuceně vytahuje veškerý obsah, který vypadá jako by se na něm vyřádil velikonoční zajíček. Já využívám nucenou k pauzu k úpravě trasy, protože vidím, že již není v našich silách odjet plánovanou trasu a zároveň se dostat do ubytování ve slíbeném čase.

Nezbytný zkraťák a Boika

Pokračujeme tedy změněnou trasou po silnici přes Bojanov a Vápenici až do Mezisvětí po směru toku řeky Chrudimky. V Mezisvětí se musím od plánované trasy také odklonit a vynechat moc hezký úsek po modré, okolo Křižanovické přehrady. Místo toho pokračujeme po silnici a jedeme přímo na České Lhotice.

Zastávku na rozhledně Boika si však ujít nenecháme a pokocháme se pohledem do krajiny. Po Keltské NS sjíždíme do údolí Debrného potoka, abychom odtud hnedle kola zase tlačili nahoru. Nasavrky, místo našeho noclehu jsou přímo před námi. Je téměř 19 hodin.

Nasavrky, večeře, fotbálek a spát

V Nasavrkách jsem domluvil spaní v Apartmánech Nasavrky. Navíc i městskou garáž pro úschovu kol. Klíče jsou k vyzvednutí na baru v hospodě, takže rovnou zjišťuji, zda se ještě vaří a zda předtím stihneme sprchu. Což je žádoucí s ohledem na všechny v okruhu 15 metrů. Je nám řečeno, že jídlo stihneme, takže se ubytujeme, osprchujeme, nasadíme civil a za chvíli se scházíme dole v hospodě.

Jídlo nám nesou již za šera okolo 20 hodiny. Milča se chabě vykupuje rundou Ginu s tonikem a tváří se u toho, jako by tím měl snad splacený dluh, za využití veškerého vercajku, který s sebou vezeme, a to i včetně mojí náhradní duše. Předpokládáme tedy, že si Milča chce rozložit revanž do několika následujících výprav.

Sedíme a kafráme. Někteří hrají fotbálek o podlézání. Hodujeme až do zavíračky, kdy si na obsluze vynutíme ještě několik lahváčů, protože noc je ještě mladá… Nakonec ale zmáhá únava i mě a znaven odcházím na kutě. Překvapivě pro tentokrát neodcházím poslední.

Neděle – čtvrtý den expedice

Psu ocas nenarovnáš

Probouzíme se do neděle, která je zároveň posledním dnem expedice. Opět je tu ten nastupující tlak všedních starostí. Blížící se práce, děcka, baráky a jiné starosti, kterými si člověk rád vyplňuje život. Ale to všechno musí ještě počkat. I poslední den expedice je dnem plnohodnotným a musí se k němu přistupovat jako k jakémukoliv jinému expedičnímu dni. Ne každý však má takovou morálku, aby zůstal od začátku do konce. Dnes nás čeká Krkanka a Strádovské peklo, lesopark Podhůra a Pietní místo Ležáky.

Snídáme ze zdrojů zatuchlého vietnamského obchůdku na lavičkách hospody, kde jsme večer večeřeli. Každý dle svých chutí, jen chuť na pivo je evidentně společná. Když se konečně vyklubou i ti kdo ponocovali, zahajujeme přípravy k odjezdu. Když nám večer zavřeli hospodu a my si vysomrovali na zahrádku ještě pakl lahváčů, museli jsme chodit močit k plůtku v polostínu lampy hned vedle hospody. Nyní při balení věcí na kolo si všímám, že se jedná o kostel. Inu cesty páně jsou nevyzpytatelné.

Krkanka a duše ve Strádovském pekle

Máme zabaleno a po 8 hodině ranní sedláme bicykly. Hned z náměstí nás stahuje modrá turistická stezka prudkým sešupem do Přírodní rezervace Krkanka. Jedeme podél Debrného potoka a rozrážíme studený ranní vzduch až oči slzí. Až dole v údolí, kde se potok vlévá do Chrudimky, zjišťujeme, že nás dojela půlka.

Honza při jízdě šusem trefuje zadním kolem kámen velikosti kočičí hlavy a cvaká duši o ráfek. Kolo je v mžiku prázdné a prázdná duše tak musí být nahrazena duší novou. Čekáme u Pekelského mlýna. Přesně tam, kde končí Krkanka a začíná Strádovské peklo.

Když je defekt opravený, sjíždíme se opět všichni a pokračujeme ve vyhlídkové jízdě jednou z nejhezčích pasáží řeky Chrudimky. Dostáváme se až ke zřícenině hradu Strádov a pokračujeme kozí stezkou téměř až k elektrárně Práčov.

Tato cesta je však z důvodu elektrárny slepá a na kole ji nelze zdolat. Musíme se tedy vyškrábat do příkrého svahu k chatové osadě Výsonín. Jedná se o charakteristický expediční prvek, srovnatelný zhruba se situací, kdy musíte kolo vynést do sedmého patra paneláku. Chvilka kolektivního nadšení.

Jedem, ať můžeme zase zastavit

Následuje opětovné napojení na modrou turistickou, která vede přes Svídnici a Škrovád. Těsně před plánovanou zastávkou v Baru Kůlna hlásí Honza další defekt obdobného typu jako před necelými pěti kilometry. Opět dvě dírky. Honza, který nechce být ten, kdo během 15 minut dvakrát cvakne duši, se snaží ostatním vnutit příběh o zběsilém útoku zmije.

Ať už je to jakkoliv, jisté je jedno. Došly nám duše. Respektive Honzovi došly duše, protože už jako jediný jezdi na 26″ kole a všichni ostatní již postupně přesedlali na 29″. Takže se jde lepit. Tomáš nabízí Honzovi samolepící záplaty z Decathlonu, neb se s nimi dá duše zalepit velice rychle. Tuto zkušenost mám a přitakávám Tomovi, proti nedůvěřivému Honzovi. Ten dává na nás, aplikuje samolepící záplatu a vrací duši do rámu. Hustí. Stále hustí, až se z toho rosí. Ale kolo netvrdne. Vyndává opět duši z rámu, z duše rve nepřichycenou záplatu z dekáče a se slovy neupřímných díků ji hází po mně a po Tomovi. Následně tahá z vercajku klasické záplaty s klasickým lepením a po dvaceti minutách je připraven k odjezdu.

Kůlna a rozpad společenství

Záhy se ocitáme v Baru Kůlna a dáváme si jednoho raňáka. Vrchní je poněkud nepřívětivý a působí dojmem, že musel vzít na poslední chvíli šichtu za nějakého kolegu. Po ukojení žízně se nechává slyšet Milča, že už zamíří k domovu, protože kluk má fotbal. Termín expedice je daný rok dopředu, takže tomu poněkud nerozumím. Navíc je teprve deset hodin dopoledne. K němu se přidává David, že pojede také, čemuž rozumím o něco lépe, protože jeho pak čeká ještě nezbytná cesta do Prahy.

Řadíme se tedy ještě k jedné poslední společné fotografii pod horolezeckou skálou a výpravu tedy uzavíráme již jen v 5 lidech.

Podhůra, hrádek a švestky u rozhledny

Pokračujeme do Slatiňan, okolo kdysi vyhlášené restaurace Monaco do areálu Podhůra. Jedná se o jakýsi rodinně-volnočasový-turisticko-sportovní lesopark pro rodiny s dětmi. Navštěvujeme Kočičí hrádek a rozhlednu Bára.

U rozhledny je otevřený kiosek a jelikož jsme po čtyřech dnech všichni doslova přecucaní pivem, dáváme si malinovku. To se ukazuje, jako jakési vnitřní vnuknutí, neboť při odjezdu – kde se vzal, tu se vzal – se nám za zády z lesa vynoří policejní Kodiaq. Strážci zákona zde mají evidentně políčeno přesně na takové nenechavce, jako jsme my, kteří žízeň z kola dokáží zahnat jedině pivem.

Ostentativně před nimi dosrkáváme malinovku a raději mizíme v úzkých stezkách lesoparku, aby nám chlapci z nudy nechtěli dát dýchnout.

Oběd a odjezd

Necháváme se lesoparkem vyvrhnout ve Slatiňanech a jelikož se blíží poledne, shodujeme se na tom, že si dáme v restauraci Bonet oběd a vyrazíme k domovu. V Bonetu se jedná o jakýsi stálý průměr, nicméně na výběr z jiných hospod a restaurací prakticky není. Usedáme k volnému stolu na zahrádce a dáváme si jídlo a poslední pivo. Tedy alespoň já.

Ze Slatiňan vyrážíme na Žumberk a odtud po modré turistické stezce přes Miřetice až do Hlinska. Jedná se o 20ti kilometrovou jízdu do kopce a jelikož se již nedá od této expedice čekat nic víc, jedeme tento úsek v podstatě na jeden zátah.

Jedinou zastávkou se nám stane pietní místo Ležáky, kde do sebe dle chuti nasoukáme ještě jedno pivo, či pito a pokračujeme dál.

V okolí Babáků se loučí Staňa a na nádraží v Hlinsku se odklání od pelotonu Honza. Poslední tříčlenná skupina, tedy já, Tom a Michal, uzavíráme expedici v Restauračním zařízení U Tvrze.

Okolo Železných hor a Žďárských vrchů – Ab Initio Ad Finem

Expedice tentokrát vskutku nebyla jednoduchá a já si vážím všech, kteří se této každoroční přátelské taškařice zúčastnili. Vážím si toho, že si dokázali vytvořit prostor a čas v tomto hektickém světě a dokázali strávit 4 dny s partou kamarádů a zažít si opět po nějaké době trochu toho rádoby foglarovského kamarádství. Zejména pak děkuji těm, kdož vydrželi od začátku do konce.

Budiž tato sebekritická a satirická parodie na cestopis námětem všem vám, kdo jste dočetli až sem, protože život je tam venku a je potřeba ho občas chytit za pačesy.