Expedice 2022: Rakousko – Velký korutanský jezerní okruh

Ohlédnutí se za cykloexpedicí

V roce 2022 jsme s naší partou pseudocyklistů navštívili Jižní Rakousko. Konkrétně spolkovou zemi Korutany. Byla to právě tato expedice, která mi vnukla myšlenku, že bychom naše cesty mohli zvěčnit formou jakéhosi psaného deníku, u kterého si po letech sedneme a připomeneme si zážitky. Všichni byli tímto nápadem nadšeni, ale nikdo nechtěl deník psát. Já sám si nepřipadal dostatečně erudovaný na to, abych se takového úkolu zhostil a na mém písemném projevu vidíte proč. Výsledkem tedy bylo, že deník bohužel nevznikl. Celou zimu 22/23 mi to ale nedalo spát. Nakonec jsem se kousl a o necelý rok později, kdy jsme jeli další expedice, jsem sepsal cestopis Expedice 2023: Řeka Doubrava a o další tři měsíce později Expedice 2023: Řeka Jihlava. Někdo by sice mohl namítnout, že to vypadá jako bych snědl písmenkovou polévku a následně ji vykakal na papír, ale v našem spolku analfabetů, kde se pod pojmem literatura rozumí pouze komiksy nebo Svět motorů, sklidily oba cestopisy překvapivě poměrně slušný úspěch. Respektive mi nikdo nenadal do pitomců nebo lúzrů, ani mi jinak nepohanil článek či sebevědomí. Pozitivní reakce přišly dokonce i od lidí nezúčastněných (možná, že jen ze slušnosti). To mi dodalo odvahu a bude-li čas, budou i cestopisné záznamy našich strastí.

Abych se však vrátil k původní myšlence. Absence písemného záznamu Expedice Korutany mne sžírala až donedávna. Skoro mi až nedala spát, Rozhodl jsem se tedy o sepsání jakéhosi ohlédnutí za tímto pětidenním výletem. Možná nepostihnu všechno, protože nyní s odstupem 14ti měsíců si pamatuji opravdu jen střípky, ale něco málo mi v šedé kůře mozkové přece jenom ještě zůstalo.

Plán Expedice

Plánovačem tras je u nás hlavně náčelník Honza. Ale jelikož jsem zvídavý člověk, chtěl jsem si něco také zkusit naplánovat a trochu jsem mu zafušoval do jeho řemesla. Jelikož nám už po několikáté nedopadla Expedice Gerlos (metr sněhu, covid a podobné hříčky přírody), kterou má Honza schovanou v rukávu, zvolil jsme sice také Rakousko, ale jeho jižní část. Na rozdíl od mrazivé Expedice Gerlos, začínající na vrcholcích Alp a vedoucí nás například i do ledovcové jeskyně, nám v Korutanech nehrozí, že nám z kraje září, v den příjezdu napadne půl metru sněhu. Druhá výhoda byla, že se v Korutanech jedná o okruh, takže se můžeme dopravit vlastními vozidly a nemusíme řešit drahou autobusovou dopravu tam a zpět.

Využil jsem dostatku času na přípravu a nabídky oficiálního Rakouského turistického průvodce a nechal si zaslat podklady pro dálkovou cyklotrasu s názvem Velký jezerní korutanský okruh. Tento profláknutý, komerční – ale přesto nádherný okruh má délku 350km a průvodce uvádí, že trasa se nechá ujet za 4 – 9 dní. Zde záleží na tom, zda chcete jet nalehko, dupat jak magor a spát v penzionech, nebo si jet pijánko, pěkně na těžko se stany a vidět něco z krás tohoto kraje. Aby nám naše kudlanky doma neukousnuly hlavy, máme zatím limit max. 5 dní. Takže jsem usedl k mapě a začal trasu na mapě fragmentovat na 5 elementů. Za chvíli se mi již rýsoval krásný kompromis. Pojedeme na těžko, budeme dupat jak magoři a k tomu všemu budeme doufat, že stihneme vidět něco z krás Korutan. Na těžko v našem případě znamená – stany, spacáky, vidličky na opékání buřtů a kořalka ve skle.

Trasu jsem rozdělil do následující kilometráže a přikládám i odkazy na mapy:

1. den: 77 km – Zobrazit v Mapách.cz
2. den: 77 km – Zobrazit v Mapách.cz
3. den: 81 km – Zobrazit v Mapách.cz
4. den: 66 km – Zobrazit v Mapách.cz
5. den: 57 km – Zobrazit v Mapách.cz
6. Zobrazit v Mapách.cz kompletní trasu

Tento plán, jsem odprezentoval v našem klubu gentlemanů při jedné z doutníkových seancí. Pro jistotu až po druhé nebo třetí whiskey. Osazenstvo bylo poddajné, návrh byl odsouhlasený, termín zvolený na 8. až 13 září 2022 a nic nám tedy nestálo v plánování cesty. Účast přislíbilo (a dodrželo) těchto 7 kusů expedičníků:

1. ETAPA – Z Villachu do Millstattu

Než jsme mohli nasednout na kola, bylo nutné dostat se do 590km vzdáleného Villachu. Abychom ušetřili čas, rozhodli jsme se pár hodin prospat a o půlnoci naskákat do aut a vyrazit. S nějakou tou zastávkou bychom měli být v 7h ráno na odstavném parkovišti ve Villachu. Okolo osmé bychom pak měli být připraveni k prvnímu šlápnutí do pedálů.

Během noční cesty v autě jsme se snažili zprvu ještě na chvíli usnout, ale toto snažení bylo zcela zbytečné. Já jsem v telefonu ladil první den trasy (neb jsem trpěl pocitem, že jsme trasu dostatečně nevyšperkoval, a že stále nejsem dostatečně připravený), náčelník Honza se celou cestu cpal žrádlem (ostatně jako vždycky), Tomáš řídil a Michal se nás pomocí Google překladače snažil naučit několik nezbytných německých frází, které by se nám mohli v Rakousku hodit, pakliže se dostaneme do úzkých. Zde jsem si některé uchoval pro pozdější dohledání:

Co se dělo v druhém vozidle, kde jel Milan, David a Filip, to netuším. Cesta proběhla bez zásadních problémů a náš odhad tak vyšel celkem přesně. Okolo půl osmé ráno – devátého zářijového dne roku dvaadvacátého – jsme již byli na místě, vyndávali kola z aut a zdobili je brašnami.

Trasa pro první den, byla naplánovaná a nahraná v telefonu coby navigace. Pro dnešní den nám v plánu vyšla relativně snazší cesta, neb po 7 hodinách v sedadle auta, nejsme v osm hodin ráno úplně čilí.

Délka 68 km je pro první den zcela dostatečná a převýšení je také optimální. Nasedáme na kola a proplétáme se Villachem na jeho východní stranu. Zde poblíž nápadně červeného mostu Friendensbrücke, který spojuje oba břehy řeky Drávy, zastavujeme na turistickém rozcestníku. V tomto rozcestníku je plánovaný oficiální start našeho počínání a tento start je nutno pokřtít. Rakouské zákony jsou v tomto ohledu benevolentnější než ty české, takže nemusíme nic zastírat.

A jak je již zvykem, začíná pršet. Hodně a na dlouho. Hned po prvních kilometrech zjišťuji, jaká úskalí s sebou přináší post náčelníka, který jsem si, jakožto plánovač trasy, pro tentokrát z části uzmul. Po prvních šesti kilometrech, kdy jsme na sebe museli navléct všemožné nepromoky a neoprenové návleky, začínají padat návrhy na zkrácení trasy, neb výhled počasí se výrazně zhoršil. Jediné zkrácení, které připadá na této dnešní trase v úvahu je, že vynecháme objezd hned prvního jezera Ossiacher See.

To mi přijde jako velká škoda, tudíž se tvářím, že o nějakém zkrácení zauvažuji, ale velím k prozatímnímu pokračování po plánované trase. Vzhledem k tomu, že jsem si zcela jistý tím, že si předloženou mapu trasy nikdo předem podrobně nenastudoval, jsem jediný, kdo ví, že pokud trasu nezkrátím nyní, posléze již zkrátit nepůjde.

Uklidňuji však skupinu tím, že po cestě je hromada hospůdek, kde se v případě nejvyšší nouze můžeme schovat. Jenže chyba lávky (nebo chyba v plánování). Krize nastává velmi brzy a já zjišťuji, že okolo jezera je sice skutečně mnoho restaurací a stylových hospůdek, ale jejich otevírací doba je velmi flexibilní. To znamená, že se řídí podivným pravidlem, že když prší, tak je málo hostů, tudíž netřeba otvírat. S tím jsem nepočítal a jsem za to samozřejmě ihned pranýřován. Dokonce jsem zaslechl skrytý anonymní výkřik pozměněným hlasem, že jako náčelník stojím za hovno, a to jsme vlastně ještě pořádně nevyjeli.

Jedeme v dešti, který je chvílemi opravdu hustý. Shora prší, ze spodu stříká voda od plášťů a zboku nás sprchují okolo projíždějící auta. Brzy jsme durch. Jezero je zahalené v deštivé mlze a vidět není zhola nic. Snad jen pár vrcholků kopců na druhé straně jezera. Možná jsou to ale jen kapky na mých brýlích. Nezbývá, než být chlap a jet.

První restaurace, která byla k naší ohromné radosti otevřená, se nacházela v místě, kam jsme se dostali až po objetí celého jezera. Za vesničkou Treffen am Ossiacher See. Po necelých 3 hodinách a necelých 40km jízdy v dešti a chladnu. Tehdy jsem to říct nemohl, ale dnes již mohu. Kdybych býval vyslyšel zoufalé volání skupiny hned při výjezdu a vynechali bychom cestu okolo jezera, dorazili bychom k této hospodě po 6 km a 20 minutách jízdy. Ony tři hodiny vytrvalého deště jsme pak mohli prosedět v této hospodě. V suchu a teple. To je zajisté pravda. Nutno však dodat, že bychom po třech hodinách v hospodě mohli těžko pokračovat k našemu cíli. Zachovali jsme se tedy jako praví expedičníci a máme do duší vyrytý nový deštivý šrám, na který se jen tak nezapomíná.

Hospůdka se jmenovala Gegentalerhof Juliána Kramera. Byla krásná a útulná, hlavně v ní bylo teplo a myslím, že se nenašel nikdo, kdo by pohrdl teplou polévkou s dvěma obřími rakouskými knedlíky a celestinskými nudlemi. Villacher byl pak pouhou samozřejmostí.

Při odchodu z restaurace zjišťujeme, že vydatný déšť zmírnil na pouhé mžení. Což je dobře, protože se naskýtá možnost trochu proschnout. Navíc se zahřejeme, protože nás čeká stoupání k jezerům Afritzer See a Brennsee, směrem na město Radenthein.

Cestou projíždíme vesnicí Innere Einöde, kde se před pár týdny prohnala záplavová vlna vody a bahna a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Včetně silnice samotné. Na fotkách níže je na domech vidět, kam až sahala voda.

Oblast je uzavřená a hledíme na značku „Zákaz vjezdu“. Luštím mapu a zjišťuji, že objížďka je dost na prd i kdybychom jeli autem. Jsme v údolí, okolo nás jsou hory s nadmořskou výškou přes 1900m a objízdná trasa je dobrých 20km, O převýšení ani nemluvím. Rozhodujeme se tedy, že nebudeme dbát zákazu, že jistě platí jen pro auta a pojedeme dál. Uvidíme, co nás bude čekat za zatáčkou.

Za zatáčkou nás nečeká nic jiného, než auto Österreichische Polizei a policisté vyráží přímo k nám. Něco na nás hovoří a já marně listuji ve frázích, které nám poslal Michal při cestě sem. Uvědomuji si, že použití jakékoliv fráze od Michala situaci pouze zhorší, proto mlčím. Nakonec jsme vyrozuměli to, že policistům vadilo hlavně to, že se pohybujeme po chodníku, na kterém jsme se zmateně ocitli při řešení této zapeklité situace. Když jsme sjeli zpět na silnici, nechali nás být a odjeli.

Dostáváme se za uzavřenou oblast. Na kraji Radenthainu míříme do hospůdky Wacker, kde usedáme k pozdnímu obědu, neboť už je skoro 15 hodin a opět se snažíme trochu ohřát a osušit, neb už zase prší.

Když jsme nasyceni, zjišťujeme, že počasí se opět umoudřuje (konečně!) a my tak můžeme pokračovat v jízdě bez pláštěnek. K západnímu břehu Millstätter See, kde budeme nocovat, je to něco málo přes 20km. Díky těmto dvěma pozitivním vlivům se nám výrazně zlepšuje nálada. Neprší a času je více než dost. Moje radost je však předčasná, protože mi v Döbriachu práská nipl u jedné ze špic v zadním kole. Drát se tak vesele potlouká v zadní stavbě, dělá kravál a ze zadního kola mám osmičku. Chce se mi plakat. Kluci navrhují, že dojedeme do kempu a tam to dáme „nějak“ do kupy.

Tato představa se mi moc nezamlouvá. Následující den se budeme pohybovat převážně mimo civilizaci a já bych raději uvítal trochu více jistoty. Tahám z kapsy telefon a hledám, zda není po cestě ještě nějaký servis. A k mojí velké radosti je servis přímo v Millstattu, asi 7 km před námi.

Osmičkovitým vlnivým pohybem vedu výpravu až na náměstí tohoto krásného městečka a za pomoci základního vzdělání, gest, pantomimy a rad kamarádů, vysvětluji servisákovi svůj problém, s nímž potřebuji operativně vypomoci. Zkrátka jsem ukázal na vytržený nipl, česky mu řekl, že drát je v hajzlu a se zoufale tázavým výrazem jsem poklepal na hodinky. Servisák byl dostatečně chápavý a odpověděl: „Sie haben es in einer Stunde repariert.“

Předal jsem tedy kamarádům souřadnice na druhý z vytypovaný kempů v Seebodenu (první byl zde v Millstattu, ale je čas se ještě o chlup posunout, tak proč si něco nenadjet) a poslal celou skupinu napřed, ať zajistí a zaplatí kemp a postaví si stany. Sám jsem pak odstrojil kolo od všeho, co na něm bylo navěšeno, přenechal ho jeho vlastnímu osudu a odebral se do protilehlé kavárničky na espreso a cigaretku.

Po hodinovém čekání jsem se vrátil pro kolo. Vše bylo opravené a já se slzou v oku uhradil servisákovi sumu, za kterou bych v Čechách pořídil celý nový výplet. Plačíc jsem se jal věšet všechny brašny zpět na rám kola, abych je za 20 minut zase sundával v kempu.

Když se mi podařilo v kempu najít kumpány z mokré čtvrti, zjistil jsem, že katastrofy si nevybírají jen moji osobu, ale že si jedna pěkná smlsla i na Milanovi. Tomu během celodenní jízdy v dešti prosákla brašna a spacák měl mokrý jak utěrku po nedělním obědě. Vydal se tedy hledat nějaký „cimrfraj“, ale vrátil se s nepořízenou, neb pokoj byl předražený jak popcorn v kině. Nakonec se společnými silami daly do kupy různé kusy výbavy, ve kterých byl Milan ochotný přespat ve svém microstanu, aniž by potřeboval prodojený spacák.

Doufajíc, že pro dnešek již máme od katastrof pokoj, jsme se vypravili k jezeru Millstatter See. Co by kamenem dohodil z kempu Winkler, ve kterém jsme se ubytovali, byl krásný parčík a molo vybíhající do jezera. Toto místo jsme se rozhodli okupovat až do tmy. Vágusíme, popíjíme plechovkové pivo Gösser, podáváme si medového Jacka a baštíme ze zásob z domu. Když pak okolo nás ve 21 hodin proběhla liška, pochopili jsme to jako znamení a odešli jsme spát do svých studených, navlhlých stanů. Zítra nás čeká nejnáročnější den expedice a je potřeba nabrat síly…

2. ETAPA – Z Millstattu do Presseggersee

Už v 6:11 ráno sedím, evidentně plný nové energie, v kachlíkárně a sumíruji si dnešní trasu. Počasí hlásí proměnlivé, ale v tuto chvíli neprší. Zato je kosa jak v kostele za oltářem. Trasa dnešního, v pořadí druhého, dne začíná pohodlně – prvních 40km bude v podstatě rovina. Ze Seebodenu sestoupíme na Karlsdorf a Lendorf. Tady se trasa napojuje na známý Drauradweg, který doprovází největší korutanskou řeku Drávu. Přes Steinfeld se dostaneme až do Pobersachu, kde už nabíhá největší stoupání dne. Je strmé, ale není dlouhé. Necelých 6km. Odtud je to jen pět kilometrů na západní břeh malebného fjordského jezera Weissensee. Zde si uděláme malý okruh a odpočineme po náročném stoupání. Průvodce (ze kterého jsem vycházel) ukončuje etapu druhého dne právě u jezera Weissensee, ale my (bude-li to alespoň trochu možné) pojedeme ještě o 20 km dále. Poslední zhruba stometrové stoupání na horské sedlo Kreuzbergsattel (1074m) a pak už 20km nonstop z kopce dolů přes Hermagor, až k malému jezeru Pressegger See, kde budeme nocovat. Takový je plán.

Krátce po mém návratu z kachlíkové místnosti vidím, že kamarádi jsou již také v pohybu a začíná standardní ranní chaos. Všechno co nejvíce vysušit, zabalit, přidělat a zavěsit. U toho posnídat a následně se přemístit na molo, které jsme předchozí noc okupovali, ke společné fotografii.

Je to až neuvěřitelné, ale morálka od předchozích expedic evidentně stoupla a my jsme v 8 hodin ráno připraveni k odjezdu. Ranní opar mizí a nad námi se otevírá až kýčovitě azurová obloha. Předpoklad krásného dne.

Nejedeme ovšem ani 5 minut a náčelník Honza (kterého na této akci z části supluji) zastavuje výpravu řka, že si v kempu zapomněl svou kanárkově žlutou větrovku z dekáče. Honza se vrací zpět do kempu a my ostatní se snažíme vysomrovat ranní kávu od paní, která živelně pobíhá okolo své kavárny ve snaze vše připravit k jejímu pravidelnému znovuotevření v 9h ráno. Ve svém somrování jsme neúspěšní, neb paní otevírá až za hodinu a nemá na nás čas. To respektujeme, odebíráme se tedy zevlovat na blízký most přes jezerní přítok Seebach a necháváme na sebe působit hřejivé paprsky ranního slunce.

Tuto idylku však protne pálivý pach tygří masti, kterou na sebe Filip nanáší v centimetrových vrstvách. Dokonce ji zapůjčuje Milanovi a Davidovi, na kterých se zřejmě podepsala včerejší celodenní jízda v dešti a nyní se oba potýkají s nepříjemnou bolestí v kolenou. Inu nemládneme. Horší je, že smrad z tygří masti jede od nynějška bez vyzvání s námi.

Honza se vrací a sděluje nám, že byl v hledání bundy stejně úspěšný jako my, při somrování kávy. Bunda se vypařila, Káva nebude. Jedeme!

Vše jde zatím podle plánu a v Möllbrücke se zastavujeme na svačinu „na stojáka“ u jednoho ze supermarketů. Tam zjišťuji, že mi nefunguje zadní brzda, která ještě ráno fungovala na jedničku. Respektive funguje až moc, trvale brzdí. Po včerejší srandě s utrženým niplem propadám hysterii a zoufalství. Rezignuji na „celou zasranou expedici“ a na pomoc mi pro jistotu rychle spěchají Tom a Michal.

Zatím co já chci kolo našlapat do odpadkového koše a odejít na nejbližší vlakové nádraží, oni zachovávají chladnou hlavu a hledají příčinu. Což zpětně, s máslem na hlavě, velice kvituji. Jak se brzy ukazuje, chyba totiž není v kole, nýbrž v jeho majiteli. Ráno jsem ve spěchu nedůsledně zavěsil řídítkovou brašnu na řídítka tak nešťastně, že se mi během jízdy sesunula do takové polohy, že zablokovala brzdovou páčku tak, že ačkoliv s ní šlo zdánlivě pohybovat, zůstávala zabrzděná. Sundáním a řádným navěšením brašny zpět byl problém vyřešen a já byl za pitomce, k čemuž se nyní veřejně doznávám.

Snažíce se zapomenout na svou ostudu, vedu skupinu dále přes Steinfeld až do Pobersachu. Cesta je po krásném hladkém asfaltu, po silničkách třetí třídy nebo po cyklostezkách, takže jedem převážně naprosto nerušeně mimo hlavní tahy a provoz.

V Pobersachu jsem se z důvodu fotografování místních krás zdržel v nedohlednu za skupinou a pokračoval chvíli sám. Netušil jsem však, že skupina nezaznamená plánovanou odbočku na trase, takže jsem jel notnou chvíli jinam než ostatní. Nakonec jsme si museli po telefonu určit, kde se znovu sejdeme. Měl jsem náskok, protože ostatní se za mnou museli vracet. Vyšlapal jsem tedy na první velký kopec a mohl tak zdokumentovat začínající náročné stoupání.

Když jsme se zase seskupili do původní formace, svolal jsem krátký brífink, kde jsem všechny nebožáky obeznámil s následujícím úsekem. Stoupání k horskému jezeru bude náročné a bude bolet. Na druhou stranu, je však důležité, že nevypustíme-li duši, čeká nás odměna ve formě 20 km sjezdu, bez jediného šlápnutí, a to až do kempu u Presseggersee. Ve stylu rozboru hokejového utkání jsem použil i elektronickou tužku a šipečky.

Plán byl jednoduchý. Cesta je v podstatě jen jedna a nejde z ní sjet, takže každý, nechť si rozloží síly podle svých vlastních potřeb a sejdeme se u jezera. Což bylo asi tak stejně konkrétní, jako bych řekl, sejdeme se na Václaváku. Všichni jsme se vydali na vedlejší lesní stezku plnou ostrých serpentýn. Jediný Honza, který měl obavy z povrchu cesty, který by nemusel korespondovat s jeho pochroumaným ramenem, se vydal po „státovce“. Nicméně, cíl byl stejný. Jezero Weissensee.

Cesta nás začala velmi brzy dělit na menší skupinky, čítající v jednu chvíli maximálně tři jedince. Všichni jsme se však nezávisle na sobě dokázali vyselfíčkovat na stejném místě, které bylo jak vystřižené z dokumentu o Rakousku.

Stoupání nám trvalo zhruba 1 hodinu a 10 minut. Po vyjetí z lesa do nadmořské výšky 930m se výrazně ochladilo a museli jsme vytáhnout bundy a čepice, abychom se v propoceném oblečení hned nenachladili. První skupina, která dorazila na neupřesněné místo srazu, zakotvila na benzínce před jezerem a hned začala zahánět žízeň lahvovým pivem. Do toho volal Honza, že je nahoře také, ale čeká jinde. Než jsem položil telefon, přiřítil se zbytek pelotonu a začal s námi tlačit pivo z benzinky. Všichni zvládli výstup na výbornou a na nikoho se v podstatě nečekalo déle než pár minut, Bezvadná souhra.

Po rychlém občerstvení jsme se vydali za Honzou, který osamoceně pandil o něco blíže k vodě. Následovat měla krásná okružní jízda okolo jezera připomínající norské fjordy, ale počasí nám do našich plánů opět hodilo vidle, neb se nám za zády začalo ozývat nepříjemné hřmění.

Vyhledali jsme tedy na mapách nebližší hospodu a vyrazili jsme k ní. A bylo to na minutu, protože ve chvíli, kdy jsme usedli, přišla smršť. Respektive její první vlna. Využili jsme tuto nucenou pauzu k poobědvání ve velmi příjemné a velmi útulné hospůdce Schuler. kde se nás ujala velice milá servírka ze Slovenska. Díky tomu jsme se snáze zorientovali v jídelním lístku.

Po více než hodince strávené v teple a suchu hospůdky přestalo lít jako z konve. Dokonce vylezlo slunce a byla zase modrá obloha, Při podrobném prozkoumání radarové situace jsem však usoudil, že se k nám nezadržitelně blíží vlna druhá. Stejně prudká a navíc trvalá. Zkrátka – za chvíli začne pršet a bude pršet až do večera. Musíme zvednout kotvy. Dohodli jsme se, že původně plánovaný okruh okolo jezera dokončíme a budeme pokračovat v ještě jednom nepříjemném stoupání k horskému sedlu Kreuzbergsattel v 1074 metrech nad mořem. S bouřkou v zádech, která se tvářila přesně jako taková bouřka, ve které nechcete jet na kole v lese.

Výšlap do horského sedla byl velmi prudký a velmi nepříjemný, neboť cyklotrasa vedla po hlavní silnici. S hromobitím v doslechu byl náročný i na psychiku. Když jsme konečně dosáhli vrcholu u pomníku Kaiser Franz Josefs Höhe, tak někteří místo pěšího výšlapu na vyhlídkové místo zvolili raději odpočinek. Ani se jim nedivím.

Dvoutisícové hory okolo jezera naštěstí udrželi nízko postupující bouři na druhé straně hor, než jsme byli my a nám se tak podařilo uniknout nejhoršímu. I když vodě jsme stejně úplně neunikli. Jak bylo avizováno, po přehoupnutí se přes horské sedlo, se směr jízdy změnil z nahoru na dolů a my se tak volnou jízdou svezli přes Weissbriach až do Hermagoru.

V Hermagoru jsme se zastavili na rychlý nákup a pelášili do kempu, abychom stihli postavit stany dříve, než nás déšť dožene úplně. Jelikož jsem chtěl kemp co nejblíže u jezera Pressegger See, měl jsem vytypovaný EuroParks Hermagor Kemp, do kterého jsme přijeli zrovna ve chvíli, kdy nás déšť již definitivně dohnal. K mé hrůze jsme zjistili, že kemp není klasický kemp, ale jakýsi moderní chatkový kemp. Navíc je zavřený a není v něm ani noha. Rychle jsem nahlédl do průvodce a vyhledal Camping Max, který byl na štěstí vzdálený jen několik stovek metrů od místa, kde jsme právě mokli.

Max byl malý kemp a nesliboval žádný velký komfort. Recepce, která byla nejspíš současně i domem majitelů kempu, byla zavřená. Na dveřích visela tabulka s kontaktními údaji. David, který jako jediný z nás dokáže plynně mluvit (mimo jiné) i německy, se ujal řešení situace a zavolal na telefonní číslo, aby nám vyjednal nocleh. Telefon však nikdo nebral.

Nebyl čas řešit takový detail, tudíž jsme se jednomyslně shodli, že postavíme stany a nahlásíme se až posléze. Stany jsme si strategicky postavili hned vedle pešuňku a vlakových kolejí. To proto, abychom neměli zbytečně klidnou noc. Poté jsme se opět sešli u hlavní budovy a pokusili se znovu kontaktovat majitele. Opět marně. David tedy napsal SMS na dané telefonní číslo, kde nastínil naši situaci a požádal o zpětné zavolání, abychom se mohli za naše drzé ubytování vyrovnat.

Tak jak jsme byli, jsme hladoví usedli k improvizované večeři a čekali. Později jsme zjistili, že umývárna je otevřená a k dispozici. Tudíž jsme spáchali hygienu a postrádajíce nějaký společenský prostor, vysáčkovali jsme se pod jediný kousek stříšky, který nám nabízela vedlejší budova. Nejspíš dvojapartmán a naštěstí prázdný. Zkonfiskovali jsme tedy veškeré příslušenství ve formě stolečků a židlí tohoto ubytovacího objektu a začali si užívat deštivého podvečera. Jelikož se nám toho dne již nikdo z majitelů neozval, strávili jsme v těchto nehostinných podmínkách zbytek dnešního dne a před desátou hodinou večerní jsme se zmožení a zkřehlí odebrali na kutě.

3. ETAPA – Z Presseggersee do Klagenfurtu

Ráno jsme s probudili do ryze sychravého dne. Vše co nám nenavlhlo předchozí dva dny, nám navlhlo tuto noc. Začínali jsme připomínat namoklý cirkus, a to zejména typickým pachem zatuchliny. U snídaně se dozvídám, že Davidovi a Milanovi se zhoršil v tomto nevlídném počasí stav jejich bolavých kolen, což následně dokazují ukazováním a porovnáváním oteklin. Nepomohly jim ani včera půjčené bandáže a stahovadla, ani spolykané ibalginy a dokonce ani 40% alkohol. Oznamují nám, že ač neradi, budou muset expedici ukončit neplánovaně už dnes. Cesta tomu nahrává, neb v půlce dnešního dne nás okruh vrací zpět pod Villach, kde máme na odstavném parkovišti zanechaná auta. Ačkoliv je mi to líto, tak samozřejmě nemohu nic namítat, neb hendikep obou kolen je okem viditelný a jet přes bolest ještě zhruba 200km nemá valný význam. Jedna pozitivní zpráva však přišla. Honza našel svou kanárkově žlutou větrovku z dekáče. Když jsme se zeptali, kde byla, odpověděl, že ji našel dnes ráno našlapanou na dně svého spacáku, a že o tom víc nechce mluvit…

Presseggersee jsme si z důvodu počasí bohužel nemohli ani řádně prohlédnout. Vlastně jsme ho vůbec neviděli. Což je škoda, ale nedá se nic dělat. Po osmé hodině ranní sedíme již na bicyklech a dýcháme vlhkou a studenou ranní mlhu, která by však mohla být předzvěstí relativně pěkného dne. Uvidíme.

Jelikož jsme se nedočkali žádné reakce, ze strany majitelů kempu, nezbylo než jim poslat další SMS. V ní jsme slušně poděkovali za ubytování a znovu jsme poprosili a zpětné zavolání s tím, že pobyt uhradíme online platbou. Dodnes nás nikdo nekontaktoval a my tak z celého srdce děkujeme, za bezplatný nocleh a sprchu. Má to však i svou zápornou stránku. Jsme od šesti hodin vzhůru, po osmé hodině opouštíme kemp a už zoufale potřebujeme kávu.

Pokračujeme tedy po plánované trase, která nás vede zpět k Villachu. Kopírujeme tok řeky Gail přes Görtschach, Vorderberg do Nösch. Zde, v téměř 10 hodin, po 20 kilometrech jízdy a tuctu zavřených hospod a kaváren, odbočujeme z trasy a míříme na benzínku do Feistritz an der Gail, jinak se totiž kávy těžko někde dočkáme. Rozhodně ne takové, která by se dala nazvat „ranní“. To už se nad námi rozpouští studený mlžný opar, a když usedáme u benzinky, která má naštěstí obstojný bufet a venkovní zahrádku, kocháme se modrou oblohou a hřejivými paprsky slunce.

Posezení si zpestřujeme tím, že si dělám srandu z Honzy, který sice nesnáší mléko, ale přesto si ke stolu přinesl klasické kakao. Samozřejmě zalité mlékem. Neví, co ho štve víc. Zda matoucí menu, které naznačovalo, že jde o horkou čokoládu, nikoliv kakao – což je pravda. Nebo že vyhodil za tento odporný nápoj nemalý obnos v eurech – což je holý fakt. Anebo to, že je už dobrých 15 minut terčem posměchu. Honzovo řešení je prosté. Kakao nechává ležet ladem a otevírá plechovku piva, v čemž s ním držíme basu.

Káva a pivo na nás působí jako vodka s Redbullem na puberťáka a my se pozitivně naladění můžeme vrátit do Nösch na původní trasu a pokračovat směrem na Arnoldstein. V Nösch se napojujeme na krásnou turisticko-cyklistickou stezku, jejíž pěší název je Alpe Adria Trail a její cyklonázev je Gailtal Radweg. Ať tak, či tak, tato cesta se klikatí na úpatí Alp a nabízí nám naprosto monumentální výhledy na její vrcholy, čnící až do výšky 2166 m nad mořem. Asi po deseti kilometrech jízdy, se nám do cesty staví Alpská farma, u níž nešlo nezastavit. Hospoda Almwirtschaft Schütt je jak reklama na Alpy a my se zde museli zastavit a dát si Villacher a polévku s celestinskými nudlemi. Tuto restauraci, na úpatí hory Zehner-Nock, by bez všimnutí minul pouze blázen, nebo abstinent.

Hned před vstupem na zahrádku leželo obrovské kravské lejno, kterému jsme se po několika vzájemných upozorněních, všichni elegantně vyhnuli. O chvilku později se mu však zcela neelegantně nevyhnula nějaká postarší cyklistka, která na něm udělala takový rozštěp, že by trumfla i Jeana-Claudea van Damma v dobách jeho největší slávy. Bohužel už se z lejna sama nezvedla a musel být napůl odnesena. Myslím, že toho dne už nikam nejela.

O deset kilometrů dále se loučíme s bolavými koleny. David s Milanem usuzují, že to opravdu dál nepůjde a v Müllnernu se definitivně rozhodují ukončit expedici. Přenechávají nám alkohol ve skle i v plastu jako poděkování a odbočují na Villach. Je to škoda, protože se konečně vyčasilo a teplota nám dokonce dovoluje pokračovat v krátkém rukávu. K našemu překvapení se k nim přidává i Filip a ze sedmičlenné výpravy se stává výprava čtyřčlenná. Pokračujeme tedy ve složení Milda, Michal, Tom a Honza.

Je jedna hodina odpoledne a my zbylí si děláme společné foto přímo v řece Gail, která nás opouští také a přes Finkenstein šlapeme k dalšímu jezeru.

K Faaker See se dostáváme zhruba po hodině jízdy. Během této doby se již výrazně oteplilo. Jsme v půlce naší expedice a konečně si krom jízdy můžeme užívat i příjemného počasí. Než se vydáme k vodě, potřebujeme nutně zahnat hlad. Naskýtá se nám restaurace Bienenhütte v Drobollach am Fakker See. Hospůdka je příjemná a já si konečně dopřávám první teplé jídlo, protože zásoby od mamky z domu již došly. Zapíjíme jídlo dvěma Villachery, protože jiné pivo tady k dostání zřejmě není. Každopádně pokud je jediné, musí být dobré. I kdyby nebylo.

Již si nepamatuji, kterého z vodníků to napadlo, ale další směr naší cesty měla být koupačka v jezeře. Můj nápad to rozhodně nebyl, neboť nejsem vodní živočich a takovéto aktivity nevyhledávám. Tomáš, Michal a Honza jsou však schopní vyráchat se kdykoliv a v čemkoliv. Třeba i v rybníce, který připomíná louži a jehož teplota je necelých 6 centimetrů.

Abych však chlapcům dopřál pocit zadostiučinění, naučil jsem se s nimi tuto aktivitu sdílet. I když nerad a jen, když jsou k tomu alespoň trochu vhodné podmínky. Musím sám uznat, že tentokrát se podmínky naskytly naprosto dokonalé. Při příjezdu na veřejnou pláž Strandbad Drobollach se nám otevřelo opravdu hezké prostředí plovárny, kde se neplatil vstup, byly zde sprchy, a dokonce i převlékárny. Vzbudili jsme rozruch hned při příjezdu, neb jsme byli hluční a vyloženě jsme nezapadli do poobědové idylické atmosféry. Bylo tu (na všední den) dokonce dost lidí, ale až na pár výjimek se nikdo z nich nekoupal. Záhy jsme pochopili proč. Teplota vody, byla vhodná maximálně pro moje tři společníky. Pro nikoho jiného. A já už se z toho nedokázal vymluvit. Takže zatnout zuby, rozběhnout se a skočit.

Když jsme vylezli z jezera, všimli jsme si, že je k dispozici i tobogán. Tomu nešlo odolat. Pro přítomné hosty sedící na zahrádkách také nešlo odolat a já postřehl, že se pro ně stáváme jakýmsi nechtěným představením. Když jsme se tedy s Honzou drápali na věž tobogánu, navrhl jsem, že bychom mohli udělat trochu ostudy. „Jakou ostudu máš na mysli?“ Ptal se Honza. „Nevím, třeba můžeme ječet a pištět jak malý holky, až pojedeme dolů…“ Odpovídám. Nějak jsem to ale nedomyslel, protože jsem zapomněl na to, jak je Honza bezprostřední a chytlavý. Než jsem se na věži rozkoukal, Honza už svištěl korytem tobogánu a ječel až padalo listí. Já v tu chvíli stál na věži a upíraly se na mně zraky všech, kdo byli v doslechu. Nejdřív jsem se té taškařici smál, ale to jsem netušil, že Honza vydrží pištět a vřískat celou cestu dolů. To už mi začínalo být poněkud trapně a nevěděl jsem kam s očima. Jeden z hostů si posunul na nose sluneční brýle a s výrazem pokerového hráče mi ukázal vztyčený palec. Snažil jsem se tvářit jako, že to je normální, že tam klouže můj retardovaný bratranec, a že se takhle chová vždycky. Tak ať si v klidu dopijí kafe a neřeší to… A jak blikla zelená na semaforu, s rozběhem jsem zmizel v korytu také a doufal jsem, že mě to vyplivne aspoň kilometr odsud…. Takže Jendo, příště tu ostudu potřebuju líp naplánovat!

Užili jsme si krásný poobědový relax, ale už nás začal poněkud tlačit čas a museli jsme pokračovat dál. Nyní už prakticky bez zastávky do Veldenu a kopírujíc severní břeh Wörthersee do Pörtschachu. Zde jsem měl původně plánovanou zastávku na vyhlídkovém místě, ale už jsme se viděli v kempu a ve sprše. Pokračovali jsme tedy bez zastavení až na krásnou promenádu, která nás dovedla do velkého masňáckého Campingplatz Klagenfurt am Wörthersee na kraji Klagenfurtu, hlavního města Korutan.

Kemp byl slušně naplněn a my vyfasovali neútulné blátivé místečko bez travního porostu. Ani nám to už nevadilo. Rozbili jsme tábor, Honza natáhl prádelní šňůru, abychom si mohli lehce vysušit alespoň část věcí a spěchali jsme do sprch. Vlastně jsme spěchali dát si pivo, ale sprcha tomu musela předcházet, aby se do nás nedaly mouchy.

Po devatenácté hodině jsme v civilu a s igelitkou plnou paštik a plechovkových piv, vyrazili najít místo, kde bychom mohli zavágusit. Zcela logicky se nabízela krásná, skoro až lázeňská promenáda, po které jsme přijeli do Klagenfurtu. Obsadili jsme jednu z místních laviček a začali z útrob igelitek tahat, piva, paštiky, piva, klobásky, piva, pečivo a piva. A taky kořalku. Vypadali jsme jako banda bezdomovců. Nejspíš jsme ale nikomu nevadili natolik, aby na nás zavolal příslušníky rakouské mravnostní policie. Což jsem po dvou hodinách, kdy došla kořalka, považoval za úspěch. Po závěrečné procházce na přístavní molo jezera, jsme obrátili své kroky ke kempu a šli spát. Jen jsme po cestě museli řešit, co s močovými měchýři plnými piv, ale o tom někdy jindy …

4. ETAPA – Z Klagenfurtu k Ferlachu

Z příjemně vlahého večera se probouzíme do zatím nejteplejšího rána a bez velkého zdržování balíme stany. Ty jsou z vrchu poprvé suché, ale zespod jsou dnes ráno pro změnu zablácené. Snídáme ze zásob z marketu. Nějaká klasika, kefír, makovec, tuňák a pivo. Společné foto na molu, které jsme si pro tuto příležitost vyhlédli a jedem do centra.

Vydáváme se přímo na náměstí hlavního města Korutan na kávu, která by se konečně nechala definovat jako ranní. Na náměstí nám okamžitě učaruje krásná kavárnička s výhledem na sochu draka a s pohodlnými ratanovými křesílky, která je již zjevně otevřená.

Zrovna, když se usazujeme do křesílek, zazní mi do ucha velmi milým hláskem velmi ostrá němčina. Mám v zádech servírku, která na mě s úsměvem na rtech něco šprechtí a já, zcela zaskočen, se zmohu pouze na zbytečně dlouhé „Eeeeeeeeeh?“ Kluci propukají ve výbuchu smíchu, servírka chudák nechápe a já čumím jak čuně po první ráně. Pár slovíček německy do kupy většinou dám, ale před ranní kávou mám občas problém složit větu i v češtině. Jenže právě tu kávu si potřebuju objednat právě od ní a mentálně si nemohu vzpomenout ani na „Guten Tag!“ Tím jsem se poněkud zacyklil. Servírka je nejen milá, ale i inteligentní a snaží se mi pomoct. Abych se chytil, vše opakuje znovu velmi, opravdu velmi pomalu. Znovu odpovídám, již jednou řečené „Eeeeh…“, tentokrát však již bez otazníku, abych dal najevo, že hodlám pokračovat. Rezavé závity v mozku se mi začínají se skřípotem točit a dodávám: „Langsam bitte, Ich verstehe nur ein wenig.“ Nyní dělá „Eeeeh…“ servírka, neboť kdyby měla mluvit ještě pomaleji, o což jsem ji právě požádal, musela by mluvit nejspíš pozpátku… Další výbuch smíchu od mých, nyní již bývalých, kamarádů. Začínám se potit a hledám očima Davida. Uvědomuji si však, že ten vlastně odjel již včera s kolenem a já tak postoupil na pomyslný vrchol pyramidy, co se znalosti němčiny týče. Tak to jsme teda pěkně v prdeli!

Nakonec něco cvaklo a já ze sebe začal sypat směs germanismů a čechismů, za pomocí kterých jsme se se servírkou nakonec dokázal domluvit. Dokonce jsem pochopil i to, že když si dáme snídaňové menu, dostaneme kávu a broskvovou buchtu k tomu, za cenu téměř stejnou, co stojí káva samotná. Objednávám to „viermal, bitte“ a snažím se schovat pod podušku ratanového křesla, kde se hodlám stydět až do našeho odjezdu.

Po ranní kávě nás čekal poněkud nezáživný úsek. Vím o něm již od samotného plánování trasy, ale vyhnout se mu nedalo. První jeho částí bylo projetí samotného Celovce. Motání se v provozu města ve skupině plně naložených kol se nelíbí nám, ani rakouským (až neuvěřitelně tolerantním) řidičům. Proto se nikde moc nezdržujeme a spíše se snažíme vymanit se ze sevření města. Po cestě využíváme možnost návštěvy obchodu a dokupujeme si nezbytné zásoby, jimiž plníme špajzky.

Davidovi, který je jedním z odjetých bolavých kolen, doma nejspíše zvoní v uších. Dost dobře nás zná a ví, že se všichni odpadlíci, po svém předčasném odjezdu, stali terčem všemožných vtípků nás, co jsme zůstali. Jako důkaz, že z jeho strany nedošlo k nějakým simulacím, přichází od Davida do messengeru fotografie, která dokazuje, že sedí v čekárně rentgenového pracoviště. Druhým důkazem je pak žádanka obvodního lékaře, podaná k vyšetření levého kolene. Uznáváme jeho důvod a od teď se naše vtípky zaměřují už jen na Milana a na Filipa.

Druhá část stereotypního úseku pak přichází za městem, které opouštíme po cestě vedoucí skrze průmyslovou zónu a podél vlakových kolejí. Je to úsek turisticky nezáživný, ale rovný, takže těchto 30km dokážeme zdolat do necelé půldruhé hodiny. Nudný úsek ukončuje turistické odpočívadlo, které využíváme k občerstvení a dáváme si oddych.

Nyní krajina začíná lehce měnit svůj tuctový ráz a my přijíždíme k jezeru Völkermarkter Stausee na řece Drau. Severní břeh nás vede až ke kopci, na jehož vrcholku se má tyčit Schloss Neudenstein. Tento zámeček jsem měl v plánu navštívit, ale bohužel se nepoštěstilo. Zámeček slouží k bydlení, nikoliv k turistice a my neviděli ani nádvoříčko zámečku. Zato jsme se pěkně zapotili, když jsme k zámečku stoupali. Prudké 18% stoupání jsme však všichni zvládli i s naloženými koly. U značky jsme si dali foto a tyčinku. Vzápětí jsme museli Heimlichovým manévrem rozdýchat Toma, který tyčinku vdechl zrovna ve chvíli, když jsme se fotili „na drsňáka“. Viz fotografie níže.

Krásnou stezkou, kde jsme po pravé straně měli jezero a po levé ruce hory, jsme se dostali až k městu Völkermarkt. Trasa sice měla pokračovat vpravo, přes most, ale Honza dostal hlad, tudíž jsme všichni museli vlevo. Do kopce. Do velkého a dlouhého kopce. Až jsme si říkali, že se to možná skoro až nevyplatilo. Honza však byl jiného názoru, protože měl hlad. A s hladovým Honzou se nedobře diskutuje, takže jsme šlapali a v duchu, maximálně šeptem, jsme ho proklínali.

Skončili jsme tak v nějakém kebabu, kde k naší smůle neměli ani točené pivo, takže jsme se museli spokojit s lahváčem.

Když Honza snědl půl kila masa a dalo se s ním zase mluvit, sjeli jsme z kopce, který jsme předtím pracně vyšlapali a přejeli přes most na druhý břeh řeky Drávy. Zde začalo stoupání ke Klopeiner See. Na toto jezero jsem se těšil a čekal jsem, že si zde dáme podobný relax jako včera u Faaker See. Jezero Klopeiner See je totiž považováno za nejteplejší koupací jezero v Evropě.

Bohužel, na rozdíl od Fakker See, které je jako jedno z mála rakouských jezer v soukromém vlastnictví, je Klopienské jezero obklopeno nespočtem jednotlivých soukromých rezortů, hotelů a apartmánů. Dostat se někde k vodě se ukázalo jako velký problém. Buď si musíte zacvakat pobyt na placené soukromé pláži, anebo být připraveni a mít vytypovanou nějakou pláž veřejnou, která ale také nejspíš nebude zadáka. Já v tomto ohledu připravený nebyl. Po nějaké době, kdy jsme se snažili najít nějaký takový plácek, jsme na tento relax rezignovali. Popravdě řečeno tu frčí turizmus natolik masový, že se nám nikomu ani dvakrát moc nezamlouval. Stavili jsme se tedy pouze na pivo v jedné z nábřežních hospůdek a mazali pryč.

Zastavili jsme se znovu až na 55 kilometru dnešní trasy, v místě, kde se do řeky Drávy vlévá řeka Vellach/Bella. Místo mělo až magické vzezření a nám se vrátila vnitřní pohoda a pocit spokojenosti. Tohle je totiž to Rakousko, které jsme si přijeli prohlédnout.

Z tohoto místa nám zbývalo do kempu už jen pouhých 11 km po náspu řeky Drávy. A v tomto finále, necelých 5km před cílem, si vybral i Tomáš svůj kousek smůly, jelikož si do zadního kola vrazil sichrhajsku. Štěstí však přeje připraveným. Tomáš vybavil před expedicí svoje kolo dušemi naplněnými těsnícím tmelem, který parádně zafungoval. Po vytažení zavíracího špendlíku zabublal brčálově zelený tmel, dírku v duši zacelil a Tom tak nemusel podstoupit otravnou výměnu duše. Notabene když jsme konečně zase na dosah zaslouženému posezení v kempu u točeného piva. Na další expedici, jsem se těmito dušemi také vybavil, neboť jsem to uznal, jako dobrý nápad. Duše jsou ale dost těžké. Jenže nám, téměř metrákovým statným jinochům, s 20 kg bagáže zavěšenými na kolech, na nějakém tom gramu navíc nesejde.

Poté už stačilo přejet most, řízený semaforem, abychom se dostali do údolí Rosental, kde nás čekala poslední noc.

Camping Rosental Rož byl název kempu, ve kterém jsme měli trávit poslední noc naší expedice. Tento kemp byl jednoznačně nejlepší. Krásné prostředí, koupací jezírko uprostřed kempu, parádní cena za ubytování. Zkrátka pět hvězdiček.

Hned jak jsme postavili stany, šli jsme se vykoupat do krásného jezírka. Už se chýlilo k večeru a postupně se ochlazovalo, ale ani to nám nezabránilo naskákat do vody. Ani já sám jsem nikterak neprotestoval a šel do studené vody zcela dobrovolně. Dokonce mě neodradil ani pohled na ostatní hosty, kteří u jezírka a na předzahrádkách svých karavanů seděli zachumlaní v péřovkách a čepicích přes uši. Pomohlo mi možná i to, že jsem věděl, že se z jezírka mohu odebrat rovnou do horké sprchy.

Když jsme se dostatečně vyřádili a osprchovali se, zašli jsme si na dvě točená piva na balkonovou zahrádku místní restaurace a kochali se výhledem na kemp. Michal mezitím využil jeden z vodních vaků jako chladničku, nabral do něho ledovou vodu a dal do ní chladit pivo a Williamsku.

Když se začalo smrákat, opustili jsme restaurační zařízení, vzali si špajzky a improvizovanou chladničku a šli vágusit k jezeru. Tam jsme si našli obří kus kamene, ze kterého jsme si udělali stůl, užívali si večera a vzpomínali na bolavá kolena, neb přišli o to nejlepší z celé expedice. Ačkoliv den byl zatím nejhezčí z prožitých, tak noc byla dnes nejchladnější. Vytáhl jsem dokonce i civilní softshellku, kterou sice vozím vždy, ale málokdy ji využiji. Tentokrát se hodila…

5. ETAPA – Z Ferlachu do Villachu a domů

Pátý den, v 6 hodin ráno je to opět na bundu a čepici. Předpověď však slibuje teplo. Snídáme u jezírka v zamlženém východu slunce a rozhovor se točí okolo dnešní trasy. Ta už není nikterak náročná, ale i tak máme před sebou cestu dlouhou 57km. Ta vede vlastně až do Villachu proti proudu řeky Drávy. Jsme ranní ptáčata. Když máme dosnídáno, sbaleno a nasedáme na kola, kemp se teprve probouzí. Necháváme ho se slzou v oku za sebou a standardně vyrážíme někam, kde nám poskytnou ranní kávu.

Toto místo nacházíme ve městě Ferlach, vzdáleného zhruba 10 km od kempu. Konkrétně v Bäckerei Helmuta Peterlina. Jedná se o jakési pekařství a lahůdky v jednom. Zjevně si sem ráno chodí pro svačinu celé sedmitisícové město. Nepřeberné množství pečiva, pomazánek, sýrů, salámů a šunek. Radost pohledět. To ale není vše. Princip úspěchu této služby spočívá v tom, že si můžete zvolit pečivo, pomazánku jež vám bude na pečivo namazána a cokoliv dalšího, čím vám bude pečivo obloženo. Poté vše zabaleno a můžete jet do práce nebo do školy. Pecka. Jako od maminky.

My jsme však již po snídani, a tak si dáváme jen kávu a k tomu na chuť koblihu. Vsázíme se, kdo se první zmatlá marmeládou a vyhrává Tomáš. Nějaký místní štamgast kouká po našich kolech a dává se s námi do hovoru. Respektive se o to snaží. Bezúspěšně. Opět jsem zklamal a slíbil si, že si příště před odjezdem do Rakouska opráším německé fráze. Ale ne ty, co sepsal Michal, ty byly také k ničemu. Naštěstí.

Jak už to tak poslední dny expedice bývá, myšlenky jsou již poněkud jinde. Potřebujeme se v rozumném čase dostat k autu, abychom se v dalším rozumném čase vrátili do Čech. To má za následek to, že již prakticky nezastavujeme a jedeme šponu. Počasí se zlepšilo natolik, že je chvílemi až horko a my se musíme postupně odstrojovat.

V poledne, zhruba v půlce trasy, se zastavujeme v Mühlbachu na poctivou gulášovku a ve 14 hodin jsme již u auta. Nakládáme kola a čeká nás šestihodinová cesta autem domů. Bylo to krásné a Rakousko ještě určitě několikrát navštívíme. Třeba se nám zadaří i Honzou naplánovaný Gerlos.

Výjimečně náčelník

Milda