Expedice 2023: Řeka Jihlava

Na začátku pár slov úvodem…

Hlavní to slovo jest „expedice“. Ano, už je zase čas na další vícedenní cyklovýlet a nese krásné pořadové číslo „osm“. Bylo to záhy po ukončení Expedice 2023 – řeka Doubrava, co jsme v Hospůdce U všech svatých vybrali termín pro druhou letošní expedici, takzvanou „expedici podzimní“. Tento termín tedy připadl na druhý zářijový víkend, konkrétně od 7. do 10.9.

Abychom, co do termínu, mohli vyhovět všem, nebo alespoň většině potenciálních členů expedice, máme v tomto období reálné možnosti pouze na dva víkendy, kdy se můžeme sejít v co největším počtu. Faktory jsou mnohé – práce, pozdní dovolené s rodinou, počasí a v neposlední řadě i rychlé zkracování dnů v průběhu září. Jelikož tedy není možnost odkladu, zvědavě jsme vyčkávali, co nám ukáže předpověď počasí. Už týden před expedicí se všechny meteorologické servery a aplikace shodovaly na nejlepší předpovědi, kterou jsme si mohli přát. Bude jasno, bezvětří a teploty (zejména pak dole na Moravě) vysoko nad 25°C.

Jelikož se od poslední expedice (před více jak dvěma měsíci) moc nezměnilo, máme i nadále ve skupině několik novopečených a druhopečených otců. Z tohoto krásného důvodu šla v jejich případě cyklistika logicky dočasně stranou a my ostatní jsme solidárně vybrali, z šuplíku plného naplánovaných tras, jednu z těch snazších. Řeku Jihlavu. A to v režii našeho náčelníka Honzy, který jediný je natolik nebojácný, aby to s naší bandou blbečků vydržel a dokázal ji vměstnat alespoň mezi nějaké pomyslné mantinely jednoty, soudržnosti a určité spořádanosti. Trasa s délkou okolo 200 km a reálným převýšením zhruba 1800 m byla rozložena do 3 dnů jízdy a 1 dne odpočinku spojeného s cestou domů. Doprava si vyžádala malý autobus s vozíkem, a to jak pro cestu z domu ke startu, tak poté i z cíle zpět domů.

Právě vzhledem ke zmíněné dopravě autobusem bylo již měsíc před expedicí vyhlášeno, že kdo se chce zúčastnit tohoto dobrodružného cyklistického zápolení, nechť zašle obnos 1000 Kč, jakožto nevratnou zálohu na dopravu, na netransparentní účet našeho pokladníka Michala. Díky tomuto kroku byla přislíbena účast osmi kusů expedičníků, kteří se následně, ve strachu z promarnění peněz, zájezdu skutečně také zúčastnili. Všechny členy je možno vidět na obrázku níže. Vybral jsem foto z konce expedice, kde už jsou všichni členové věru poznamenaní, nicméně stále rozpoznatelní:

Středa, nakládka strojů

Veškerá komunikace ohledně plánování a příprav probíhá v rámci pravidelné docházky do již zmíněné hospůdky. Věci, na kterých se při těchto jednáních shodneme, prezentujeme následně online přes FB-skupinu nebo FB-událost ostatním, kteří se nemohou zúčastnit živého brífinku a mají tak stále ještě chabou možnost se k dané věci vyjádřit.

Tak se stalo i tentokrát a bylo domluveno, že se sejdeme ve středu v 18h večer, naložíme již napakovaná kola do připraveného vozíku, řádně přikurtujeme, proložíme matracemi a zaplachtujeme. Kola a bagáž s výbavou už tedy budou nachystané a my se ráno v 6:00 sejdeme pouze s batůžky, zapojíme vozík, naskáčeme do autobusu a jedeme! Akce na hoďku i s cestou na pivo, řeklo by se…

Nicméně chyba lávky. Sice se skutečně scházíme v 18:00 na daném místě, nicméně pouze v sedmi lidech. Jeden chybí a je to benjamínek Lukáš. Při velmi asertivním telefonátu, kdy se ho náčelník po 15ti minutovém marném čekání dotazuje: „kde, kurva je?!“ se dozvídá, že Lukáš vůbec nezaznamenal, ani v hospodě, ani v online světě nic o nějakém nakládání kol, a že chtěl zrovinka volat, kdy že se to zítra vyráží.

Vezmu-li v úvahu, že například takový David to stihl na minutu přesně, a to jel 150 km z Prahy, nebo Tomáš, který skončil před pár minutami v práci a musel si letět pro kolo, zajistit vozík (a vlastně zcela vše okolo dopravy), tak Lukášovo salámovství bylo pro ostatní minimálně udivující. To že ještě neměl sehnaný stan už nikoho vlastně nepřekvapilo. Zvedla se vlna nevole a chvíli to vypadalo, že Lukáš přijde o litr a zůstane sedět doma. Využili jsme situace a krásně od plic jsme si zandávali, hlavně proto, že tady můžeme a doma si to nikdo z nás nedovolí. Většinou ze strachu. Nakonec se rozhodlo, že se pro Lukášovo kolo někdo otočí a bagáž, ať si donese druhý den k autobusu. (Nicméně – na jeho obranu – v následujících dnech jsme došli k závěru, že v jeho věku jme měli také leccos na salámu a přestali jsme to hrotit.)

Zde bych se rád pozastavil nad situací, která v tomto okamžiku nastala. Tom, poněkud hektický z příprav, sháněním a organizací dopravy a nyní ještě navíc rozladěn Lukášovou ignorací, poptal přítomné, zda by se k Lukášovi někdo neotočil jeho dodávkou, poněvadž byl jediný, kdo tam měl auto. Hrdě a dobrovolně jsem se tedy k tomuto úkolu přihlásil a nabídl jsem pomocnou ruku:

Já: „Tak já se pro něho klidně otočím!“

Tom: „… řídil jsi už někdy dodávku?“

Já: „se ví, asi dvakrát, možná víckrát“

Tom (otáčeje se ode mě): „hm, někdo jinej by nebyl?“

Důvěru jsem nedostal, což se mě samozřejmě dotklo a šel jsem si uražený stoupnout kousek vedle. Určitá satisfakce se však dostavila, neboť nikdo jiný se nenabídl. Tomáš, tak musel zanechat kurtování bicyklů, naskočil s Honzou do dodávky a vyrazili pro Lukášovo kolo. Výsledek této nedbalosti znamená pro Lukáše runda do placu, zápis do deníku a emotikon zdviženého prstu ☝. My ostatní jsme donaložili vozík, počkali na kluky až přijedou s posledním kolem, a je třeba říct, že jsme nakonec stihli i ta dvě piva na základně. Zavčasu jsme se pak rozešli domů, abychom nabrali síly na druhý den…

Čtvrtek, den první

Ve čtvrtek ráno jsme se sešli již před šestou ranní, abychom se vyhnuli hněvu Honzy-náčelníka a Toma-dopraváka. V 6:00 jsme tak byli již v plné sestavě a autobus byl také již na místě. Stačilo tedy jen zapřáhnout, nastoupit a vyrazit.

Jelikož cesta do dědiny Léskovec, kde měla probíhat vykládka, a která leží někde mezi Počátky a Horní Cerekví, trvá zhruba dvě hodiny, vzal jsem si s sebou do autobusu dvě plechovkové desítky. Jednak proti trudomyslnosti a jednak abych nebyl za trapáka, co je na začátku expedice na suchu. Ostatní si vzali po jedné plechovce, takže jsem nebyl za trapáka, ale za alkáče. Cesta utekla rychle, a i přes značné překážky ze strany silničářů jsme byli v 8:00 na návsi a tahali kola z vozíku. Zavěsit brašny, nahodit slušivé elasťáky a nic nám již nebrání vydat se na 73 km dlouhou první etapu!

Pramen Jihlavy

Cesta začíná mírným stoupáním k  resortu Svatá Kateřina a okolo Ájurvédského pavilonu. Pavilon je krásná a neotřelá stavba na kamenných pilířích, avšak působí dojmem, že se zde po nocích potulují sektáři v kápích a s loučemi v rukou. Resort Sv. Kateřina však není naším cílem a pouze jím projíždíme. My míříme do míst, kde naopak doufáme, že nějací sektáři v kápích a s loučemi jsou, a to i nyní za ranního svitu. Ono místo se nazývá Kamenný kruh Druidů a jde o novodobou repliku megalitické stavby, která byla postavena v roce 2014 jako největší cromlech v České republice. Kamenný kruh o průmětu 34 m tvoří 33 menhirů. Prostřední kámen se nachází 717 m n. m. a prochází jím evropské rozvodí.

Louče, ani kápě nejsou nikde vidět, což tomuto spirituálnímu místu ubírá na kráse. Prostřední kámen kruhu působí jako oltář a nám je líto, že s sebou nemáme kozu, jakožto obětinu. A ani nikdo z přítomných nebyl ochotný padnout na oltář sám jako obětina, což zcela pokazilo celou magickou atmosféru tohoto palouku. Nicméně, zda má kruh skutečně schopnost dobít člověka energií se teprve ukáže na celodenním tripu. Stále jsme se nehnuli z místa a posouváme se rychlostí chůze. Dalších 200 metrů a jsme u oficiálního startu trasy – pramene řeky Jihlavy.

Pří příjezdu k prameni jsme zcela oslněni tím, jak krásně je tento pramen, skoro bych řekl jezírko, přístupný, krásný a útulný. Ranní slunce, lavička a romantický výhled kamsi na Jihlávku. Vůbec se to nedá srovnat s prameny řek z předchozích expedic, jako byla Chrudimka, Svratka, Doubrava, nebo nedej bože Oslava, které všechny leží uprostřed lesů, bažin, mokřadů a komářích líhní. Využíváme krásného prostředí k rozjímání, což netrvá dlouho, neb Michal by se rád naložil v plavkách do pramene/jezírka, což mu zakazujeme, protože víme, že je toho schopný. Navíc se mi z této představy, kdy Michal leze do Jezírka, vybavila v hlavě scéna s Jezírkem Moudrosti a Orlem Vazounem z animáku Angry Birds. A to mě děsí…. Tomáš rozlévá do půlčíků po Fernetu, abychom po chlapsku odstartovali tuto expedici, přičemž mu jako stolek slouží odpadkový koš… Nevyměknem!

Do sedel

Nasedáme na kola a konečně uvádíme svá měkká těla do setrvalejšího pohybu. Cesta je zvolena tak, abychom co nejméně (pokud možno vůbec) užívali asfalt a civilizaci a spíše se snažíme držet co nejblíže toku na lesních cestách, vyšlapaných pěšinách podél vody a turistických stezkách. Projíždíme okolo obcí Horní ves, Horní Cerekev a Batelov… Vzhledem k tomu, že slunce už začíná mít značnou sílu, začínáme po očku vyhlížet nějaké restaurační zařízení, ideálně se stinnou zahrádkou, kde bychom si mohli chvilku sednout a dát si případně ranní kávu, nebo zlatavý mok.

Bohužel ve všední den dopoledne nemáme úspěch. Ne snad, že by mapy.cz nenabízely pro naší plánovanou trasu hospůdky a restaurace, ale ty, které přežily covidové řádění a následnou nastupující krizi, kdy lidé vyměnili vysedávání v hospůdkách za vysedávání doma nebo v garážích, tak ty omezily otevírací dobu pouze na večerní hodiny. Někdy dokonce jen o víkendu a většinou bez teplého jídla. Pokaždé když jedeme okolo předem vytypovaného průjezdního bodu, jenž nese na mapách.cz ikonku překříženého příboru, či půllitříku s pěnou, uvítá nás povětšinou jen zaprášený poutač… Což je dost smutné, až skličující…

Na zhruba třicátém kilometru, kdy už výprava hyne žízní, začíná být situace kritická. Když však zjistíme, že Horní Cerekev je další ze vsí, která nedokáže ukojit naši touhu po drobném odpočinku v řádném prostředí, nezbývá než rezignovat. Ač s nechutí – a někteří i s krajním odporem – kupujeme plechovkové pivo ve vietnamském minimarketu, jež nám v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku) vystřídaly konzumy a koloniály, Nedá se nic dělat. S žízní se bojovat nedá. Usedáme na schody návesního domu a za přihlížení kamenného svatého Jana Nepomuckého si zavlažujeme organizmy plechovkovými Plzněmi, přikusujíc klobásky a jiné energetické tyčinky.

Odpočinek nebyl nikterak uspokojivý, neboť jsme byli pod neustálými nálety vos. Jindrovi se dokonce jedna dostala až do otevřeného piva a spolu s pivem pak do dutiny ústní, odkud jí naštěstí stihl vyplivnout dřív, než se mu pokusila způsobit anafylaktický šok. K náletům vos se přidaly ještě bombové útoky ve formě padajících plodů, které se nám nepodařilo identifikovat ani podle plodu samotného, ani podle stromu na němž rostl. Uzavřeli jsme to řka, že je to něco mezi divným jablkem a ještě divnější hruškou, to vše o velikosti blumky, rostoucí na zdánlivě ořechoidním stromě. Tečka. Jedem! (Edit: byla to kdoule)

Neuspokojeni touto zastávkou jsme u cesty krátce za vsí narazili na neznámý pramen prýštící ze země a Milan dostal velmi dobrý nápad, že když jsme si dali u pramene Jihlavy půlčíka Ferneta, tak že toto je také pramen a jsme povinováni si dát půlčíka také u tohoto pramene, ač bezejmenného, a vytáhl Republiku. Tímto svým hrdinským skutkem nahradil šálek kávy a zahnal blížící se trudomyslnost a my se tak mohli vydat směrem na Jihlavu.

Následujících zhruba 20km přes Cejle, Dvorce a Rantířov, proběhly už v podstatě bez zastávky. Po cestě jsme, mimo jiné, museli zdolat přestup na druhý břeh řeky. Padl návrh, že bychom mohli přebrodit (tuto zkušenost máme již z řeky Svratky), nicméně v cestě nám stála nejenom řeka, která se tvářila hluboce, ale také pešuňk a koleje. Vzdali jsme tuto variantu a raději se vydrápali ke státovce, kde jsme krytí za svodidly silnice dosáhli druhého břehu.

Za Rantířovem jsme pak museli zdolat výšlap na vyhlídku Zaječí skok, která byla plná padlých stromů, větví, kopřiv, maliní a ostružiní. Tento nedlouhý úsek jsme museli kola vesměs tlačit a ten kdo se snažil místy jet kolmo, skončil povětšinou s bolestivým výkřikem v kopřivách. Jako třeba Milan.

Při příjezdu do Jihlavy jsme zamířili do jejího kulturního středobodu. Ne, není to ZOO a není to ani Jihlavské podzemí. Je to pivovar Ježek a jejich pivovarská restaurace. Vzhledem k tomu, že byl čas pozdního oběda a byli jsme již za polovinou naší plánované cesty, rozhodli jsme se, že zde dáme delší pauzu, oběd a pivo. Pivovarská specialita – plněný řízek kde čím, včetně hrachu, s bramborovou kaší byl vskutku vynikající a kdo si ho nedal, ten prohloupil. Zato pivo Ježek – čistě dle mého názoru – mi přišlo pouze jako převlečený Rychtář. Jsme Hlinečáci na Rychtáři odkojení, takže mám porovnání. Oba pivovary spadají pod pivovary Lobkowicz. Pivo je hutné a hořké a když ho vypijete moc, tak vám pukne hlava, nebo se poserete. V nejhorším případě může nastat kombinace obojího, a to nečekaně a bez varování.

Nicméně je opravdu teplo, časová rezerva je dostačující, tudíž pauzu si můžeme dopřát delší, tak si dáváme i pivo druhé a jak to bývá, chutná už o něco lépe. Potřebuji doplnit ještě trochu cukru, třetí pivo si zakazuji, abych mohl šlapat a objednávám si jahodový dortík, stejně jako Tom a pak i většina ostatních. Dortík je exkluzivní. Nažraní poleháváme po lavičkách rozlehlé zahrádky, někteří dokonce usínají. Milá servírka se smyslem pro humor si nás chce fotit a následnou fotografii umístit na FB stránky pivovaru Ježek. Nevím, zda by to byla dobrá reklama.

V Jihlavě mezitím houstne provoz a nám začíná chybět vůně lesa. Ukončujeme relaxační pauzu a odjíždíme zadem, okolo zoologické zahrady, pryč z města. Po cestě se stavujeme v Lídlu na nákup večeře, neb náš dohodnutý penzion nedisponuje restaurací. Paní domu nám však sdělila, že můžeme využít zahradní gril, takže všichni nakupují buřty po kilech. Já je na noc nesmím, poněvadž pak trpím břichabolem, takže se spoléhám na tuňáka s kuskusem, co mám preventivně sbalený ve špajzce.

Domluvený penzion se nachází v Dolním Smrčném a vede nás do něho krásná štěrková dálnice vedoucí přímo podél toku řeky. Krása střídá nádheru. Na cestě nepotkáváme živáčka a můžeme se pohybovat po dvojicích, až po trojicích a tlachat. Jako poslední civilizace dnešního dne je (nebo jsou?) Luka na nad Jihlavou. Snažil jsem se na internetu vypátrat, zda se jedná o jednotné nebo o množné číslo, nicméně jsem dopadl stejně jako v případě vesničky, kde máme chatu, která se jmenuje Studnice. Již ani starousedlíci nevědí, zda žijí ve Studnici, nebo ve Studnicích. S Lukou, nebo s Lukami to bude nejspíš stejné.

Nicméně ať je to tak nebo tak, je pravdou, že jsme ze sebe již vypotili zcela všechno a tato krásná ves, která vás na první pohled uchvátí svou čistotou a udržovaností, nám zkřížila cestu svou krásnou vinotékou a cukrárnou U Koloucha. Mimo jiný krásný výběr všemožných laskomin, se na tabuli skvěl nápis nejlíbeznější: Čepované pivko: Polenský Hejkal 11°. To se musí samozřejmě ochutnat. A neudělali jsme chybu, ba naopak, protože pivo byl výborné. Záhy však došlo a výčepní nám přišel sdělit, že budeme-li chtít ještě jedno, musíme si počkat, že musí přerazit sud. Řekli jsme mu, že další už nebudeme, že jen projíždíme. Jenže než jsme se vyprdelili, objevil se pan výčepní znovu s hadrem v ruce, na tabuli smazal nápis „Polenský Hejkal 11°“ a místo něho napsal „Tři sestry“. Zeptali jsme se, co že to jako ty Tři sestry jsou a bylo nám sděleno, že se jedná o týž pivovar Kácov, ale že toto je nefiltrovaná dvanáctka.

Náčelník sice namítal, že bychom jednak měli jet a druhak, že mu kolega z práce – také expedičník, jen z jiné tlupy – říkal: „Hlavně pitomci nikde nechlastejte nefiltrovaný pivo, to se na kole nedá!“ V záchvatu paniky, se u nás začal projevovat syndrom FOMO (fear of missing out), tedy strach z toho, že bychom mohli o něco přijít a nefiltr si rychle objednali. A jelikož jsme všichni sebou navzájem silně ovlivnitelní, dali jsme si ho všichni. Jak by řekl náčelník – byl znamenitý!

Dolní Smrčné je coby kamenem dohodil a my do něho vjíždíme po červené turistické stezce okolo 19 hodiny. Žádný kemp široko daleko nebyl, na pankáče se v osmi lidech spí poněkud špatně, a tak náčelník zvolil k prvnímu nocování penzion. Kovaní „bajkpekeři“ zvyklí šlapat 200 km denně a spát v zaplivané zastávce na karimatce jen ve spacáku, se nám momentálně náležitě vysmějí. Dokonce nám i vytknou, že se v našem případě vůbec o bikepackingu nedá mluvit, protože některá naše kola mají nosiče, výbavou se nevejdeme do 8,99 kg, a že nemáme gravely, ale to nás nikterak netrápí. Tohle slovíčkaření a porovnávání pindíků necháváme hejtrům z anonymního světa internetu. My to jedem žít 2x do roka a žijeme to naplno i s nosičem, nebo v penzionu…

Závěr dne, nocování

Penzion vytypovaný Honzou náčelníkem nese jméno Anděl a moje srdce zaplesalo hned jak jsem ho z dálky uviděl. Jedná se prvorepublikovou vilu, které ještě za Rakouska-Uherska předcházel mlýn, k němuž byla vila přifařena a dýchá z ní neuvěřitelný kus krásné historie. Na nástěnce uvnitř budovy se pak dozvídáme, že zdaleka ne všechna historie vily byla růžová, a že si vila prošla i zásadním devastačním obdobím po jejím znárodnění komunistou, který dal vile obdobnou péči jako celému národu a současní majitelé, potomci původních majitelů, kteří si o stavbu zažádali v rámci restitucí, obětovali celý život, aby vile vrátili původní ráz a život v ní.

Při vjezdu do dvora zastavuji hodinky a finální kilometráž dnešního dne ukazuje číslo 73,66km a převýšení 732m, což vůbec není špatné.

Paní domu byla velice příjemná, a milá dáma, s krásným anglickým humorem a šarmem. Poté, co nás provedla domem, ukázala nám pokoje a ostatní místa uvolněná pro náš pobyt, se odebrala do svého příbytku a nechala nás užít si tohoto krásného domu. Nasáčkovali jsme se do čtyř dvoulůžkových pokojů, dali si horkou sprchu a nahodili civil. Ti odvážnější z nás se ještě před sprchou odebrali ke splavu, který byl hned za penzionem a dopřáli si večerní koupání v řece.

Za soumraku jsme se sešli v altánku na dvoře, který nám posloužil jako zázemí pro večerní siestu. Paní domu byla tak hodná a koupila nám basu piva Radegast 12°. Museli jsme sice pít ve dvojicích, protože basa rozpočítaná na osm dílů vychází 2,5 piva na hlavu, ale to nám nevadilo.

Ještě před večeří byly rozdány Pamětní medaile Expedice 2023: Řeka Jihlava, padlo podání ruky na důkaz přátelství a věrnosti (i když to na expedicích občas vře jak v kotli) a zaznělo i poděkování za účast a za organizaci expedice. Využívám tohoto textu a znovu ještě jednou děkuji všem, kdo se na přípravě a chodu expedice podíleli, z nichž bych rád vyzdvihl zejména Honzu, který celou trasu naplánoval, a také Tomáše, který se postaral o zajištění dopravy tam i zpět.

Posléze už nic nebránilo krátkému posezení a večeři. Michal zažehl oheň v grilu (z čehož měl evidentně radost) a na roštu se začaly objevovat buřty a Bratwursty. Jak už jsem psal, mně takto tučné a mastné jídlo na noc dělá rotyku v zažívacím traktu, tak jsem závistivě pokukoval po buřtíkách a žral u toho pouze konzervu tuňáka.

Důvod, proč onu mastnou pochutinu neustále zmiňuji je následující. Ke konci večera, těsně před spaním se zbylé buřtíky nakrájí na talířek a slouží jako jednohubky všem, kdo by si ještě dali, ale už nezvládnou celou porci. V tuto chvílí již nedokáži odolávat vůním a krotit svou silně vyvinutou slabou vůli a ochutnávám několik kostiček buřtu.

Od 02:00 ráno trpím jako zvíře a odbíhám pravidelně na toaletu, aniž bych tušil, zda ten řízek s hrachem, dortík s jahodami, tuňák s kuskusem, nefiltrované Tři Sestry a kostičky buřtu poletí vrchem nebo spodem. Nakonec neletí nic ani horem, ani spodem a konečně mi zabírá Rennie. Někdy po čtvrté hodině ranní, zcela vyčerpaný, usínám…

Pátek, den druhý

Budík začne zvonit v 6:00. Ve snaze dohnat alespoň něco z probdělé noci ho posunuji o 10 minut, ale stejně vím, že už neusnu. Koukám z pod peřiny jak poslední brambora ze sklepa. Vstávám tedy a ploužím se do umývárny, kde se snažím vzkřísit studenou vodou. Balím věci, stelu postel a odcházím do altánu na snídani. Tam už je i Michal s Tomem a postupně se scházíme všichni. Dávám si předsevzetí, že si dnes nebudu plácat žaludek blbostmi a žeru u toho makovec a zapíjím ho zbylým pivem. Po snídani si poodcházím bokem, abych nechal volný průchod tlakům ve střevech a nenápadně se uvolňuji. Což jsem v pokoji 2×2 metry samozřejmě nemohl. Osobně mi to je jedno, co jsem za covidu ztratil čich, vrátil se mi tak z padesáti procent, ale Lukáš by to přežít nemusel. Asi jsem si poodešel málo, neb je mi okamžitě nařízeno, že dneska jedu vzadu a ať mě ani nenapadne udělat toto někde vpředu pelotonu. Urážím se, protože vzadu jezdím téměř vždycky, jak dobrá máma, co se o všechny stará, aniž by to někdo ocenil a teď mě k tomu rozhodně nemusí nikdo nabádat.

Opouštíme penzion Anděl

V čase 8:00 jsme překvapivě všichni připraveni vyrazit. Loučíme se tedy s paní domácí a vzhledem k tomu, že je zima jak v Čeljabinsku na nádraží, vytahujeme povětšinou ještě čepičky a nákrčníky, protože tenhle mejdan na kolech nechce nikdo odstonat.

Cesta nás vede přes Bransouze (kde nostalgicky vzpomínáme na Davidovu svatbu v krásném resortu Za Vratama), Číchov, Přibyslavice a Petrovice. Ani v jedné z těchto vesniček se nám nedaří najít nějaký útulek, kde by nám někdo poskytl šálek kávy. Za Petrovicemi tedy zastavujeme, po 12km jízdy, u turistického přístřešku a občerstvujeme se ze svých zásob. Ne však kávou. Odhazujeme svršky, šátky a čepice a suneme se opět do krátkých nohavic. Oproti ránu se již výrazně oteplilo a slunce, ač stále nízko, se do nás již opírá takovou silou, až se z nás kouří

Třebíč, oběd v pivovaru Urban

Dostáváme se podél toku Jihlavy až do Třebíče (zhruba 22 km), kde si v kavárně na náměstí dopřáváme vytoužené Espresso, Latte anebo to co si dal Lukáš, což vypadá jako milkshake od Sněhurky a sedmi trpaslíků. Náměstí je plné řemeslníků, kteří staví jakési mobilní podium, čímž ubírají na útulnosti jinak hezkého náměstí, takže se hned po kávě odebíráme k bazilice sv. Prokopa, kde se kocháme vyhlídkou na město. Ještě se řadíme ke společné fotografii a můžeme pokračovat.

Další cíl naší cesty v Třebíči je pivovar Urban, Zde je nezbytné ochutnat jejich výrobek a tím nemyslím pouze pivo, ale i stáčenou malinovku. Pivo vyhrálo, malinovku dopil málokdo. Po dohodě si objednáváme i oběd, neb čas na hodinkách již ukazuje 11:40 a prostředí napovídá, že poobědváním zde rozhodně neprohloupíme. Jídlo i pití bylo vynikající, ceny optimální a zahrádka restaurace příjemná.

Při cestě z Třebíče si prohlédneme kousek historického středu města, včetně zachovalých hradeb a na okraji se zastavujeme v krámu doplnit špajzky.

Řeka nás dovede až do Vladislavi. Vzhledem k tomu, že teplota se již pohybuje okolo 28°C ve stínu, využíváme každou možnou zastávku k doplnění tekutin. Jednu takovou, osudově chybnou, zastávku jsme udělali právě ve Vladislavi v Pivovarském hostinci Heřman. Touto cestou bych rád pozdravil místní servírku a zpětně ji dekoroval výherním titulem „nejprotivnější ženská na Moravě“. Cenu za výhru rádi pošleme, neb tato děva sesadila z trůnu servírku z hotelu Vír na Expedici: Řeka Svratka. A to už je co říct. Gratulujeme!

Z Vladislavi nás vyvede zelená turistická stezka starým úvozem podél potůčku Klíček. Pěšina je nepoužívaná a je velmi hustě zarostlá kopřivami, které mají dobře ke dvěma metrům a všechny se sklánějí přímo na pěšinu. Celým úvozem se rozléhá řev a nářek bičovaných expedičníků a na kopec mezi pole se dostaneme, až když máme všichni kůži v jednom ohni. Tomáš navrhuje, bychom si do seznamu věcí na příští expedici napsali mačetu. Tímto mu to připomínám a jsem zvědav, zda se do příště pochlapí.

Ošleháni, jak kdybychom vylezli z Římských lázní, jedeme uprostřed strnišť, kde není jediný stinný plácek a na obloze není ani mrak, který by na chvílí zakryl ten pálivý puchýř. Slunce nemilosrdně peče do našich těl popálených kopřivami. Konečně pociťujeme onoho „expedičního ducha“, který nám šeptá do ucha, že nic není zadarmo, a že expedice musí občas trochu zabolet.

Od této chvíle se pohybujeme v okolí vodní nádrže Dalešice. Po zelené do Koněšína, dále Kozlany, přejezd na druhou stranu nádrže přes Stropešínský most do Stropešína a okolo Dalešic až na hráz přehrady.

Cesta je zde jak na houpačce a jezdíme z kopce a do kopce, což nás baví a ani nemáme touhu nikde výrazně zastavovat. Pouze občas cvaknout v rychlosti nějakou dokumentační fotku a jede se dál. Pouze ve Stropešíně chvilku čekáme, protože Milan zastavuje Lukáše, kontrolujíc mu tlak v pneumatikách. Po chvíli zjišťuje že, tlak je naprosto ideální. Pokud ovšem máte celopéro a chystáte se na traily, nebo do bikeparku. Na zpevněnou cestu, po které se pohybujeme my, je tlak zcela nevyhovující. Všichni Lukášovi osaháváme pláště a dáváme Milanovi za pravdu. Milan Lukášovi vysvětluje, že tímhle stylem se do kopce strašně nadře, pak ztrácí výkonost a propadá se do zadních, až posledních pozic pelotonu, čímž hrozí, že se na něj bude muset čekat. Lukáš nemá na výběr musí foukat malou jednopístou pohotovostní pumpičkou na vyšší tlak. Kdo zná, tak ví, že tato činnost je podobně unavující jako jízda do kopce. Proto Lukáše bujaře povzbuzujeme a dáváme si půlčíka.

Od hráze se na nás těší zhruba 5 km stoupání na Zelený kopec, kde se nachází rozhledna Babylon. Stoupání je velmi výživné a valná většina cesty je naštěstí ve stínu lesa. Navíc nejedeme zbaběle po hlavní zpevněné cestě, ale pěkně na kolmáka (rozuměj – kolmo k terénním vrstevnicím) po kozí stezce. V nohách máme od rána již přes 50 km, přesto šlapeme všichni udatně až na vrchol. Odměnou je nám rozhledna, kterou jakožto věž, nechal postavit hrabě Jindřich Vilém III. Haugwitz, a to pro vyměřovací účely při zakládání stabilního katastru v roce 1831. Jaké je však naše zklamání, když narážíme do zavřených dveří, na nichž visí cedulka s nápisem „Pro nemoc zavřeno“. Těšili jsme se na výhledy na Pálavu a na Jeseníky, ale museli jsme je bohužel oželet. Co naplat, prý si sem budeme muset v budoucnu zajet znovu. Cvakám pár fotek na památku a společnou beru rybím okem, což nám vytváří dokonalé atletické figury, které už asi 20 let nemáme. Jen Michalovi tato fotka nelichotí a vytváří mu hodně plnou podprsenku…

Aniž bychom si tedy shůry prohlédly všemožné krásy přírody, jako jsou například Dukovany ležící na druhém břehu, vydáváme se od rozhledny směrem dolů. Náčelník opět nechává ležet ladem značenou cyklotrasu a vede nás opět na kolmáka a opět parádní kozí stezkou podél Mohelničky k rybníku Cenklov. Kdyby člověk neměl naložené kolo bagáží, byl by to celkem parádní enduro sjezdík.

I tak ovšem nabíráme celkem slušnou rychlost a pádíme z kopce jak rozjetá lokomotiva. Ono osm plně naložených kol má i podobný zvuk. V jednom úseku se Lukáš rozhoduje, že enduro styl pojede – kolo, nekolo a brašny, nebrašny. Chytá však vyjetou kolej, bicykl se mu točí bokem ke směru jízdy a oba jeho pláště se odlepují od země. Chvíli tak nejede, nýbrž plachtí. Překvapivě po dopadu chytá balanc, vrací směr stroje ke směru jízdy a situaci ustává bez ztráty věnečku. Bylo to však fousové.

Někde na půl cesty se v cestě objevuje ostružiní, což zjišťujeme teprve ve chvíli, kdy se nám trny zakusují do holých paží, jako hladoví psi. Teče první krev. A teče všem. Výborný expediční prvek, za který v duchu chválím náčelníka. Chvíli uvažuji, zda už nás nemá plné zuby a nechtěl nás zabít. Dole se sjíždíme u zpevněné cesty na Mohelno, naštěstí všichni. Chvilku ze sebe vzájemně vytahujeme trny a poté pokračujeme do místní hospody.

Milan zjišťuje, že při překotném sjezdu z rozhledny vytrousil jednu z žabek, upnutých na podsedlové brašně. Je z toho rozmrzelý, až mrzutý a uvažuje o návratu, neb u rozhledny ji prý ještě měl. Přesto však s námi míří na zahrádku hospody.

Vrchní a výčepní v jedné osobě je dost nesympatický pořízek, který při chůzi napadá na nohu. Pohostinný mi moc nepřijde, ačkoliv jméno hospody je Pohostinství u Staňků. Nevím, zda je to námi, nebo špatně vytypovanými hostinci na trase, ale zde na Moravě to začíná být prapodivným pravidlem. Minimálně dnes. Pokud to bude pokračovat i zítra, možná to bude opravdu námi. Nicméně jsme zde nezastavili proto, abychom navázali platonický vztah s místním výčepním, ale protože, že máme takovou žízeň, že bychom vypili i vodu a hlad máme jako družstevní kráva.

Sáčkujeme se ke stolu a objednáváme si Plzeň, která je k naší velké radosti na čepu. Hostinský, ťukaje ukazovákem do křídou popsané tabule, nám sděluje, že mu zbyla ještě nějaká meníčka. Když přejíždím očima nabídku, jako osten mne píchne vzpomínka na dnešní probdělou noc a objednávám si smutně pouze gulášovou polévku s chlebem. Ostatní, co spali spánkem spravedlivých, si poroučí vepřo-knedlo-zelo. Závidím, ale nepodléhám.

Milana neopouští chmura ztracené boty a během jídla se rozhoduje, že se ztracený pantoflíček vydá hledat. Ptáme se, zda mu to zato stojí, neboť zpátky k rozhledně je to krpál jako prase a u trhovce si zítra může koupit jiné. Odpovídá nám, že má k botám citový vztah – jednak jsou od Bati a druhak od manželky. Proti tomu není možná jakákoliv oponentura a necháváme Milanovi svobodu v rozhodování. On nám na oplátku nechává svůj obří batoh, a že prý pokud na něj nebudeme čekat, že mu ho máme vzít do kempu. Milan nasedá na kolo a vyráží směrem vzhůru k rozhledně a my ostatní, při pohledu na jeho obří batoh, objednáváme druhou Plzeň. Raději čekat do tmy, než tohle táhnout za něj…

Zhruba za půl hodiny přichází zpráva od Milana, je už u rozhledny, botu ale nemá. Čekáme dál. O další chvíli později přichází už jen fotografie, kde se jeho levá žabka tulí ke své pravé sestře. Milan má obě botky a o 10 km víc než my. Respekt za nezdolatelnost!

Není na co čekat. Toto zdržení nebylo v plánu, tma se kvapem blíží a do kempu je to ještě 8 km. Vytypované nocoviště nese název Rekreační středisko Pod Teplštýnem a jestli jsem u sjezdu od rozhledny mluvil o pěkném enduru, tak do kempu by se nechalo hovořit o regulérním downhillu, Litoval jsem, že s sebou nemám jiné kolo, to bez brašen…

S vjezdem do areálu zastavuji hodinky a výsledné hodnoty jsou 69,09 km a 757,7 m překonaného stoupání. opět to považuji za celkem slušný výsledek.

Noc pod Templštýnem

Rekreační středisko je jakousi kombinací dětského tábora, kempu a trampské osady. Toho večera převládala spíše ta trampská část, Vypadalo to, jako kdybychom přijeli na koncert bratří Nedvědů. Tolik maskáčů a kovbojských klobouků pohromadě se už dneska hned tak nevidí. Všichni už navíc nasolení jak tresky, tady se nám bude líbit. Spěcháme, ať si stihneme zabékat u ohně.

Přijíždíme až za soumraku, na recepci platíme poplatek za ubytování a rychle hledáme místo pro rozbití stanového táboru. Stany dostavujeme, až když je slunce už za obzorem a kemp pohlcuje tma. Ale co to, teprve teď vidím, že stanů stojí pouze šest. Se zděšením zjišťuji, že Milan s Davidem si zbaběle pronajali jednu z místních chatek. Prý snad z důvodu, že už je pozdě, tma a nechtělo se jim stavět stan. Zavládla všeobecná nálada pohrdání, výsměchu a jízlivých připomínek. Dokonce se objevilo hanlivé označení „šampónci“. Z čehož kluci jistě nebudou (a nebyli) nadšení. Inu, každý svého štěstí strůjcem. A v naší partě blbečků to platí dvojnásob. Každá nedomyšlenost, chyba, úspěch nebo zhýčkanost se vám třikrát vrátí. Tohle klukům už předem nezávidím, protože tohle je jako doživotní cejch.

Rychle vykonat potřebu na stylové toaletě, která nejde zevnitř zamknout. Háček si nejspíš někdo odnesl. Chvíli se při výkonu přetahuji o dveře s dvojníkem Michala Tučného a bohudík vyhrávám. Dokončuji tak to, co jsem před přetahovanou začal a rychle spěchám do sprchy, neb v dálce slyším hlasitý ryk plný kytar, zpěvu a smíchu. Připraven na nejhorší, beru za kliku dveří umývárny. Jsem však mile překvapen sprchami a tekoucí teplou vodou. Chvíli jsem totiž za dveřmi čekal jenom nějaký žlab, necky, anebo slepé rameno řeky Jihlavy.

Odsoleni a vymydleni od hlavy k patě nacházíme volný stůl a zabíráme ho. Okamžitě objednáváme pivo na žízeň, kořalku na kuráž a doutníky na chuť. Chceme volat domů, že jsme přežili další den, ale není tu signál. To jsem nezažil už nějaký ten rok a přijde mi to až neuvěřitelné. Po chvilce zjišťujeme, že zhruba dva metry okolo kasy na recepci je k dispozici volná WiFi a píšeme domů alespoň strohé zprávy, připomínající telegram: neni-tu-signal-zavolam-zitra. Rozhlížíme se po okolí a všude kolem nás tušíme skály, les a vodu. Je to tu jak v nějakém kaňonu někde v Kanadě.

Po rozhovoru s jedním z místních, kdy se dozvídáme jak, kdy a proč osada vznikla, se začínáme věnovat pivu. A v tu chvíli začal cejch kluky z chatky pálit dřív, než jsme se s nimi znovu setkali. „Kde jsou šampónci?“, „Asi si šli dát ještě někde roséčko a saunu“. V tomto veselém duchu začínáme trávit krásný pohodový večer. Po nějaké době se potkáváme i s chatkářema Milanem a Davidem a dobrá nálada námi hýří až zhruba do půlnoci. Chybí jen Lukáš. Tomu se při stavění stanu podařilo, že vněm rovnou usnul. Ještě, že ho stihl dostavět… Ti mladí dneska nic nevydrží a my dědci, abychom to táhli za ně…

Sobota, den třetí

Sobotního rána je v kempu klid, dospělí dospávají kocovinu, případně posedávají u svých chatek. Slyšet je spíš dětský ryk. Vstáváme okolo sedmé hodiny a snídáme z nakoupených zásob. Mezi kopci začíná vylézat slunce a vypadá to, že by nám, před finálním sbalením, mohly trochu proschnout stany zmáčené ranní rosou. Moje druhá noc mi opět nedala mnoho energie. Zažívání jsem si sice nerozhněval žádným buřtem nebo bůčkem, zato nafukovací karimatka se mi postavila na odpor. Třikrát jsem se v noci probudil zimou a nepohodlím a třikrát jsem musel karimatku dofukovat, neboť jsem spal v podstatě jen na studené, tvrdé zemi. Ráno, když jsem z ní vypouštěl vzduch, nasytil jsem stan alkoholovými výpary zachycenými v karimatce, jak v policejním balonku. Příčiny ztráty tlaku jsou tedy nejspíš zjevné. Jemná motorika konečků prstů již nebyla schopná plnohodnotně zatlačit dvojčinný uzávěr. Dobře mi tak.

Dnešní etapa, která je zároveň poslední, má mít něco okolo 55km a má se nést v poklidnějším duchu… Jinak řečeno, máme dost času, netřeba se honit. Díky tomu jsme si mohli dovolit později ulehnout a ráno si přispat a plán odjezdu z kempu je stanoven až na devátou hodinu. Jelikož se snažíme mít stany před sbalením suché, necháváme je na ranním slunci co nejdéle to jde a přetahujeme odjezd o 15 minut. Což je ještě v normě. Kdo stíhá, jako třeba Michal, snídá. Kdyby trampové nespali, z jeho snídaně by měli jistě radost. Pivo a Májka se včerejší houskou, to je taková česká táborová klasika. K dokonalosti už chybí jen to, aby májku nabíral umolousaným prstem.

Opouštíme trampy

Vychutnáváme si poslední pohledy na krásnou osadu mezi skalisky a opouštíme tento malý ráj na zemi. Když odjíždíme a necháváme za sebou i poslední chatku, honí se mi v hlavě chmurné a nostalgické myšlenky.

Téměř všichni mladí lidé v našem věku (no, mladí… ), kteří v kempu byli, patřili (jak jsme během večera vyrozuměli) k nějakému teambuildingu nějaké stavební firmy. Tudíž jakási dočasná naplavenina v trampské osadě. Skuteční trampové (i ti rádoby, nebo víkenďáci) byli o poznání vyššího věku. Moc mladých mezi nimi nebylo. A já si tak říkám, kdy asi tato osada uslyší svou poslední trampskou písničku doprovázenou na kytaru. Kdy zde poslední tramp ulehne zmožen kovovou chutí alkoholu na jazyku, jen tak do trávy, aniž by potřeboval stan, nebo nedej bože chatku, a s ranním rozbřeskem se umyje v řece. Kdy skály utichnou a kemp zaroste kopřivami a trním? Nebo hůř. Zničí nějaký developer betonovým resortem toto místo, kde člověk má pocit, že se opět stal součástí přírody? … A co jsme pro ně dneska my? Všichni narození v osmdesátých letech minulého století, kteří jsme ještě táboření – alespoň jako děti – zažili? Špetku jsme si v sobě asi uchovali, jen místo nohou a vlaků používáme bicykly. Ale místo španělky hraje hudba z bluetooth repráčku JBL. Nikdo nezpívá jen tak pro radost, ale ono v našem případě, možná dobře. V batožinách máme powerbanky, aby se nám nevybily telefony, místo spaní na trávě, penzion s teplou sprchou a stejně je nám to občas málo.

Zhnusen sám sebou, svojí generací, a ještě více tou nastupující, zaháním chmurné myšlenky, zatlačuji slzu v oku a šlapu do pedálů, abych dohnal kumpány a přepnul mysl k něčemu pozitivnějšímu. K tomu, co nás čeká.

Ihned po výjezdu z kaňonu se do nás opře slunce svou zářijovou silou. Zima po ránu již nebyla zdaleka taková jako včera, a i to málo navíc, co jsme si na sebe ráno navlékli, svlékáme hned u prvního zastavení U Tří Templářů. Někteří snídají, jiní již svačí a řeč se točí okolo dnešního plánu. Jako první milník dnešní trasy se ukazuje místo, kde už naše expedice jednou stanula, ale to poněkud předbíhám.

Hýbeme se vpřed, dokud v Řeznovicích nenatrefíme na otevřenou Jednotu. Tam pro jistotu kupujeme do špajzky pišingr na odpoledne a svlékáme vše, co svléknout jde. Slunce prudce peče už od rána, obloha je bez mráčků a předpověď ukazuje teploty k 30°C ve stínu. Dneska bude takové vedro, že byste i rybičkám dali misku s vodou. Potíme se a vzpomínáme při tom na Doubravu, kterou jsme jeli za deště.

Tomáš z toho dostává hlad a kupuje sladkou roládu, o níž se dělí s ostatními. My s Michalem si kupujeme pivo a když se na nás někteří divně dívají, Michal povídá: „Co čumíte, já nemám problémy s alkoholem, já mám problémy bez něj!“

Ivančice, soutok Jihlavy a Oslavy

Rozjezd je dnes obzvláště pomalý a usnášíme se na tom, že si v Ivančicích dáme oběd a pak to teda pořádně rozjedeme. Náčelník nás vede na již zmíněné místo, kde jsme končili jarní Expedici 2022: Řeka Oslava. Jedná se o soutok řeky Jihlavy a řeky Oslavy. Chtěl jsem zde pro porovnání uvést fotografii „tehdy a nyní“, ale zjistil jsem, že jsme na tom stále stejně – mladí a krásní – a že by vlastně nikdo nepoznal rozdíl.

Jeden rozdíl však nastal a nikdo ho nečekal. Sotva jsme dojeli na soutok, kde se vzal, tu se vzal Michal v plavkách a už se hrnul do bahnité vody. Je pravda, že polední slunce pálí, že by rozbrečelo tygra, ale osobně bych do toho nevlezl. V tomto počínání ho však nenechal jeho bratr Tomáš, a i s helmou na hlavě se v plavkách hrnul za ním. Když jsme se ho ptali, proč má tu helmu, tak nám odpověděl, že jsme volové, a že to je přece pro bezpečnost, neb řeka je plná šutrů.

My, jako diváci v hledišti, pozorujeme toto groteskní divadlo a podáváme si plechovkovou Plzeň. Náčelník usedá na balvan a oba svěřence hlídá ostřížím zrakem milující matky. Vodníci přelézají z ramene Oslavy do ramene Jihlavy a zase zpět, Radostné výkřiky o tom, že jsou v jedné vodě, ale každý v jiné řece nebere konce. Porovnávají teplotu nejdříve jedné, pak i druhé řeky, zkoumají jejich barvy, hustoty a rozdílné rychlosti toku. Čekám, že je začnou i ochutnávat, k čemuž je povzbuzuji, ale k mému zklamání se tohoto laboratorního pokusu nedočkám. Musím se na příštím jednání chlapců zeptat, zda zjištěné hodnoty zanesli do excelové tabulky a případně ji sem přiložím ke stažení. Z mého pohledu jim z toho totiž zbyly pouze plavky plné bláta. Pokud je to bláto.

Oba bratři splývají na hladinách každý jiné řeky a popíjejí plechovkové pivo, stejně jako my. Z vody se nám je podaří dostat, až když je naženeme ke břehu pomocí rojnice a rybářských sítí. Je čas vyrazit na oběd.

Po koupačce vyrážíme do Ivančic. Nejprve nás čeká restaurace U Brázdů, kde z nás je nadšená obsluha i hosté, kteří přišli na poklidný sobotní oběd. Osm hurónů na kolech jim na idilce rozhodně nepřidalo. Jsme hluční a jsme všude. Myslím, že jsme dostali jídlo dříve než ostatní, neb nám chtěli zacpat ústa a vypakovat nás pryč. Do restaurace jsme šli na jistotu, protože jsme zde byli i loni a potvrdili jsme si, že to bylo správné rozhodnutí. Dobrá kuchyně je čím dál cennější a tato patří k těm opravdu lepším.

Z důvodu ostudy, o kterou se postaral hlavně Michal a já, opouštíme Restauraci U Brázdů a víme, že jsme tu naposled. Příští expedice musí vést jinudy, protože sem nás asi už nepustí. Dostavil se nám mírný flashback a trpěli jsme záchvaty smíchu, které pohoršovaly hosty i zbytek spoluexpedičníků. Nejdřív jsme byli vyhnáni k vedlejšímu stolu, což ničemu nepomohlo a pak se nás pokoušeli rozsadit… Což jim nevyšlo.

Objednal jsem si Tagliatelle s panenkou a hříbkovou omáčkou a byl jsem následně Milanem poučen, že se to nevyslovuje „tagliatele“, nýbrž „tajatele“. Uznal jsem svou chybu a omluvil se, za to, že jsem řepa, a že žiju vždycky půl roku v lese a půl roku v maloměstě, tak ať se na mě nikdo nezlobí. Když pak přišla servírka s talířem a ptala se, kdo měl ty „tagliatele“, vyzval jsem Milana, že to slečna taky říká blbě, že to asi bude stejná řepa z lesa jako já, a jestli by jí to laskavě také nevysvětlil, jako před chvílí mně. Na to už byl Milan poněkud plachý. Škoda, slečna mohla být o krůček chytřejší, stejně jako já.

Když jsme se uklidnili, vyrazili jsme hledat rodný dům pana Menšíka. Je na něm totiž plaketa s jeho podobiznou a já se u ní chtěl vyfotit. Což se mi poštěstilo. Páč kdo se nevyfotil u Menšíkovo domu, jako by nebyl v Ivančicích. Po cestě si dopřáváme kávu, protože jsme kloudnou neměli už strašně dlouho a dáváme si ještě zmrzlinu, protože nám už dlouho nebylo blbě.

Je jedna hodina odpoledne a my jsme se dostali do vzdálenosti 10 km od místa, kde jsme se ráno v sedm probudili. Neuvěřitelné. Milan je z nás už hodně nervózní a apeluje na nás, že když to teď v kuse docukneme až do kempu, tak si tam můžeme v klidu sednout a kecat. Na to mu odpovídáme, že sedíme a kecáme už teď a tady, tak proč bychom spěchali do kempu. Milan uznává, že na to není vhodný protiargument a tiše trpí. Nicméně náčelník částečně souhlasí s Milanem a nabádá nás k odjezdu, takže musíme už nasednout a jet. Dále nás k tomu motivuje slovy: „Pojeďte, v Kounici je klášter zvrhlých jeptišek“. O to nechce nikdo přijít, takže respektujeme pokyn k jízdě a vyrážíme.

Po deseti kilometrech zastavujeme v Dolní Kounici, kde se nachází zřícenina kláštera Rosa coeli a Honza nám vypráví toto, cituji:

„Klášter Rosa Coeli založil pro řeholnice ve dvanáctém věku jakýsi Vilík z Kounic. I když rabování a vypalování patřilo ve středověku k běžné volnočasové aktivitě, Vilda tomu asi posunul laťku a založení kláštera tak dostal od papeže nakázáno jako trest.

Další ostrá tužka v penálu byl i probošt Martin. Po dosazení zřejmě pronesl něco jako: „zvu vás na pivo a na jeptišky, kucí“ – jak jinak si vysvětlit, že směřování kláštera se otočilo o 180° a biblické texty už nikoho nerajcovaly. Martin se s jednou jeptiškou oženil, zbylá partička řeholnic se začíná chovat dost zvláštně a do rána propařené noci jsou na denním pořádku. Mešní víno a šlehačka ve spreji tečou proudem.
Rozzuřeným vesničanům (manželkám) však došla trpělivost, jeptišky pobili a tu s největším škraloupem zazdili.

Klášter měl divokou historii, byl několikrát poničen a znovu obnoven. Je plný energetických bodů a snad i tajných chodeb a pokladů. K tajemným místům patří i hrob bývalého majitele, na kterém po staletí nic neroste.“

Po zážitku s jeptiškami, jedeme podél toku dále směrem k cíli. Slunce nemilosrdně žhne. Po levé ruce voda, po pravé kukřičné pole. Cesta se kroutí jako had, ale ráz krajiny už začíná být jednotvárný. Zato po pěšině a polních cestách se jede jedna báseň. Už asi pátý den je skutečné vedro, cesty jsou suché a prašné, až to člověka nutí držet rozestupy, aby neměl plná ústa prachu. Na této cestičce se v jednom místě udržela malá louže, možná je většinu času ve stínu, možná tam prosakuje pole. Každopádně tato jediná louže postačí k tomu, aby do ní Michal vjel, zahrabal se v ní jak ropák a poslal sebe i svůj autobus do pole. Díky rozestupům jsem to neviděl, což mě do dnes mrzí. Naštěstí Tom všechno zdokumentoval. Michal na krovkách, autobus na boku a vyoraná brázda v cestě. Incident se obešel bez zranění.

Další události již nastíním pouze stručně. K cíli nám zbývá jen pár tisíc metrů. Po cestě se zastavujeme v Pohořelicích v restauraci Park, kde proběhne poslední pohoštění a poté nás již cesta vede po valu řeky až k ústí do Novomlýnských nádrží.

Toto je cíl naší expedice a tím je náš výlet, co se řeky Jihlavy týče, oficiálně ukončen. Nicméně nás ještě čeká přespání v kempu Merkur, což je po hezké trampské osadě vyslovený kulturněmastňácký šok. Finální kilometráž posledního dne je 56,37 km a převýšení zanedbatelnývch 199 m.

Pasohlávky, kemp Merkur

Tentokrát stavíme stany všichni, a to i David s Milanem, neboť zjistili, že jim ty kecy za tu chatku opravdu nestojí. Po sprše už spěcháme na večeři a vybíráme si v rezortu hospůdku, kde zakotvíme na značnou část večera. Servírka nám dovolí, připojit se k jejich BT reproduktoru, ze kterého kvílí Ewa Farná, doprovázená prskáním a šumem špatného připojení původního zdroje. Hudby se ujímá Tom a hraje nám příjemnou směsku rockové muziky 70´ a 80´let. Večeříme a Lukáš se Fernetem vyplácí z promeškané nakládky. Evidentně se vyplácí více lidí z více prohřešků, neb komín z panáků roste… Večer ukončujeme v prostorách místní diskotéky, kde stíháme zhruba poslední dva songy, neb produkce končí s 22 hodinou, kvůli rušení nočního klidu. Nezbývá nám, než se odebrat do svých stanů a jít spát.

Neděle, den čtvrtý

Poslední den už se nese pouze ve znamení čekání na autobusový odvoz. Na kolech už nikam nejedeme a celé dopoledne trávíme v areálu kempu. Začínáme snídaní, která se skládá z piva, míchaných vajíček, palačinek s nutellou a burčáku. Následuje koupačka v laguně, která je zelená jak brčál a lezu do ní jen s největším odporem a s vidinou toho, že dnes již budu doma a všechnu zelenou buničinu ze sebe budu moct, řádně odrbat. Po koupačce je znovu hlad, takže odcházíme na několik párků v rohlíku, burčák a milkšejk. Nakonec vyzvednout několik litrů burčáku domů a jedeme v ústrety autobusu. Ten přijíždí po poledni. Nakládáme kola a loučíme se …