Expedice 2024: Řeka Novohradka a Žejbro

Kam jedeme, kdo jede a co je to za neznámé řeky

Letos je to již krásných 6 let od naší první expedice. Onehdá před šesti lety to byl Dunaj (ano, dle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost se jedná o rod mužský, vzor stroj) a i letos na jaře zvítězila taktéž řeka, která se stala naším startem, směrem a cílem. Řeka Novohradka je sice poněkud menší než Dunaj, ale zato nám pramení „za barákem“. Aby však byla velikost toku kompenzována, přidal náčelník na cestu zpět ještě říčku Žejbro, kterou pojedeme obráceně, tedy od ústí k prameni. Celá Expedice 2024: Řeka Novohradka a Žejbro, jak to u nás bývá zhusta, byla opět dílem náčelníka Honzy a byla opět vyladěna k dokonalosti.

Trasa expedice

Trasa, která se svou délkou 125 km bude možná leckomu budit úsměv na líci však nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Bude proto samozřejmě podrobena důkladnému rozboru. A ano, kterýkoliv vysekaný sedmdesátikilový gravelista by tuto trasu jistě ujel za odpoledne a na večeři by byl doma. Toho jsme si plně vědomi. Takovým nekulturním a neturistickým chováním však my „fotři“ pohrdáme a z původně plánovaných 2 dnů a 1 noci si trasu rozkládáme do výletních 3 dnů a 2 nocí. A to v kilometráži 30 / 60 / 35 km. To ale stále není vrchol naší pohodlnosti a lenosti, který nás letos z jara postihl.

Z důvodu absence stanových nocovišť na trase jsme byli nuceni (k radosti některých jedinců) naplánovat nocování bez stanů. A píšu-li my, myslím tím samozřejmě náčelníka Honzu. To je doufám jasné.

Kempy žádné, tábořišť také nula a spát na váguse někde v zastávce v devíti lidech je nápadné a skoro bych řekl pohoršující. Spaní tedy bylo domluveno předem – na první noc v turistické ubytovně a na druhou noc v penzionu.

Trasu vedeme – jak už je u nás zvykem – co možná nejvíce kozími stezkami, turistickými cestami a polozapomenutými pěšinami. Kolo tedy často nejde jeti ve standardní poloze, kdy jezdec sedí na kole, nýbrž je nutno pohybovat se obráceně – pro cyklistu netypicky, tedy že kolo vězí na cyklistovi. Přesněji na cyklistovo rameni. Asfalt, i když se mu samozřejmě k naší škodě vyhnout nedá, je pro nás zkrátka sprosté slovo.

Několik informací o řekách

Kdo jel a kdo zaváhal

Co se osazenstva týče, tak nám přibyl jeden člen, jehož jméno je Milan. Tím mi milý Milan hodil vidle do celého mého psaní, jelikož v partě již jednoho Milana máme a já nyní nevím jak je rozliším, neboť se zde na blogu záměrně vyhýbám příjmením. Můj návrh, zda se nechce před odjezdem stavit na matrice také odmítl. Snad mě tedy v průběhu psaní políbí múza a na něco přijdu. Nejvíce nadšený z účasti nového Milana na expedici byl Tomáš, který se díky tomu dostal na časové ose letopočtů našich narození před nového Milana a byl tak po dlouhé době sesazen z postu stařešiny.

Chybělo málo a mohli jsme pokořit hranici 9 expedičníků. Bylo by to bývalo poprvé, co by náš počet díky novému Milanovi byl dvojciferný. Bohužel Filip, který s námi již pár podobných taškařic podnikl se probudil se zhruba ročním zpožděním a chtěl se přidat k jízdě dva dny před startem. Jelikož však do té doby nezareagoval ani na potvrzení účasti, ani na zaslání nevratné zálohy 800,- Kč na netransparentní účet našeho pokladníka Michala a nesplnil tak dvě jednoduché podmínky k účasti, nebyl již z organizačních důvodů k této jarní radovánce bohužel připuštěn. Budiž mu to ponaučením a nám ostatním výstrahou, že náčelník si na hlavu srát nenechá, a že jeho slovo je pevné jak helvétská víra.

Den první, pramen Novohradky

Sraz a poslední dolaďovačky

Devět přihlášených expedičníků, kteří se dostavili v plném počtu, v čistém ošacení, ve střízlivém stavu a ve správný čas do startovního bodu jsou jmenovitě:

Milda, Honza, Tom, Lukáš, nový Milan, David, starý Milan, Michal, Jindra

Na místě srazu jsem nebyl první, což mě dost překvapilo, protože se jednalo o místo mého bydliště. Byl to Michal kdo mne předběhl a já záhy pochopil, že to bylo proto, že do sebe před startem ještě potřeboval převrátit plechovku plzně. To je pochopitelné. Krátce po nás se dostavil náš benjamínek Lukáš, který ještě doladil tlak ve svých pláštích na krásných 3,5 atmosféry. Zhruba do deseti minut jsme již byli všichni. Proběhlo standardní přátelské přivítání slovy „nazdar čuráci“ a vřelé podání rukou. Jindra se pochlubil svou novou akční kamerou, kterou si namontoval na řídítka, aby mohl pořídit videodokumentaci v místech, kde nelze jet s telefonem v ruce, jakožto jsme pořizovali záznamy doposud. Mám z toho radost, protože krom blogu vytvářím z každé expedice ještě i film, který si vždy promítneme okolo Vánoc. Materiálu bude tedy více než běžně. Super!

S úsměvem až do prvního kopce

Není na co čekat, všichni jsou nastoupeni na značkách a čeká se jen na náčelníkův pokyn k odjezdu. Ten byl odtrouben v 16 hodin a 5 minut.

Již na prvním kilometru jsem pochopil, že dokumentovat dění v partě bude tentokrát velký problém, neboť jsme se hned roztáhli asi na půl kilometru délky. Jelikož i tentokrát probíhal výjezd z našeho rodného města, uběhlo prvních 18km bez zásadních zastávek, neboť se nám nenaskytlo k podívané nic nového, co bychom neznali. Dědovou, Krounu a Rychnov jsme profrčeli za necelou třičtvrtěhodinku. Lesní a polní cesty nám dovolily jet v hloučcích a jelikož je předávání informací základ každé vyspělé společnosti, kafrali jsme jak pavlačové báby.

V obci Rychnov se však již dostáváme do krásného mikroregionu Maštale. Pro spoustu cyklistů se jistě nebude jednat o neznámý pojem. Zde v Maštalích je nejen 9 krásných a náročných MTB cyklookruhů, ale již přes 20 let se zde pravidelně jezdí závod CykloMaštale.

My se zde napojujeme na prudce stoupající okruh číslo „5“ a stoupáme vrstevnici za vrstevnicí do velmi, ale velmi prudkého kopce a to po cestě, která již dávno je vším, jen ne cestou. Po zdolání vrcholku sjíždíme neméně prudkým sjezdem do údolí, abychom si mohli vyšlápnout další kopec. Tento kopec se jmenuje Švandovy břímky a pro vysvětlení dodám, břímka jest starý to název pro modřín opadavý.

První pád před prvním pivem

Při sjezdu dolů Jindra padá v hrbolaté zatáčce a ulamuje si držák své nové akční kamery. Zde tedy končí moje radost z vícero materiálu pro film. Žádná akční videa z nové akční kamery si z této expedice nepřivezeme. Jindra však, až na pár zanedbatelných oděrek, zůstal na rozdíl od držáku v jednom kuse a my se tak dostáváme až do obce Martinice. Místní rozhledna „U Marešů“ je totiž v trase náčelníkem vyznačena jako jeden z milníků dnešní trasy.

Součástí areálu s rozhlednou je však také ne úplně neplánované restaurační zařízení „U Marešů“. Usedáme tedy schvácení prvními výškovými metry a jelikož je čas, dáváme s pivo Polička, které je sice sladké jak hovno z nutrie, ale z místního čepu naprosto lahodné. Jen David si objednává pito a jelikož na něho všichni zůstáváme hledět jako hledí tele po první ráně, dostáváme vysvětlení. Kalorická hodnota nealkoholického piva je totiž daleko nižší, než kalorická hodnota piva alkoholického. Po výsměchu, jež nebere konce si David uvědomuje, že v partě, kde je průměrná hmotnost jedince plus mínus 100 kilogramů a nejdietnější jídlo je bůček, s kalorickou tabulkou asi nepochodí.

Nakonec si dává piva dvě. A jelikož mu do kopce vytrávilo, objednává si ještě dva plátky domácí tlačenky s chlebem a cibulí. Toť ke kalorické tabulce, která nás však již tuto expedici neopustila. Zejména tedy Davida ne.

Hospůdka je v krásném místě a je velice útulná. Netrvá tedy dlouho a padají první návrhy, zda bychom zde nemohli zůstat a vykašlat se na kola… Morálka je letos opravdu slabá. Je vlastně rok od roku slabší.

Zatímco si všichni vzpomněli, že mají obrovskou žízeň a musí si dát pivo nebo dvě, tak při odjezdu si ani jeden z nás nevzpomněl, že jsme tady byli hlavně kvůli rozhledně, kterou jsme jaksi opomenuli navštívit.

Pramen Novohradky

Zhruba pět kilometrů od líbezné hospůdky se ještě na území Žďárských vrchů nachází Lubenský les a vněm se ukrývá hlavní bod dnešního dne. Pramen řeky Novohradky. Bohužel se nám ho notnou chvíli nedaří najít, protože všude okolo je jakýsi lesní rákos vysoký až po pupek. Zatímco všechny nekompromisně sají komáři, náčelník pobíhá s GPSkou po rákosovém lese a hledá ono důležité zřídlo. Po nějaké době ho zdárně nachází přesně na druhé straně cesty, než se doposud pohyboval jak indiánský stopař bizonů. Dostat se tam ale s koly je nemožné, protože pramen je obklopený bažinou. Několik z nás utápí své tretry v hlubokém blátě, ale nakonec se šikujeme u kamene, který nám svým vyrytým nápisem potvrzuje, že jsme na správném místě.

Probíhá již tradiční fotografování a malý přípitek na oslavu. Michal dokonce tahá placatku s vylaserovaným logem našeho společenstva. Všichni mu jí závidíme a slibujeme si, že si musíme obstarat totéž. Naše společenství tímto činem začíná mít krásně definované obrysy denních jezdců a nočních alkoholiků.

Ubytování

Posledních šest kilometrů dotahujeme ve stínu lesa, který nás dovede až do města Proseč. Zde máme zabukované dva pokoje v turistické ubytovně. Teprve nyní začínáme trochu spěchat, protože v hospodě na náměstí máme domluveno, že na nás počká kuchař, abychom se mohli navečeřet. Náš pokoj – tedy nocovatelské skupiny „A“, je nachystaný podstatně dříve, než pokoj druhý, tedy nocovatelské skupiny „B“. Pokud by někoho zajímalo, proč zrovna my jsme áčko, tak je to proto, že máme v partě náčelníka. Když se tomu nocležníci – tedy skupina „B“ – od vedle diví, vysvětlujeme jim, že se příště musejí sprchovat stejně jako my – po dvou a navzájem.

Myslím, že tomu chudáci chvilku věřili, protože skupina „A“ je toho opravdu schopná. Pravda je však taková, že v našem pokoji je pouze jeden člen s dlouhým vlasem, zatím co ostatní s žádným. Pokud máte 4 prostovlasce, kteří nepotřebují šampony, kondicionéry a jiná fintítka, máte hned jedno pivo náskok.

Večeře a posezení

Večeře nám byla naservírována ve 21 hodin. Moje volba, že si dám řízek, neb na něm není co zkazit, se ukázala jako mylná. Řízek byl jako podešev a já se v tu chvíli rozhodl, že na sobě příští den nebudu šetřit. Ostatní měli šťastnější ruku při výběru a vesměs si pochutnali. Po zapití jídla lahodným zlatavým mokem jsme se odebrali na zahrádku, protože nás přicházející večer překvapil svým teple vlahým nástupem. Byla to v podstatě první příjemná noc tohoto roku (v naší nadmořské výšce), tak proč si konečně neposedět venku. Témata byla nasnadě. Řešil se ujetý úsek a debata se také točila okolo dne následujícího, který sliboval krásné počasí a kouzelné prostředí v údolí Novohradky v pohádkovém kraji Toulovcových maštalí.

Zpestření přišlo, když se začali oba Milanové špičkovat. Oba pocházejí z obce, která se dělí na „horní“ a „dolní“ a každý z nich samozřejmě bydlí na opačném konci. Začala tak krásná přestřelka názorů, dloubanců, narážek a urážek o tom, zda je lepší horní, či dolní konec obce. Nový Milan tak krásně zapadl do naší party, kde cokoliv řeknete, bude to dříve nebo později použito proti vám. V tomto duchu laškovných urážek jsme se posunuli až do tmy.

Mezitím proběhlo i několik aperitivů, zejména 4 leté Staré Myslivecké Reservy. Zdejší obsluha ji titulovala „myslitel“, což nás pobavilo a název truňku jsme si uchovali dodnes. Podmínka našich výletů totiž není jenom umět za to vzít v pedálech bicyklu, ale každý člen expedice „za to“ musí umět vzít i večer na baru, a to přesně v takové míře, aby ráno byl plnohodnotně schopen usednout za řídítka a bezpečně ujet další etapu expedice. Ne nadarmo jsme si jako název uskupení vybrali právě „Fotři bez dozoru“.

Noc v turistické ubytovně

První kdo vzdal tuto noční intelektuálně plodnou seanci byl Lukáš (takže to zase staří táhli za mladé) a odebral se na kutě asi o hodinu dříve než ostatní. Moc si nepomohl, protože po příchodu na ubytovnu jsme se my ostatní rozhodli zjistit, zda se v pořádku dostal do postele. Všech osm členů v lehce podroušeném stavu jsme se shromáždili u jeho postele a vzbudili ho na poslední společnou fotku tohoto dne. Lukáš byl naším počínáním samozřejmě nadšený, protože byl moc rád, že nás po dvaceti minutách spánku opět vidí. Fotografie samozřejmě existuje a je zaarchivována, ale bohužel nelze veřejně prezentovat.

Po několika malých hruškových Fernetech, které proběhly ještě za zavřenými dveřmi našeho pokoje, jsme usoudili, že máme pro dnešek splněny všechny cíle, a že máme tu pravou hladinku k ulehnutí na kavalce. Bylo těsně před půlnocí.

Den druhý, soutok Žejbra a Novohradky s Chrudimkou

Budíček na ubytovně

Spaní v pěti chlapech vyžaduje, aby si každý soudný člověk večer nainstaloval do sluchovodů nutné záslepky ve formě špuntů do uší. Já osobně se většinou nevyspím přes vlastní chrápání, natož pak přes cizí chrápání – krát čtyři. Právě tyto špunty (a Fernet před spaním) však způsobily, že jsem jaksi neslyšel vlastní budík, zatím co ostatní ho slyšeli skvěle. Inu stane se.

Vstáváme (tedy již i já) zhruba v 6:30 a jelikož nemusíme balit stany, nespěcháme si a prokrastinujeme. Dbalá ranní hygiena, nedbalý úklid pokoje a nákup snídaně v místním COOPu. Nakoupené jídlo a pití si s sebou neseme do přilehlé zahrady, kde je k naší radosti i pergola se zahradním sezením. Tedy, alespoň si myslíme, že šlo o pergolu ubytovny, každopádně nás nikdo nevyplísnil.

Snídaně, porno a párek

Vyspal jsem se sice do růžova, ale na rozdíl od jiných dávám k snídani přednost pomerančovému džusu před hořkou dvanáctkou Radegast v plechu. Paštika s brusinkami uklidňuje střevní mikroflóru stejně jako jogurt s Bifidus ActiRegularis, takže se nebráním ani tradičnímu rannímu jonťáku ve formě půlky půlčíka, jež máme od loňska jmenovitě označeny, abychom si opět nepřivezli opary a afty. Všechny ranní ingredience se smísily ve své křehké symbióze ku prospěchu těla i ducha a jsem připraven k odjezdu.

Ale příliš brzy, neb ostatní ještě snídají. Například David, vystresovaný kalorickou tabulkou, kterou předchozí den zcela pohanil a znesvětil, snídá bílý jogurt a banán v domnění, že tím něco zachrání. Respektive – nemaje lžičku, snídá jogurt banánem, což evokuje dosti perverzní podívanou hraničící s neortodoxním pornem. Slíbil jsem mu, že se o tom nebudu zmiňovat, ale tohle se tajit nesmí. Raději to ale prosím ihned zapomeňte a hlavně si to nezkoušejte představit, nebo to už z hlavy nedostane, stejně jako my ostatní.

Takový Milan (myšleno starý Milan) kalorickou tabulkou nedisponuje, proto si k snídani koupil rodinné balení párků s pochybným obsahem masa. Cpe je do sebe studené a postupně zjišťuje, že je přes veškerou snahu nedokáže zdolat všechny. Snaží se je vnutit ostatním. Do tohoto počínání mu vstupuje Tomáš, který dává k dobru historky z několika různých masokombinátů, v nichž svého času pracoval jako servisní technik strojů. Historka byla velmi živá, až řekl bych dráždící zrakovou, čichovou, hmatovou a zejména pak chuťovou představivost. Když Tom končí svou řeč, končí i možnost, že by si nabízený párek někdo s chutí dal… Že by si je ještě někdo z nás dal vůbec kdy v životě…

Toulovcovy maštale

Finální odjezd do druhé etapy expedice, odtroubí náčelník na dětskou trumpetku v 8:30 a nezapomene dodat svůj již typický pokyn pro loudaly: „Příprava k odjezdu, odjezd!“ Tento pokyn si nikdo nedovolí ignorovat a vyrážíme za náčelníkem, který nás zkušeně vyvádí z Proseče modrou turistickou stezkou, která je zároveň cyklomaštalská 1; 2 a 3, vedoucí do krásných Toulovcových maštalí.

Zvrásněné a písčité prostřední Maštalí je dechberoucí. Jedeme v řadě za sebou a kocháme se přírodou. Místy je cesta vymletá po nedávných prudkých deštích, tak nezbývá, než z kola slézt a vytlačit do kopce přes vystupující kořeny. To jsou ale situace, které nám nevadí a rozhodně nám neubírají na zážitku. Potkáváme starší lidi na vycházce, i mladé „hipíky“ s kytarou hledající poslední zbytky trampských ozvěn, o nichž jim vyprávěli dědové. Každý si zde dokáže najít svůj vnitřní klid bez rozdílu věku, názoru nebo vyznání. Není potřeba mluvit. Stačí jet, kochat se a ztrácet se ve vlastních myšlenkách.

Skalní město, borůvky a Šmoulinka

Asi po šesti kilometrech od dnešního startu se dostáváme do skalního města, kde podle historických pramenů na počátku 15. století skutečně žil loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec z Třemošné, ctihodný měšťan z Litomyšle, proslulý svou dobročinností. Podobně jako anglický lidový hrdina ze Sherwoodu Robin Hood měl i on dvě tváře. Proslul prý svou dobročinností. V erbu měl toulec se šípy a vlastnil krčmy, mlýny, pivovar i vesnice. Protože jinak se toho o něm moc neví (a i to málo, co se ví, většinou má víc verzí), má se za to, že podobně jako jiní dobrodruzi v určité chvíli pověsil loupežnické řemeslo na hřebík a začal sekat dobrotu. (Zdroj: kudyznudy).

Zastavujeme tedy v tomto skalním městě a dopřáváme si relax. Někteří se válí po skalních terasách nebo bloudí skalním bludištěm, Jiní se vrhají do borůvčí a po hrstech se cpou modrofialovými kuličkami. Zejména pak náčelník, který sežere vše co sežrat lze, ideálně když to může sežrat přímo ze stromu či keře. U borůvek, které na ústech nechávají burleskní modrou to však poněkud přehnal a zbytek dne vypadá, jak vtipně poznamenal Michal, jako by vylízal Šmoulinku.

Když jsme se nabažili klidu krajiny, usoudili jsme, že je třeba vydat se dále do neméně skvostného údolí Novohradky, které vede z Nových Hradů až do Luže. Těsně před Vranicemi nás ale zdrží první defekt. A není to defekt ledajaký.

Defekt první – řetěz

Nový Milan, neschopen udržet na uzdě svou býčí sílu, trhá v záběru do pedálů v poloze stojmo řetěz. Ten se za ním chvíli plazí jako had, dokud se zcela nevymaní z ozubených koleček a nezmizí v trávě. Milan, nemaje nýtovačku, kouká nešťastně na svoje znásilněné kolo a hromuje, že tohle se mu ještě nikdy nestalo. Uklidňuji ho, ať si z toho nic nedělá, že na expedici se toho většinou pokazí vícero, že tohle není nic proti tomu, co ho ještě může potkat a nabádám ho k dojetí skupiny a následné hromadné opravě. Hromadné opravy se udatně chopí pouze náčelník, ostatní standardně fotí, natáčí a hlavně radí jak na to.

Během servisního úkonu je nový Milan obeznámen s naším pravidlem o zápůjčce nářadí, jež si s sebou nevzal. Kdo by nevěděl z předchozích cestopisů, jedná se o pravidlo, že je-li jeden člen situací donucen vyžádat si hmotnou pomoc od někoho jiného, stojí ho to rundu panáků pro všechny, a to při nejbližší vhodné příležitosti. Milan se vyplácí ze svého prohřešku bez řečí a prakticky ihned, neb bez náčelníkovi výpomoci by se mu tento defekt řešil opravdu složitě.

Koupaliště v Roudné

Okolo 10h dopolední se již začíná příjemně oteplovat a je nejvyšší čas na nějaké občerstvení. Pro tento milý okamžik strávený v družném hovoru si vybíráme Restauraci a koupaliště Roudná, kde na vás (myšleno v dobrém) dýchne duch socialismu. Betonové „koupálko“, kterých za socíku byly desítky, zelená voda s bídným přírodním přítokem a poloucpané žlaby plné žab. Nicméně správce je veselá kopa, na čepu má plzeňské a okolí areálu je i přes svou věkovitost krásně udržované, čisté a vše potřebné poskytující. Je vidět, že i hojně navštěvované.

Naším dopoledním cílem je však Luže. Proto se naposledy pokocháme vyhlídkou na skály, které ční nad koupalištěm a vydáváme se ponejprv směrem na Nové hrady.

Jelikož už je to nějaký ten pátek, co byl zpoplatněn i vstup do honosných zahrad, žádáme slečnu v recepční budce, zda by nás pustila alespoň za závoru, abychom si mohli udělat fotku se zámkem. Slečna je milá, vyhoví nám a okolojdoucí turisté se nabídnou, že nás nasnímají. Takže nemusím tahat stativ, za což jsem rád.

Defekt druhý – duše

Následuje zhruba 10km dlouhá stezka v krásném údolí řeky Novohradky. Na rozdíl od údolí řeky Doubravy, o kterém jsem psal zde: Expedice: Řeka Doubrava, je tato cesta plnohodnotně sjízdná. Avšak i na tomto úseku, technicky zcela nenáročném, Michal záhadným způsobem cvaká duši na nějakém kameni. Na druhou stranu, již byl nejvyšší čas, protože konečně na jeho kole dojde k výměně obyčejné duše, za duši s tmelícím mlékem, kterou si tam montuje již dva roky. Michal je technicky zdatný člověk, takže celá operace čítající odstrojení kola, rozborku, sborku a zpětné nastrojení kola, trvá jen pár minut.

Jedem déle po lesní šotolince, která se místy mění na obyčejnou pěšinu. Jedeme si svižně a kocháme se, když právě v tomto okamžiku nechybělo málo, a mohli jsme být všech devět chlapů na jedné hromadě. Před pár dny zde evidentně sebrala voda valící se údolím po přívalovém dešti kus cesty a vytvořila si místo ní koryto řeky. Do vymleté díry naštěstí nikdo nespadl, což je dobře protože se jednalo o více jak půlmetrovou propadlinu.

Užíváme si několika expedičních prvků, kdy je potřeba z kola slézt a tlačit. A to zejména po objížďce zavřené cesty, která byla momentálně využívána pro těžbu. Ačkoliv podle starých navezených kmenů to spíše vypadá na jakýsi zámysl, aby zde nemohla projíždět auta.

Defekt třetí – přesmykač

Netrvá to ani pár minut a řešíme defekt číslo 3. To nám ten den hezky začal. Náčelníkovi se ve škarpě chytá kus klacku do přesmykače a nekompromisně ho vyvrací do nežádoucího postavení. Toto už se do původního stavu vrátit nedá, takže Honza chvíli hledá polohu, ve které se nechá vzadu řadit v dostatečném rozsahu, zatímco vpředu zůstává natvrdo zařazen druhý převodník. Takto bude muset náčelník zvládnout zbytek výpravy. I to se zkrátka stává.

Košumberk a surová Vlasta

Před třináctou hodinou se za krásného slunného dne dostáváme na zříceninu hradu Košumberk. Již na úvodní stezce vedoucí do hradního prostranství nás zastavuje místní kastelán, který nás upozorňuje, že na kolech není k hradu přístup, ale pokud mu slíbíme, že budeme své stroje tlačit, nechá nás vstoupit. Pán byl velmi milý a velice vlídný. Jeho přání tedy plně respektujeme, protože víme, že se na přilehlých pozemcích nachází i důležitá Hamzova léčebna pro děti a dospělé. Léčebna zajišťuje lůžkovou i ambulantní následnou léčebně rehabilitační péči pro děti a dospělé z celé ČR, dlouhodobou péči v programu rehabilitačního ošetřování, léčí dětské i dospělé pacienty po míšním poškození ve Spinální rehabilitační jednotce a přijímá i pacienty s kompenzovanou epilepsií.

Krom zříceniny, nás samozřejmě okamžitě zaujme stánek s občerstvením, který nese název „U surové Vlasty“. Vlasta je sympatická mladá dáma a točí vlastní pivo nazvané – pozor – také Vlasta. Zajímalo nás, proč si tak sympatická Vlasta dala na stánek přízvisko „surová“. My to sice zjistili, neb jsme chlapci zvídaví, ale prozrazovat to nebudeme. Zajeďte si dát místní pivo „Vlasta“ na Košumberk a můžete se Vlasty zeptat sami…

Burger v Luži

Naše žaludky o sobě již dávaly notnou chvíli vědět a nastal čas vyrazit na oběd. Přestože nám Vlasta nabízela ledacos z pochutin ze svého stánku, spokojili jsme se u ní pouze s pivem, poděkovali jsme a na jídlo jsme vyrazili do Luže.

Tomáš, jelikož tentokrát nebyly potřeba jeho služby logistického charakteru, si osvojil novou expediční funkci. A to funkci „michelinského inspektora“. Když je naplánována trasa, Tomáš se nabídl, že ji vždy podrobí rozboru a vytýčí na ní restaurační zařízení, hospody, bary, puby, hotely a jiná pohostinství, kde je záruka dobrého piva a dobrého jídla. Jak Tom sám pronesl „najdu vám dobré jídlo a pivo, i kdybychom kvůli tomu měli zcela změnit trasu!“

Pro tento případ Tom vybral restauraci BIG-PAPA a tím si získal naší plnou důvěru i do budoucna. Tento Grill Bar nám sedl přesně do noty, dali jsme si výborné pivo (až dvě) a výborné burgery. Více na jejich facebookové stránce GrillBarBIGPAPA

Ústí Žejbra do Novohradky a ústí Novohradky do Chrudimky

Touto třešničkou na pomyslném dortu jsme zároveň opustili i krásné údolí Novohradky a před námi se otevřela placka, kde nás již bohužel nečekala žádná zákeřná turistická stezka, ani zapomenutá pěšina. Museli jsme najet na vyhřátý asfalt silniček 3. třídy a po nich se vydat k ústí řeky Novohradky.

Na této trase se již nestalo nic zásadního a první zastávka byla až u ústí říčky Žejbro do Novohradky. Zatavili jsme na mostě přes řeku a při odstrojování si Tom málem shodil svou přilbu do řeky. Chyběly jen centimetry. Abychom se dostali k vodě a mohli tak pořídit pár dokumentujících fotografií, museli jsme přes les kopřiv, ale nakonec se nenašel nikdo, kdo by to vzdal.

Po další asfaltové masáži, jež vedla přes Hrochův Týnec a Úhřetice jsme se dostali na hlavní metu expedice. Zde se Novohradka vlévá do Chrudimky a její stopa na mapě zde končí. Nyní se opět dostali ke slovu vodníci Michal a Tom, kteří začali ostatní členy nutit ke společné koupeli v soutoku. Protože se to prý musí. Že když sjíždíme řeky na kole, měli bychom se v nich také vždy vykoupat a podobně. Osobně bych tam nevlezl ani za příslibu vzájemného umývání hubkou za svitu luny. Ne tak bratři v triku. Jejich počínání jsme my ostatní sledovali z lavičky a čekali jsme, až se ve studené řece dostatečně zchladí z rozpálené silnice. Chvilku to vypadalo, že Tomáše odnesla voda, ale naštěstí se k nám zase vrátil.

Ubytování „U Nováků“

Bylo před pátou odpolední. Do tmy nám zbývalo více jak 4 hodiny a kdybychom bývali chtěli, domů bychom se stihli vrátit dvakrát, možná třikrát. My ale nechtěli. My chtěli ještě jeden večer usednout společně ve skupině „fotrů“ ke stolu a vypít si pár piv, než nás život nemilosrdně vcucne zpět do reality rodinného a pracovního života.

Místo do Hlinska jsme tedy zamířili Do obce Bítovany, kde jsme měli domluvený nocleh v penzionu „U Nováků“. Když ho náčelník rezervoval a ptal se, zda bude ještě v provozu kuchyně, paní provozní mu sdělila, že se v penzionu koná svatba, ale že pro nás nějaký stůl bokem najde a o jídlo že se také nemusíme strachovat. Ok, vždyť my si dáme jenom pár piv, večeři a půjdeme spát….

Večeře, svatba, irský duch a kocovina

Takový byl plán. A musím uznat, že jsme se ho celkem zdatně drželi. Schopnosti místního kuchaře byly naprosto excelentní, paní provozní Monika nám svou přívětivostí a ochotou poskytla vskutku rekreační zážitek a děvčata na place – Anet, Bea a Denča, nám zase poskytly luxusní servis se stálým úsměvem na rtech.

Užívali jsme si té vší pohody až do soumraku, kdy přišla chuť na nějaký ten aperitiv. Každý si objednal co má rád. Jamesona, Republiku, Becherovku … A Lukáš zelenou. Když probíhalo druhé kolo aperitivů, někdo vhodil Lukášovi zelenou do piva. Magické oko se tomu kdysi říkalo a byl to vždycky dobrý způsob jak se udělat levně a rychle. Lukáš řka, že jsme debilové, ono magické oko stejně vypil a následky tohoto elixíru mládí se dostavily velice rychle. Když pak přišla Anet, zda může něco odnést, Michal jen suše pronesl: „Lukáše“. Tom se zachoval jako parťák a objednal si Magické oko také, aby v tom Lukáš nebyl sám a i na něm se blahodárné účinky lektvaru začaly brzy projevovat,

Po chvíli už bylo jedno, jakou si kdo vybral medicínu a jestli někdo pil nebo nepil Magické oko. Rozdíly se setřely a brzy jsme na tom byli všichni stejně. Až padl návrh, že bychom se měli vyfotit s nevěstou. A tak se bohužel stalo, že tento návrh doputoval až k nevěstě samotné. Konec všem rozumným úsudkům přišel se slovy nevěsty, která se jak víla zjevila u našeho stolu, že prý jsme se s ní chtěli vyfotit, že ať jdeme, a že ať se přidáme k oslavě.

Tímto přejeme novomanželům mnoho štěstí a lásky do budoucího společného života a děkujeme, že jsme s nimi mohli oslavit jejich šťastný den.

Spát jsme šli až ke čtvrté hodině ranní, a to jen proto, že došla Irská Whiskey. Jinak bychom tam asi seděli dodnes.

Den třetí, domů podél Žejbra

Budíček zrušen, stává se dle stavu

O tom, že ranní budíček se ruší, bylo jasno už večer. Čas vstávání a odjezdu se posunul na neurčito a místní kuchař, který chápal naše utrpení způsobené večerním nasazením, přispěchal s první pomocí a nabídl nám k snídani česnečku. Tím mi zachránil život. Nebo mně alespoň v hlavě zbavil zvuku tříštění vln Atlantiku o irské útesy s plazivou pachutí Jamesona.

Odjezd, utrpení, bída a zmar

Když nám konečně hladina alkoholu v krvi klesla na povolené množství, vydali jsme se znovu na cestu. 35km a za odměnu je to proti proudu Řeky Žejbro. Tedy do kopce. Kdesi v polích za obcí Bítovany se Tomášovi nedaří vykufrovat z pedálu a hroutí se do louky. Hroutí se tak elegantně, že jeho pozice a pozice jeho kola je přesně naruby. Bavíme se na jeho účet až do chvíle, kdy to vypadá, že už se nezvedne a my ho budeme muset vézt na trakaři. Nakonec i Toma donutí teplé paprsky slunce vstát a jet se schovat do stínu lesa.

Údolí Žejbra, krev a frisbee

Samozřejmě, že ne všichni se dostali do tak mrzkého stavu, ve kterém jsem se toho rána nacházel já. Tiše jsem jim to záviděl. Nicméně po několika kilometrech, někde za Chrastí, se vše vrátilo do normálu a údolí Žejbra u Vrbatova Kostelce jsem si již užíval plnými doušky. Opět srovnatelná krása přírodní tvořivosti, jako je tomu na Doubravě, nebo ve Strádovském pekle na Chrudimce. Jsme sice vesměs v dezolátním stavu, někteří dokonce krvácí, ale směle pokračujeme. Občas využíváme krátkých pauziček k ulehnutí do stínu stromů, ale vždy se sebereme a jedeme dál.

V Prosetíně jsme hledali hřiště, protože jsme nutně potřebovali „vyprošťováka“ a byla to jediná vesnice, kde by mohli mít v neděli otevřený výčep. Nejenom, že měli, ale dokonce se zde konal nějaký velký turnaj ve frisbee. Hra s talířem, připomínající fotbal. Nebo famfrpál. Něco takového. Nás však čekala definitivně poslední meta této expedice. Navštívit pramen říčky Žejbro.

Konec expedice

Navštívit pramen se však ukázalo jako velký problém, neboť Žejbro disponuje mnoha prameny a žádný z nich se jako pramen netváří. Navíc jsou v zalesněném kopci plném mokřadů. Vždy když jsme se podle mapy snažili k některému z nich dostat, skončilo to neúspěchem. Když už i ztrhaný náčelník pronesl: „Serem na to! Vyfoť tuhle bahnitou louži a budem říkat, že to byl pramen. Stejně každej hovno pozná!“, pochopili všichni, že expedice je definitivně u konce.

Už se těšíme na podzim, kdy pojedeme 4denní „Expedici okolo Žďárských vrchů a Železných hor“, a kde se zase vrátíme více k cyklistice a jízdě samotné.

POSTSCRIPTUM:

Mimochodem, zrovna včera jsem poptával nocleh na podzimní expedici v jedné turistické chatě a paní recepční mi sdělila, že se omlouvá, ale že tam mají v tomto termínu svatbu. Chvíli jsem se potýkal myšlenkou, zda jí nenapsat, že nám to nevadí, že se klidně zapojíme do oslav, ale nakonec jsme si vzpomněl jak mi bylo po této expedici a sehnal jsem raději ubytování, kde není ani svatba a naštěstí ani hospoda.

Milda